Přes Alpy až k moři: Když z kola bolí ruce aneb Čeští handbikeři na cyklostezce Alpe Adria Radweg | Reflex.cz
nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Přes Alpy až k moři: Když z kola bolí ruce aneb Čeští handbikeři na cyklostezce Alpe Adria Radweg

Markéta Hrdoušková9. června 2020 • 07:20
Přes Alpy až k moři: Když z kola bolí ruce aneb Čeští handbikeři na cyklostezce Alpe Adria Radweg
foto: Jitka Krejčová

Loni v létě se parta sportovců vydala na cestu k Jaderskému moři. Zdolali rakouské a italské Alpy a celých 360 km „šlapali“ rukama. Handbikeři ze Sportovního klubu vozíčkářů Praha vyjeli po cyklostezce Alpe Adria Radweg.

Alpe Adria spojuje Salcburk s italským letoviskem Grado. A co je to vlastně handbike a jak se na něm jede? Ruční kolo, které na rozdíl od bicyklu má kola tři. „Makáš rukama, protože nohy nefachčej,“ vysvětluje Matěj, jeden ze sportovců.

Teď už ale vyjíždíme. Začátkem cesty je rakouské městečko Sankt Johann im Pongau, ležící v Solnohradsku. Je významným turistickým centrem, v zimě kvůli lyžování, v létě díky pěší turistice v nádherné přírodě. Loňskou partu tvořilo 26 lidí, handbikerů a jejich asistentů, kteří jeli na kolech. Dále pak doprovodné vozidlo s řidičem a fotografka.

První den stoupáme. Nejtěžší část na začátek. Úsek pohořím Tennengebirge patří k nejmalebnějším. Z údolí Gasteiner Tal projíždíme asi 1,5kilometrovým tunelem do Bad Gasteinu, lázeňského města v srdci pohoří Vysoké Taury. Ty jsou nejdelším a nejmohutnějším horským systémem rakouské části Východních Alp.

Další ráno dosahujeme nejvyššího bodu celé trasy, Böcksteinu, ve výšce 1200 metrů nad mořem. Tady nasedáme na vlak, který celou naši karavanu provezl téměř devítikilometrovým tunelem pod masivem Vysokých Taur. Z vlaku jsme vystoupili ve městě Malnitz a vydali se již na svých kolech a handbicích vstříc jižnímu slunci napříč Korutany. Den je ve znamení dlouhého a prudkého sjezdu. Někdo tu prověřil kvalitu brzd i cyklistické přilby, jiný lámal rychlostní rekordy. Důležité je, že si nakonec nikdo nic nezlomil, i když bylo namále. Všichni jsme se nakonec večer sešli v kempu ve městě Spitteal an der Drau.

Třetí den začíná odměnou: všichni jsme dostali krásná žlutá trička speciálně pro tuto příležitost. Pokračujeme údolím Mölltal, kde bývá tepleji a vlhčeji než na severní straně Alp, a podél řeky Drávy přijíždíme do Villachu. Nalezli jsme tu azyl v kempu u malého jezera, čeká nás údržba kol a handbiků. Po práci trocha zábavy – sáhnout do strun a dát si nějakou tu dobrotu z grilu. Zítra bude dlouhý den.

Bouřka v tom nejlepším

Úterý. Dnes nás čeká nejdelší a nejkrásnější úsek celé cesty. První část trasy k rakousko-italské hranici vede do kopce. Z města Camporosso (hurá, už jsme v Itálii!) vede cyklostezka po zrušené trati jménem Pontebbana, dnes pokryté dokonalým asfaltem. Mírně klesá, vede skrz bezpočet tunelů a překonává spoustu krásných mostů a viaduktů, jež nás posílají z jednoho břehu řeky Felly na druhý. Cestu lemují úžasné a divoké Julské Alpy se zubatými štíty. Všechno je dokonalé, až na průtrž mračen, která nás cestou do města Gemona del Friulli zastihla téměř nepřipravené. Dejme slovo Hance: „Chytil nás prudký déšť s bouřkou, který jsme nejdřív přečkali pod mostem. Další hromobití nás chytilo na dlouhém mostě přes řeku, kde jsme se jen modlili, že blesky uhodí někam jinam. Promočení jsme dojeli na nádraží v Carnii, kam jsme si zavolali naše zachránce (asistenty). Strávili jsme v nádražní čekárně dobrou půlhodinu, kterou jsme využili k sušení, převlékání a občerstvení. Přijíždějící cestující na nás nevěřícně hleděli,“ vypráví Hanka. Po příjezdu do Gemony máme v nohou či rukou 110  km a jsme vyřízení.

Na zítřek máme naplánován oddychový den. Dvě noci v jednom kempu. Pro naše asistenty to znamená méně práce se stany. Asistenti totiž nejsou jen naše nohy a pomocné ruce. Nejedou s námi, jen aby nám pomohli v nesjízdném terénu, stavěli stany, zvedali nás, přenášeli... Jsou to především ti nejlepší přátelé a parťáci, které na cestě můžeme mít.

Konečně moře

A je to tady. Čeká nás posledních 55 kilometrů, závěrečná část naší cesty vedoucí rovinou často mezi lány kukuřice. Cílovou páskou chceme projet společně. Dosud jsme všechny úseky zdolávali rozděleni do menších skupin tak, abychom si vzájemně stačili, nevytvářeli na cyklostezce zácpy a nevyděsili naším počtem personál v restauracích. S tím je ale konec. Po projetí pevnostním městem Palmanova se všichni scházíme v melounovém baru. Tady se nás nelekli a poskytli naší velké skupině úžasné osvěžení před posledními zhruba 10 kilometry do Grada. Nasoukali jsme se do našich triumfálních speciálních triček a všichni dohromady překonáváme pětikilometrovou hráz spojující Grado s pevninou. Dokázali jsme to. Dojeli jsme k moři. Někteří se v něm hned vykoupali. Na pevninu nás s večerem vyhnala až hejna komárů.

V sobotu odpočíváme, koupeme se a v duchu znovu projíždíme celou trasu. A pak už poslední pizza, poslední gelato, poslední pohled na moře a poslední noc ve spacáku.

Co napsat závěrem? Stálo to za to. Pro některé z nás to byl životní zážitek. Společně jsme opět dokázali, že sportování má smysl. Stojí za to mít sny a plnit si je. Na každý ujetý kilometr budeme vzpomínat ještě dlouho a jsou to právě takové vzpomínky, které nás posílí do každodenního úžasného boje jménem život.


Vozíčkáři z Prahy

Sportovní klub vozíčkářů Praha sdružuje lidi s tělesným hendikepem v Česku. Jsme otevřeni zájemcům na všech úrovních: od rekreační po vrcholovou. www.skvpraha.org

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Markéta Hrdoušková




Články odjinud
Starší články Lidé a Země