Stoupáme po příkré stezce vyšlapané ve skále a po chvíli skoro litujeme, že jsme se k tomu podniku v poledním vedru propůjčili. Zdolat několik set metrů převýšení není za takových podmínek žádný med. V minulosti se však našli lidé, kterým se právě na takto odlehlých místech líbilo. Po půlhodině plahočení mi přijde, že je více než dostatečným pokáním se do jeskyně vysoko nad vrcholky stromů vůbec vydrápat. O to víc nás překvapuje pohled, který se po zdolání posledního úseku otevírá každému, kdo ten výstup vydržel až do konce.
Dutina ve skále má strop vysoký sotva patnáct metrů, dávným stavitelům se však podařilo dovnitř vměstnat celý kostelík včetně kupole s křížem a menší kapličky vzadu. Ačkoli tu stojí už asi dvanáct set let, je přesně v řeckém stylu bezvadně omítnutý nabílo a v sevření okolních skal působí tak trochu jako perla mezi lasturami. Svatý Pavlos Latrinos s hrstkou mnichů, kteří kostelík Panagiá Makríni vybudovali, sice asi použili i kameny z jeskyně, většinu materiálu však stejně museli vynosit z úpatí kopce na vlastních zádech. Po výstupu s pouhou fotobrašnou věříme, že si tím dokořán otevřeli bránu nebeskou.
Bílý kostelík navíc není zdaleka jediným svatostánkem, který se v chládku pod kamennými stropy jeskyní skrývá. Dohromady byste jich na ostrově napočítali kolem desítky a každý, kdo by je chtěl navštívit všechny, by musel celkem překonat převýšení několika kilometrů. Dva z nich stojí na místě, kde se podle legendy nějakou dobu skrýval před pronásledováním sám matematik Pythagoras. Lepší a nepřístupnější úkryt si opravdu vybrat nemohl. Díky krasovým jevům a podzemní vodě měl dokonce v jedné z jeskyní, které si vyhlédl, nikdy nevysychající přírodní vodovod.
Světlo z vosku
Zapálit si v jednom z jeskynních kostelíků tenkou svíčku, jaké jsou po ruce snad v každé řecké kapličce, je zážitek sám o sobě. Nesnadná cesta vzhůru dobrý pocit z malého plamínku ještě umocňuje. Svíčky samotné však musely na místo určení urazit cestu ještě mnohem delší. Pomyslně i fakticky. „U nás v Řecku jsme běžně používali svíčky už pět set let před Kristem,“ potvrzuje v rozhovoru Jórgos Makrís z vesnice Volissós na severu ostrova Chíos. Nejstarší nalezené nádobě na zvířecí lůj, která mohla dost dobře sloužit ke svícení, je však ještě mnohem víc. Přesně řečeno něco kolem sedmnácti tisíc let. Pochází z francouzské jeskyně La Mounte.
Jórgos je ohledně svíček jedním z nejpovolanějších. Sám totiž provozuje tradiční dílnu, kde je vyrábí. Ačkoli zásobuje voskovicemi celý ostrov a dost možná i mnohem vzdálenější kostely, pohodlně se vejde do suterénu klasického menšího řeckého domku. „Na jeden zátah zvládnu vyrobit skoro osm tisíc svíček,“ zve nás do svého žlutavého království. „Mám tu sice máčecí stroje, jinak se ale postup výroby svíček nijak neliší od práce svíčkařů z minulých staletí.“
„Používám jenom pravý včelí vosk – žádný parafín,“ ukazuje do nádržky pod strojem, kde probublává nažloutlá směs. Parafín získávaný při zpracování ropy je sice levnější, ale křehký. „Svíčky se pak často lámou. A také nevoní tak příjemně jako ty z včelího vosku,“ vysvětluje Jórgos a bere jednu z nich do ruky, aby to předvedl. Ohýbá žlutý váleček jako luk a opět ho narovnává. Musíme uznat, že tohle by běžná svíčka ze supermarketu vydržela jen stěží.
„Svíčky ze včelího vosku jsou samozřejmě dražší. Včely si dávají v zimě přestávku ve výrobě – takže jejich vosk je docela vzácný,“ usmívá se Jórgos Makrís. Drahocenná surovina se nejdříve rozehřeje, aby se mohla výrobní minilinka rozjet naplno. „Mezitím navážu na tyhle rámy provázek, ze kterého budou knoty svíček. Pak je upnu do stroje. A můžeme je ponořit do lázně – asi tak patnáctkrát vždy na deset sekund. Pokaždé se na budoucí svíčku nabalí další vrstvička vosku, která na vzduchu zaschne. Pokračuji, dokud nejsou voskovice správně silné.“ Pak už následuje jen natrénovaný švih nožem, a hotové svíčky putují do krabic. A pak do kostelů. Až příště nějakou z nich po zapálení zabodnu do písku ve speciálním stojanu, určitě si na Jórgose vzpomenu.
Světlo a vůně v kostelích
Řecké kostely, to nejsou jen zpívané žalmy a lesy hořících svíček. Jsou to i ozdobné kadidelnice v rukou kněžích a vonný uklidňující dým, který z nich stoupá všemi směry. Kouř ze substancí tak cenných, že si jich ve starověku lidé považovali víc než zlata. Na rozžhavených uhlících uvnitř nádoby se pálí (neboli kadí) rostlinné pryskyřice, které podle legend přinesli i tři králové darem novorozenému Ježíšovi.
„Ve starých receptech se používá hlavně pryskyřice kadidlovníku – ale tady jsme přece na Chíu. My dáváme do kadidla svou vlastní pryskyřici. Jmenuje se masticha a nikde jinde na světě se ani vyrobit nedá. Jsou to tyhle světlé hrudky,“ ukazuje Jórgos na stůl za výrobnou svíček. „Kadidlo míchám taky, aby bylo všechno kompletní,“ směje se. „Používám čtyři díly mastichy, což je ztuhlá pryskyřice lentišku, k tomu přidám trochu šalvěje, šafránu a listy myrty. Smíchám, rozdrtím a směs je hotová.“
Lentišky poskytující mastichu se pěstují na jihu Chíu kolem několika mastichových vesniček. „Tamní farmáři moc dobře vědí, co dělají. Opatrně vysekávají zvláštním nástrojem kentitiri do kůry stromu vrypy, kudy pryskyřice vytéká na zem. Umějí to tak dobře, že lentišek nepoškodí a on vydrží plodit mnoho let.“ S kadidlovníky to však takhle růžové není. Kvůli cenné pryskyřici se sice od středověku také pěstovaly na plantážích, dnes se však kadidlo získává spíše z volně rostoucích stromů. Podle nedávných studií je ale nadměrný odběr vyčerpává natolik, že jim nezbývají síly na tvorbu dostatečného množství životaschopných semen.
Zánik kadidlovníků by byl bezesporu velká škoda. Z povrchu Země by zmizela nejen rostlina s kulturními kořeny sahajícími hluboko do minulosti, ale možná také lék na kloubní potíže. Podle některých výzkumů totiž užívání vonné pryskyřice ulevuje při artritidě, protože má protizánětlivé účinky.
Léčivé vůně
Kadidla a vykuřovadla nejrůznějšího složení používají lidé pro své potěšení, ale také k léčebným a rituálním účelům v aromaterapeutické praxi už téměř šest tisíc let. Prvními objeviteli léčebných a povzbuzujících účinků rostlin byli Číňané. Až Egypťané však rozvinuli své poznání všech jejich působení do dalších oborů a začlenili je do svého každodenního života. Aniž bychom o tom možná věděli, u většiny z nás se jeden druh kadidla zabydlel také. V době adventu s oblibou vykuřujeme své domácnosti dřevěným lipovým uhlím s příměsí pryskyřice z kadidlovníku pravého v podobě vánočních františků.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 7/2012.
