nahoru

Krétský přístav Soúgia aneb Kam se jezdí za klidem

Irena Páleníčková 30. června 2022 • 06:30
Krétský přístav Soúgia aneb Kam se jezdí za klidem
foto: Jiří Páleníček

Přístav Soúgia se ukrývá na jihu Kréty daleko od hotelových komplexů a přeplněných pláží. Kdysi v něm dávali oslové a ovce dobrou noc, dnes v sobě skrývá jedno velké nebezpečí. Kdo v něm totiž prožije pár dní, bude se pak pravděpodobně všude jinde u moře nudit.

K Soúgii jsme se blížili po třech měsících krétského cestování a trochu měli obavy z toho, co najdeme. Od naší poslední návštěvy v roce 2002 se totiž Kréta hodně změnila.

Tak třeba dřív nepostradatelné osly už na krétském venkově nenajdete. Kdysi se jim přezdívalo řecký volkswagen. Donesli prý prakticky cokoli prakticky kamkoli a náklad rovnající se dvojnásobku jejich váhy byl zcela běžný. Tentokrát jsme za čtyři měsíce viděli jen dva. Muži v plné síle i pracující dědci dnes totiž osedlali malé japonské terénní náklaďáčky pick-upy. Místo osla s pasákem a pár okolo pobíhajícími psy můžete vyfotit téhož chlapíka, jak napůl vykloněný z okýnka pomalu řídí své auto za stádem ovcí a popohání ho a usměrňuje tradičním ryčením a ovčáckým chrčením jako kdysi. Psi se vezou na korbě a štěkají okolo.

Před příjezdem do Soúgie jsme probírali krétské změny s majitelem taverny Apanemia u málo navštěvovaných pláží na jihu ostrova, které turisté podle tří skal u břehu nazvali Triapetra (tři kameny). Jeho taverna byla v provozu už před patnácti lety, kdy k plážím ještě vedla desítka pořádně krkolomných kilometrů prašné cesty. „V první polovině minulého století tady pradědeček postavil sklad na plody svatojánského chleba, které se odsud vozily do Itálie na výrobu sladkostí. Takové sklady byly v okolí celkem čtyři a vesničané do nich sváželi lusky na oslech. Ale přístav zde nebyl. Velké lodě zakotvily u břehu a námořníci si malými loďkami doveslovali pro náklad sem na břeh,“ vykládal sympatický Stélios.

Rozhlédla jsem se po hodně pustých stráních okolo. Při včerejším výletu do kopců jsem viděla jediný exemplář stálozeleného, až deset metrů vysokého stromu rohovníku obecného. Jeho až třicet centimetrů dlouhé, ploché, ve stáří hnědé lusky, kterým se říká svatojánský chléb, chutnají opravdu nasládle, protože obsahují až čtyřicet procent cukru. Staří Řekové jim říkali karato (= vypadající jako roh), Arabové slovo zkomolili na kirat a k výrazu karát byl už jen krůček. Tvrdá semena mají poměrně malou odchylku ve váze (189–205 mg), a dřív se proto používala při vážení zlata (dnešní karát je přesně 200 mg).

Vegetace se tu dramaticky rychle mění kvůli požárům a apetitu ovcí. Bují jen to, co zvířatům nechutná. Třeba ločidlo, často označované jako fenykl obrovský. Protože dřeň jeho až tři metry vysoké lodyhy hoří velice pomalu, zatímco její obal zůstává ohněm nedotčený, pověst říká, že právě v něm přinesl Prométheus lidem oheň ukradený bohům. Z lodyhy se dá udělat i pevná hůl, ale Kréťané upozorňují, že jakmile člověk chce touto holí někoho uhodit, okamžitě se zlomí.

Každé jaro v novém kabátě

Sympatickým zjištěním v Soúgii na druhou stranu bylo, že i přes bouřlivý turistický rozmach, který zažívá celá Kréta, zůstala malá. I přes velkou pláž nemá jediný hotel, kam by turistický autokar mohl vyvrhnout svůj náklad, a jeho zdravotní středisko, kulturní centrum a muzeum války se dokázaly vtěsnat do jednoho malého jednopatrového domku. Na nábřeží vedle cedulky Parkoviště míří na moře protiletadlové dělo a majitel nedaleké taverny charakterizuje své působiště slovy: „K nám jezdí lidi za klidem."

Na místních sedm set turistických lůžek v soukromí se ukládají individuálně cestující hosté a jen jedna rakouská cestovka sem zprostředkovává ubytování. A tak si každý zdejší Kréťan své rooms a apts. for rent pečlivě opatruje, natírá a celá vesnice se na jaře rozzáří novotou. Tou dobou jsme sem také přijeli. Všude bylo cítit barvy a všude tekla voda, kterou majitelé taveren omývali pevné igelitové rolety, které chrání hosty před větrem a za hezkého počasí se dají rychle srolovat. Obchody byly stále jen dva a jejich majitelé intenzivně lepili cenovky na zboží.

Ani poměry se službou trajektu se nezměnily. „Dnes nejede. Zítra? Zítra snad, záleží na počasí,“ řekli nám před pár dny v Chóra Sfakíon. „Začne jezdit někdy na konci měsíce nebo ten další. Spolehnutí je na něj v letní sezoně, kdy nasadí větší trajekt, kterému nevadí vlny,“ vysvětloval majitel supermarketu Pelikan v Soúgii.

U Pelikána

Nechali jsme si na Soúgii týden a po jeho uplynutí nám bylo jasné, že jsme konečně našli místo, kam se určitě vrátíme a které budeme s čistým srdcem doporučovat všem přátelům. Jak je malá, tak je rozmanitá. Jezdí sem nejvíc Němců, a proto místní ovládají angličtinu i němčinu. To hned první den předvedla majitelka Pelikána, když plynně přecházela z řečtiny na cizí jazyky a zpět podle toho, kdo právě platil. Moc jich prozatím nebylo, a tak měla tato Nizozemka, která se sem před 25 lety přivdala, dost času i na nás. Kirkósovi, rodina jejího muže, pochází ze dvanáct kilometrů vzdálené horské vesnice Livadi a přebývají střídavě tam i zde dole u moře.

Když před dvěma lety zemřel starý pan Kirkós, zůstalo jim na starost přes tisíc olivovníků, ze kterých získají na deset tisíc kilo olivového oleje. Prodávají ho ve svém obchodě stejně jako víno ze svých vinic, kterého prý mají ročně na dva tisíce kilo (opravdu mluvili o kilech, a nikoli litrech). Vinice, olivy, obchod, dvě děti na vysoké škole… A k tomu si najdou čas třeba i na sběr šneků, když vylezou po dešti.

Olej Kirkósovi dělají v lisovně, kam se svážejí olivy z širokého okolí. „Máme staré rozložité olivovníky, některým je snad tisíc let, a olivy se z nich musejí nechat opadávat. Ze sítí je vytřepáváme každý týden. Když je tam někdo nechá dva měsíce, olivy nahnívají, kvasí a olej je špatný. Ale máme i mladé nízké olivovníky, ze kterých plody třepeme strojovými hrabičkami,“ říká Kirkós. „Jednou za pár let i u nás napadne sníh. V roce 2008 zůstal těžký sníh ležet na olivách a celé je polámal,“ vysvětluje a ukazuje fotografie.

První, druhá a třetí Soúgia

Současná normální Soúgia leží na pravém břehu vyschlého říčního koryta. Na levém je starověká Syía se základy z antických dob, z níž nezbylo téměř nic. Mnohem zajímavější byla třetí, neoficiální část letoviska ležící na nejvýchodnějším konci pláže.

Tam pod strání mezi skalami bydlí totiž Jórgos. A Jórgos chce, aby „jeho“ část pláže zůstala otevřena volnému stanování a těm, kteří smýšlejí alespoň trochu podobně jako on. Narodil se před více než čtyřiceti lety v Montrealu, a když mu byly čtyři roky, vrátili se jeho rodiče na Krétu. V roce 1982 uviděl poprvé zdejší pláž a její zajímavé velké kameny. Po pobytu v Anglii a Kanadě se sem znovu dostal v roce 1991 a od roku 1994 označuje tuto pláž za své bydliště. Jak popsat obydlí svérázného rtuťovitého horolezce, průvodce, jeskyňáře, ekologa a kajakáře, který v roce 2011 obepádloval na mořském kajaku Krétu a kterého by tady někteří místní nejraději neviděli?

Jeho „stavení“ tvoří jen pár nízkých obvodových zdí z nasucho poskládaných valounů na několika teráskách. Pod nimi parkuje své malé auto. „Když prší, roztáhnu deštník, připevním ho provázky a takhle se skrčím. Po ruce mám rádio i telefon a všechno, co potřebuji. Když mi vítr deštník strhne, jdu v nejhorším spát do auta.“ Nedá se popsat ani on, ani jeho obydlí, ale klidně se můžete zastavit, podívat se, popovídat si. I Jórgos si povídá rád. „Chci, aby tady byla svobodná přírodní pláž. Tam ať jsou taverny a ubytování, ale tady chci, aby tu lidé mohli klidně spát pod hvězdami.“

Co víc si na Krétě přát? Ať na ní dál žije dost a dost pracovitých Kirkósů a nekonzumních Jórgosů.


Výlety v okolí Soúgie

Na rozdíl od obvyklých řeckých letovisek u moře Soúgia nabízí pěší túry na všechny strany a na žádnou z nich není potřeba ani průvodce, ani odvoz. Nad městem se táhne vzhůru do kopců soutěska Ágia Iríni. Na východ vede turistická dálková trasa E4 až k ústí soutěsky Samariá (dost náročná celodenní túra). Cestu místy lemují krásné borovice, překračuje několik soutěsek, jsou z ní neskutečné výhledy na pobřeží a míjí jeskyně, z nichž na Polífimos navádějí už ze Soúgie šipky, protože je bezpečně přístupná. E4 na západní stranu je na prvním úseku frekventovanější, protože kolem přístavu, skrz soutěsku s obřím převisem a přes planinu přivede chodce do zátoky ke zbytkům dva tisíce let starého antického města Lisós se zbytky mozaik. Z něj pak trasa pokračuje do Paleochóry.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 7/2013.

Irena Páleníčková




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země