nahoru

Když stromy pláčou, lidé se smějí. Alespoň ti na řeckém ostrově Chíos

Markéta a Michael Foktovi 13. listopadu 2021 • 07:10
Když stromy pláčou, lidé se smějí. Alespoň ti na řeckém ostrově Chíos
foto: Markéta a Michael Foktovi

Slzy zdejších lentišků jim totiž celé věky přinášely hotové jmění. Nízké stromy roní vzácnou pryskyřici, která správně tuhne právě jen zde – mastichu. Ve starověku byla stejně cenná jako bájné kadidlo či myrha a jih ostrova se díky ní proměnil v chráněnou, ale také přísně uzavřenou oblast.

Stojíme mezi pokroucenými stromy, jejichž uzlovité kořeny se kroutí mezi kameny. Právě ony jsou tajemstvím, proč lentišek, kterému místní říkají „schinos“, přežije i na zdejší neúrodné půdě. Dokážou totiž vstřebat i to minimum ranní rosy, která se na nich během letních nocí srazí. Vzduch mezi kmeny se chvěje a v uších nám vibruje hlasitý cvrkot cikád. Letní výheň a sucho však zajistí, aby masticha správně ztuhla a zkrystalizovala do podoby voňavých drahokamů.

„Na jaře mastichové stromy prořezáváme, aby k nim mohlo sluneční světlo i vzduch,“ vysvětluje pěstitel Damianos Mioteris, který nás provází svým mastichovým sadem poblíž vesnice Armolia. „Při nařezávání a sběru mastichy se k nim pak také snadněji dostaneme i my sami,“ dodává s úsměvem.

Jizvy s láskou

Je polovina července. Nastává správná doba pro tsentos, tedy nařezávání kůry lentišků. Damianos bere do ruky zvláštní ostrý nástroj zvaný „kentitiri“ a několika dobře nacvičenými tahy vyrývá do kůry jedné z hlavních větví nejbližšího stromu pět či šest několikacenti­metrových zářezů. Po pár minutách se na okrajích vrypů objevují lesklé stopy vlhkosti. „Kůru nařezávám zásadně sám. Chce to totiž hodně cviku. Masticha vytéká ze spodní vrstvy kůry, nikoli z dřeně lentišku. Kdybych udělal zářezy moc hluboké, strom bych zbytečně zranil. Stačí tak čtyři nebo pět milimetrů.“

Pěstování mastichy je opravdu umění. Ke své škodě se o tom před téměř dvěma stoletími přesvědčili i osmanští Turci. Během odvety za řecké povstání vesnice pěstitelů vyplenili. Jejich obyvatele pobili nebo prodali do otroctví. Pak museli vynaložit velké úsilí, aby vykoupili a přivezli zpět ty, kteří přežili. Najatí křesťanští dělníci totiž nedokázali cennou mastichu získat.

Kolem stromů jsou na zemi zvláštní bílé kruhy. „Říkáme jim trapezi,“ odpovídá Damianos. „Než začneme s nařezáváním kůry, pečlivě vyčistíme zem kolem stromů a poprášíme ji zvláštní bílou zeminou z jihu Chíosu, zvanou ‚asprohoma‘. Když na ni mastichové krůpěje spadnou, nepřilepí se k zemi, ale vytvoří kuličky či placičky. Čím pečlivěji zem připravíme, tím čistší mastichu pak posbíráme.“

Úmorná dřina

Sice se to nezdá, ale co největší čistota sebraných mastichových slz je pro pěstitele velmi důležitá. Šetří jim totiž práci, kterou stráví většinu podzimu, zimy i časného jara. „Nejdříve posbíráme ze země větší kousky mastichy,“ vysvětluje Damianos. Říká jim výstižně „pita“, což v překladu znamená koláč. „Pak vyhledáme větší kapky a zbytek smeteme i s bílou zeminou do pytle.“ Nakonec sběrači pečlivě oberou ty kapky pryskyřice, které ztuhly přímo na větvích. Jsou to skutečné drahokamy přírody. Říká se jim „dakrya“, tedy slzy, nebo také „daktylidopetres“ – kulaté kameny.

„Tady naše práce naštěstí končí,“ žertuje Damianos. Následuje totiž zdlouhavá piplačka, která je tradičně vyhrazena ženám. Poté, co surovou mastichu prosetím zbaví nečistot, propláchnou a nechají uschnout, čistí ručně každé jednotlivé zrnko od všeho, co se na něj přilepilo. Používají k tomu krátký špičatý nůž. Damianos nám bez rozpaků předvedl, jak čištění mastichy probíhá. Svou zručností se však usvědčil. Rovnoprávnost a společné plnění povinností už zjevně dorazilo i do země lentišků.

Čelisti v pohybu

Jeden anglický cestovatel z počátku devatenáctého století prý poznamenal, že ženy v turecké říši rády žvýkají mastichu, protože „mají menší svobodu slova než v Evropě a potřebují udržet své čelisti v pohybu“. Faktem je, že bohatí lidé přežvykovali lentiškovou pryskyřici už od starověku. Kromě exotického potěšení si tím čistili ústa a klidnili žaludek. Latinské a také anglické slovo žvýkat (masticate) ostatně pochází právě z výrazu masticha. Podle dalších pramenů dokonce používaly vysoce postavené chíoské ženy mastichové žvýkačky při flirtování s muži. Naučily se z nich vytvářet bubliny, které vyfukovaly udiveným nápadníkům přímo do tváře. Kromě momentu překvapení jim tím daly pocítit i svůj vonný dech. Stejně jako každé lidské potěšení si však žvýkání mastichy našlo i své odpůrce. Je ironií, že už ve starověku argumentovali podobně jako zastánci dobrého vychování v Americe počátku dvacátého století, kdy se tam rozmohly moderní žvýkačky. Žvýkání bylo podle nich neslušné, neestetické a křivilo obličej. Po vzoru jiných slastí však i žvýkání své kritiky přežilo až do současnosti.

„Tu máš, zkus to taky,“ podával mi Damianos malý kousek mléčně průsvitné pryskyřice. Každý, kdo si někdy nedopatřením sáhl do smrkové nebo borové smůly, jistě pochopí mé počáteční zaváhání. Tvrdá hrudka však po několika skousnutích příjemně změkla a vydávala jemnou chuť. Na rozdíl od dnešních žvýkaček se zdálo, že vydrží snad navěky. Zkušení labužníci dokonce kombinují kousky pryskyřice různé tvrdosti, aby dosáhli nejlepší měkkosti žvýkačky.

Zapovězená země

Z nějakého rozmaru přírody se skutečná masticha rodí pouze na jihu ostrova Chíos. Lentišky sice rostou po celém Středomoří a všude také při poranění vylučují pryskyřici, zrádná šťáva však nikde jinde na světě patřičně neztuhne. Lidé zkoušeli lentišky pěstovat i na jiných místech, ale bez valného úspěchu. Kamenitá pahorkatina se díky tomu stala zlatou zemí, kterou urputně bránili i hlídali Janované stejně jako Turci. Osmanští sultáni dokonce osvobodili pěstitele od většiny daní výměnou za to, že mu budou posílat své výpěstky. Vzhledem k tomu, že si mastichu oblíbily ženy sultánských harémů, dají se jejich pohnutky snadno pochopit. Sultáni většinou měli manželek několik stovek. Výnosy z prodeje mastichy časem dokonce přešly na matky či sestry sultánů, které během období „ženského sultanátu“ fakticky vládly celé osmanské říši. Na to doplatili i vojevůdci, kteří jižní Chíos vyplenili a přítok peněz tím zastavili. Pochopitelně tím rozzuřili sultánovu sestru Esmu. Na usmířenou jí poslali šedesát nejhezčích zajatých chíoských otrokyň. Esma dar rozzuřeně odmítla a pašové neunikli trestu za zničení unikátního bohatství. Kdyby se však oprostili od svého vkusu a zkusili poslat šedesát chlapců, možná by dopadli o něco lépe.

Vesnické pevnosti

Je pochopitelné, že obrovské bohatství mastichového kraje lákalo pašeráky i piráty. Pašování pryskyřice sice mělo zlaté dno, ale trestalo se železnou rukou. Podle zákona z patnáctého století přišel provinilec za pouhých deset zatajených litrů vzácného zboží o jedno ucho. Padesát litrů stálo člověka obě uši, nos a ještě vypálení značky na čele žhavým železem. Za sto litrů nelegální mastichy kat vypíchl pašerákovi oko a usekl ruku. Dvě stě litrů znamenalo rovnou oprátku.

Janované, kteří ovládli ostrov ve dvanáctém století, začali bránit mastichu v italském stylu. Vybudovali dvacítku vesnic, které téměř nebylo možné dobýt. Položili tak základ osídlení, které vydrželo až do dnešních dnů. Zrodil se kraj s názvem Mastichochória. Většina z osad stojí ve skrytých údolích dále od moře, kde byly ukryté před chamtivým pohledem pirátů. Domy jsou postavené těsně vedle sebe, aby mezi nimi neproklouzla ani myš. Jejich vnější zdi, původně bez oken a dveří, zároveň tvoří vysokou hradbu kolem celé vesnice.

Nádhernou ukázkou obranné taktiky je vesnička jménem Mestá. Mezi zdejšími kamennými domy má člověk pocit, jako by se čas zastavil někdy kolem roku patnáct set. Rovné střechy všech domů se nacházejí přibližně ve stejné výšce, aby po nich mohli obyvatelé při útoku pirátů bezpečně utíkat z místa na místo. Úzké uličky tvoří labyrint, který měl zmást útočníky, kteří by pronikli až za hradby Mesty. Mnohé končí slepě a jen některé z nich ústí na hlavní náměstí.

Jediné otevřené prostranství v celé vesnici tvoří srdce dění, kde se vesničané scházejí při každé příležitosti. Kromě vynikajících jídel určitě ochutnejte i zdejší specialitu – pálenku z fíků jménem souma, kterou místní často ochucují právě mastichou. Její intenzivní, jakoby lékořicová chuť se skvěle hodí k slunnému letnímu počasí a vrzání cikád. Jen pozor na sílu fíkového nápoje. Kdyby v dobách ohrožení vesničané vyvalili sud soumy před každou z městských bran, nemuseli by se patrně vyčerpávat budováním labyrintu křivolakých uliček.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 2/2011.

Markéta a Michael Foktovi




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země