Malý krámek je sice ukrytý v jedné z uliček starého města Korčuly, když však půjdete rovnou za nosem, spolehlivě ho najdete. Dovede vás sem sladká vůně cukrovinek, které si našly cestu až na prezidentský stůl. Peče je dáma, pro kterou je cukrářská dílna celým životem.
Historické jádro města Korčula připomíná z výšky gigantickou slzu, která skápla z pevniny do vod Jaderského moře. Její povrch je oranžový cihlovými střechami starých domů, jež jsou natěsnané jeden na druhý, aby v létě vytvořily v uličkách aspoň trochu stínu. Jediné světlejší místo tvoří úzké náměstí před katedrálou svatého Marka přímo uprostřed kapkovitého poloostrova. Korčula má však ještě jednu stavbu spojenou se jménem Marco. Abyste ji našli, musíte se zanořit hluboko do staré zástavby.
Koule Marca Pola
Ten dům je naprosto nenápadný – a poctivě řečeno také pořádně zchátralý. Právě tady se prý narodil patron všech evropských cestovatelů, kupec a dobrodruh Marco Polo. Korčulané používají jeho jméno jako jakousi obchodní značku pro všechno od suvenýrů po umělecké předměty. Objevitel Dálného východu si našel svou cestu dokonce i na pult malé cukrárny stojící přesně tam, kde se korčulská slza napojuje na pevninu.
„Pojďte dál a ochutnejte. Musíte přece vědět, co si kupujete, ještě než to zaplatíte, ne?“ zve nás sympatrická pětašedesátnice Smiljana Matijaca do svého sladce vonícího království s příhodným názvem Cukarin. Sympatický zvyk a hmatatelný důkaz toho, že se za své dílo rozhodně nemusí stydět. Její sladké delikatesy se ostatně podávaly i na banketech, které pořádal bývalý chorvatský prezident Ivo Josipović. Ve městě, které se pře o titul rodiště Marca Pola se samotnými Benátkami, nás logicky na první pohled upoutal dezert s názvem „Bombica Marco Polo“.
„Uvnitř je prvotřídní smetanový krém s vlašskými oříšky, vše je potažené silnou vrstvou čokolády,“ prozrazuje Smiljana tajemství svého vynálezu, jež svým tvarem připomíná dělové koule z námořní bitvy u Korčuly, během které podle některých pramenů zajali Marca Pola Janované. Odvlekli ho do vězení, kde svému spoluvězni nadiktoval svůj slavný cestopis.
Smrduté tajemství delikates
V době Marca Pola se cukr prodával v apatykách a kdejaké prapodivné chemikálie se zase přidávaly do jídla. Pro dnešní kuchaře leckdy kuriózní recepty od babiček se staly spolehlivým výtahem, který dopravil „tetu Smiljanu“ k řadě úspěchů či ocenění a také způsobil oblibu jejích cukrovinek u místních i turistů od Japonska po Ameriku. Asi nejvíc si váží ceny Zlatne ruke, jejíž název snad ani nemusím překládat a již dostávají chorvatští řemeslníci, kteří zachovávají staré tradice a výrobní postupy.
INFOGRAFIKA: Cesta do Chorvatska. Jak se nejpohodlněji dostat k Jadranu >>>
„Jednou jsme tu měli kvůli cukroví dokonce i protesty,“ směje se Smiljana. „Pochroumala jsem si tenkrát nohu a prostě jsem nemohla napéct další várku. Museli jsme na pár dní zavřít. Lidé však stáli venku před obchodem a dožadovali se mých sladkostí,“ krčí rameny. Vzhledem k tomu, že denně vstává před pátou ráno a kuchyň zavírá v osm večer, je to dost pochopitelné. Lidé však nepochopili jinou věc: že je na celý provoz sama. „Oni si představovali, že mám vzadu pekárnu, kde dohlížím na bůhvíkolik žen, které pro mě cukroví pečou,“ kroutí hlavou Smiljana. „Přitom tu žádnou větší produkci nemáme. Tajemství starých receptů znám jen já. Všechno proto peču sama a ručně od začátku až do konce.“
Mezi její malá tajemství patří i chemická látka s dost odpudivým vzorcem (NH4)2CO3 a ještě odpudivějším zápachem. Apatykář by ji nazval uhličitan amonný a kuchař zase sůl z jeleního parohu nebo cukrářské droždí. Dřív se používal jako kypřidlo do těsta, kvůli jeho čpavkovému puchu ho však později nahradil dnešní prášek do pečiva. „Kypřicí prášek však nikdy těsto nenadýchá tak jako právě amonná sůl. Její zápach se navíc při pečení úplně vytratí,“ dušuje se Smiljana.
Svůj díl práce odvádí amoniak třeba při pečení místních tradičních cukarinů – tedy sušenek s přídavkem citronové a pomerančové kůry, které se jedí namočené ve sladkém dezertním víně Prošek. Nebo rovněž tradiční sladké delikatesy jménem klašun, tedy těstových koláčků, které uvnitř skrývají náplň z vlašských ořechů a zvláštní pálenky „rakije od ruža“, ve které se louhovaly okvětní lístky růží.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
