nahoru

Chorvatské vnitrozemí aneb Klasická letní destinace mimo sezonu

Jolana Sedláčková 17. ledna 2023 • 06:10
Chorvatské vnitrozemí aneb Klasická letní destinace mimo sezonu
foto: Jolana Sedláčková

Chorvatsko většina z nás vnímá jako zemi, kam míří každý rok tisíce Čechů strávit nezbytnou letní dovolenou u moře. Jiní by zas v žádném případě do turisty obleženého Chorvatska nejeli. Jaké je ale Chorvatsko doopravdy? Zkuste využít čas, kdy končí letní sezona, a možná budete mít krásná místa Chorvatska s menšími zástupy lidí, zato s kouzelnými podzimními barvami.

Turistický ruch však samozřejmě proniká i do vnitrozemí. Tady k nejoblíbenějším místům jednoznačně patří národní park Plitvická jezera, který bývá častou zastávkou na cestě k Jaderskému moři či zpět. Rozkládá se na náhorní plošině mezi pohořím Mala Kapela na západě a severozápadě a pohořím Plješevica na jihovýchodě. Nelze se divit, že se těší takové popularitě. Jedná se o skutečný klenot přírody. Národní park zahrnuje soustavu šestnácti velkých krasových jezer, která spolu navzájem propojuje 92 vodopádů či říček. Tento unikátní jezerní systém pravděpodobně vznikl před 12–15 tisíci lety a byl vytvořen díky ukládání travertinu a tufu. Proces tvorby travertinových bariér neustále pokračuje a podílejí se na něm také mechy, řasy a bakterie. Jezera leží za sebou uspořádaná v kaskádách a vynikají čistotou i barvou, která se neustále mění od tyrkysové až po tmavě modrou v závislosti na úhlu slunečního záření a na množství minerálů a organismů ve vodě. Kromě mimořádného estetického charakteru národní park oplývá pochopitelně také nebývalým významem z hlediska ochrany přírodního dědictví. Jezera jakožto nejatraktivnější část parku představují pouhé jedno procento jeho rozlohy. Zbytek pokrývají lesy a louky. Zdejší lesní porost bývá mezi odborníky považován za jeden z nejzachovalejších svého druhu v Evropě. V pralese Čorkova uvala rostou buky a jedle staré až 700 let a kromě celé řady endemických rostlin se zde vyskytuje například 55 druhů orchidejí. Žijí zde také vzácní živočichové, jako medvěd hnědý, vlk, rys ostrovid, kočka divoká a další. Roku 1979 byl tento nejstarší a největší národní park Chorvatska zapsán dokonce na Seznam světového dědictví UNESCO. Do povědomí širší veřejnosti vstoupil také díky filmové adaptaci románu Karla Maye Poklad na Stříbrném jezeře s hlavním hrdinou, náčelníkem Apačů Vinnetouem, jejíž některé scény se natáčely právě na Plitvických jezerech.

V obležení turistů – anebo také ne!

Národní park Plitvická jezera prý ročně přivítá více než jeden milion návštěvníků, což v jednoduchém přepočtu znamená skoro 3000 turistů denně! Takové hrozivé číslo dokáže leckoho spolehlivě odradit od návštěvy. Co ale dělat, když nechcete, aby vám tenhle národní park chyběl na vašem seznamu splněných cestovatelských přání, a současně na cestách toužíte po klidu bez lidí?

Na konci října se u nás v Česku pomalu začíná o slovo hlásit nevlídné sychravé počasí, které nepříjemně zalézá pod kabáty. Je neděle ráno a my sedáme do auta s jasným cílem – večer chceme parkovat před maličkým penzionem nedaleko Plitvických jezer v Chorvatsku, kde máme zamluvené ubytování. Vstupenky do národního parku jsme si raději koupili v předstihu přes webové stránky. Po několika hodinách jízdy a zhruba 700 kilometrech nás vítá sympatický majitel penzionu. Poradí nám, jakou zítra zvolit trasu, a chválí náš výběr termínu pro návštěvu parku. V tomto období totiž už polevil největší nápor turistů a současně krajinu kolem Plitvických jezer zdobí podzimní barvy, ve kterých je dle slov našeho hostitele park nejkrásnější.

V barvách a vzácném tichu

Vyrážíme ještě za tmy. Na cestu si musíme svítit baterkami. Mrzne. Nasazujeme si čepice a rukavice a přes les pochodujeme k vstupní bráně na jihu národního parku. Dorazíme sem ještě chvilku před začátkem otevírací doby a zatím tu není nikdo. Jakmile se otevře pokladna, podle instrukcí našeho hostitele si zvolíme prohlídkový program označený písmenem „H“, který je dlouhý necelých devět kilometrů, a neměli bychom během něj minout žádné z nejzajímavějších míst parku. Na začátek naší trasy se svezeme prázdným panoramatickým vláčkem. Projíždíme hustým bukovým lesem. Listí na stromech žloutne a já se už nemůžu dočkat podívané, která nás čeká. Plitvická jezera se člení na Horní a Dolní a zpřístupňuje je systém dřevěných lávek, chodníků a můstků. Kromě stezky a několika málo zařízení pro turisty však zůstává příroda národního parku ponechána ve své původní podobě. Naši pěší túru zahajujeme u jezer Horních, která vznikla na dolomitové skále a oproti jezerům Dolním jsou větší, členitější a mají mírnější břehy. Chodník teď časně ráno pokrývá stříbrná vrstva jinovatky. Slunce vychází a nad jezerem Prošćansko se válí mlha. Dokonalejší přivítání jsme si nemohli přát. A od této chvíle vlastně nepřestaneme vycházet z údivu až do odpoledních hodin. Ocitli jsme se tady v ten pravý čas. Zažíváme okouzlující ráno a ten nejbarevnější podzim v našem životě. Buky a javory ve slunečním světle září zlatými, oranžovými a červenými odstíny. S nimi ostře kontrastují temně modré vody jezer, které vynikají zarážející čistotou a průhledností. Jejich hladina se leskne jako sklo a nekazí ji jediná vlnka. Proplétáme se podél jezer a jezírek po dřevěných lávkách, které nás neomylně provázejí tímhle fascinujícím vodním světem, kde se vše snoubí v tak dokonalé harmonii, že by to žádný umělec nedokázal zinscenovat lépe. A co je na tom všem nejúžasnější? Tahle scéna je tu nachystaná jen pro nás! První dvě hodiny máme park jen sami pro sebe. Panuje tu naprostý klid a božské ticho. Když už si myslíme, že není nic, co by to ještě mohlo vylepšit, dostaneme se do míst, kde přes travertinové bariéry stéká hned několik vodopádů. Jednoznačně jim kraluje vodopád Veliki Prštavac, který do okolí šíří jemnou vodní tříšť a svým exotickým vzhledem nás přenese až kamsi do tropického deštného lesa.

K Dolním jezerům

Přes jezero Kozjak, největší z Plitvických jezer, plujeme lodí. Tady nás naplno rozklepe zima, kterou jsme dosud díky ohromnému množství estetických podnětů úspěšně ignorovali. Teď se však bezmocně choulíme na studených sedačkách, usrkáváme teplý čaj z termosky a těšíme se zase na pevninu, kde se přece jen trochu zahřejeme vlastním pohybem.

Od jezera Kozjak sestupujeme k Dolním jezerům, která leží zaříznutá v hluboké roklině obklopená strmými vápencovými stěnami. Jezera oplývají nesmírným bohatstvím ryb a my si znovu uvědomujeme výjimečnost a hodnotu tohoto místa. S národním parkem se nakonec loučíme pohledem na kaňon Dolních jezer z výšky. Zdejší krajinu zdobí impozantní, 78 metrů vysoký vodopád Veliki slap, malebné proudy vodopádu Sastavci a v neposlední řadě silně podmanivé sytě červené barvy podzimu.

Kudin most na řece Krupě

Velkolepým Plitvickým jezerům se vyrovnává těžko. Těm, kteří však podobně jako já rádi vyhledávají zajímavá místa mimo hlavní turistické trasy, se bude u nenápadné řeky jménem Krupa moc líbit. Řeka Krupa pramení pod jižními svahy pohoří Velebit, a i když měří pouhých jedenáct kilometrů, nachází se na ní hned devatenáct vodopádů. Mimo to se pyšní také poněkud neobvyklým kamenným mostem, který pochází z přelomu 18. a 19. století. Tvoří ho dvanáct nízkých oblouků postavených technikou suché stavby. Legenda praví, že ho společně se svými bratry vybudoval mladý muž Jovan Veselinović, který chtěl udělat dojem na rodiče své vyvolené a dokázat tak, že je hoden její lásky. Méně romantická pověst tvrdí, že byl Jovan mlynář, který stavbou mostu chtěl usnadnit lidem cestu ke svému mlýnu.

Nejjednodušeji se ke Kudinu mostu dá dostat stezkou, která začíná u malého parkoviště na konci úzké asfaltky za vesnicí Golubić. Kamenitá pěšinka vede po hraně strmého kaňonu prudce dolů až přímo k mostu a nabízí neobvyklý pohled na 109 metrů dlouhý most a také na vodopád Deveterac, který sestává z devíti kaskád oddělených modrými lagunami. Na dně údolí se na plochých loukách rozesetých nahodile podél břehu řeky Krupy pasou krávy. Vládne tu venkovská idyla a i přes všechny dojmy z Plitvických jezer znovu okouzleně hledíme na magickou modrozelenou vodu a se zaujetím prozkoumáváme půvabná zákoutí kolem řeky, nad kterými se sklánějí pestrobarevné stromy. Příznivci lezení si mohou procházku kolem řeky zpříjemnit krátkým traverzem na ferratě nad krasovou řekou Krnjeza, která se vlévá do Krupy jen kousek od Kudina mostu.

Smaragdová Zrmanja

Od Kudina mostu směrem na opačnou stranu řeka Krupa ústí do další překrásné chorvatské řeky. Nese jméno Zrmanja a dobře ji znají především vodáci. Řeka se sjíždí na kajaku nebo na kánoi a při dostatku vody se tu provozuje také rafting. Zrmanja láká na divokou jízdu přes peřeje, na úžasné přírodní scenerie i na koupání pod vodopády. Mě vždycky fascinovala svou smaragdovou barvou a také rázem krajiny, kudy protéká. Jedná se o chudé oblasti Chorvatska, zapomenutý kraj, kde zůstali především starší lidé, kteří se věnují tradičnímu chovu dobytka pro svou vlastní obživu. Právě tady se cítím jako ryba ve vodě a každý další okamžik strávený v této člověkem minimálně dotčené krajině ve mně probouzí chuť objevovat něco nového.

Svůj nezaměnitelný půvab má řeka Zrmanja i na svém závěrečném úseku, mezi městem Obrovac a ústím do Novigradského moře. Tady teče již poklidným tempem a zařezává se do kaňonu se stěnami vysokými až 300 metrů. Právě toto místo si filmaři v 60. letech 20. století vybrali pro umístění rodného puebla náčelníka Apačů Vinnetoua. Sem, na slavnou vyhlídku Pariževačka glavica, bohužel dorazíme pozdě. Zapadající slunce se schovává za mraky a během okamžiku mizí i za obzor. Pokažený západ slunce nás však nemrzí dlouho. Řeka Zrmanja v modrém večerním světle vypadá jako ze sna. Vine se s elegancí a grácií skrz majestátní údolí a ukazuje se v celé své tajuplné a mystické podstatě.

Oko do Země

Pokud je řeč o chorvatských řekách, nemohu opomenout řeku Cetinu. Kromě známého impozantního kaňonu při jejím ústí do Jaderského moře v Omiši v posledních letech budí pozornost ještě něčím jiným. Cetina vyvěrá na svazích Dinárského pohoří v podobě několika pramenů nedaleko stejnojmenné vesnice. Poprvé jsem u jejího pramene stála v roce 2016 a od té chvíle jsem v hlavě nosila myšlenku, že tohle místo musím jednou vyfotografovat z výšky! Největší z pramenů Cetiny se jmenuje Glavaš a jedná se o skutečný zázrak přírody, který svou oslnivou krásou naplno demonstruje kouzlo chorvatského krasu. Při pohledu z ptačí perspektivy vypadá jako tajemný vstup do nitra Země. Lidé ho připodobňují dokonce k magickému dračímu oku a někteří ho považují za největší unikát Chorvatska. Pramen je součástí rozsáhlého krasového systému s ponory a jeskyněmi a potápěčům se ho zatím podařilo prozkoumat do hloubky 115 metrů. Velmi chladná voda vytékající z pramene ohromuje průzračností.
Myslím, že čistší vodu jsem ještě nikdy neviděla.

Aby té výjimečnosti nebylo málo, i tady platí, že se pohybujeme v oblasti s minimálními stopami lidské činnosti. Od pradávna bylo toto území především domovem pastevců ovcí. V posledních desetiletích navíc mnoho mladých lidí odešlo do měst a na úbytku obyvatel se velkou měrou podepsala také válka v Jugoslávii. Původní, srbské osídlení dnes připomíná mnoho prázdných domů a také srbský pravoslavný kostel, který se tyčí přímo nad pramenem Cetiny. Tato opuštěná, téměř vylidněná krajina zahrnující horní tok Cetiny, okolní krasová pole, Dinárské pohoří, Troglav a Kamešnica představuje jeden z nejcennějších krasových komplexů na světě a roku 2021 byla vyhlášena přírodním parkem.

Delta Neretvy

Pokračujeme v cestě na jih. Míjíme dvacet kilometrů dlouhé Perućské jezero, které se nachází na řece Cetině jen kousek od jejího pramene. Teploty přes den zůstávají ještě docela příjemné, ale podzim už o sobě dává vědět i tady na jihu. Stromy zlátnou a v deltě Neretvy právě dozrávají ty nejsladší a nejvoňavější mandarinky. Už dlouho jsem si přála být tady právě v tomto čase!

Delta Neretvy mě vždycky přitahovala. Je zase úplně jiná než ostatní části Chorvatska. Svým velkým hospodářským významem pro zdejší region bývá dokonce přirovnávána k deltě Nilu. Představuje obzvláště půvabnou oblast tvořenou systémem kanálů, říčních ramen, lagun, bažin a jezírek. Pěstují se zde fíky, olivy, mandle, vinná réva a citrusy. Zmiňovaných mandarinkových stromů tu prý roste více než jeden milion! Zastavujeme na kraji silnice u jednoho ze stánků. Vzorně srovnané zboží svádí k nákupu. Milá paní má v nabídce granátová jablka, fíky, olivový olej, různé mošty, marmelády, mandarinkové likéry a samozřejmě mandarinky. Ty se prodávají v síťkách nebo rovnou ve velkých síťovaných pytlech. Na celý pytel se necítíme, ale jedné obyčejné síťce se šťavnatými sytě oranžovými plody neodoláme. Chutnají sladce, svěže, jsou to rozhodně jedny z nejlepších mandarinek, jaké jsem kdy jedla.

Sezona mandarinek v Chorvatsku trvá až do prosince, my se však tímto gurmetským zážitkem s Chorvatskem loučíme. Nejsme tu ale naposledy. Spousta úžasných divů teprve čeká na objevení a na některá místa se stojí za to vrátit. Když se totiž na nich ocitnete v ten pravý čas, odmění vás něčím nezapomenutelným.


Národní park Plitvická jezera

  • Rozloha: 294,8 km2
  • 22 km stezek kolem jezer + 36 km turistických tras
  • 2 vstupní brány – vchod 1 (sever) a vchod 2 (jih)
  • Otevírací doba: 7.00–20.00 (může se lišit v závislosti na ročním období)
  • 7 variant prohlídkových programů s různou délkou trasy a dobou trvání (od 2 do 8 hodin)
  • Cena pro dospělého: od 80 do 300 HRK (závisí na ročním období)
  • Cena vstupného zahrnuje plavbu lodí na jezeře Kozjak a dopravu panoramatickým vlakem v rámci vybraného prohlídkového programu

Jolana Sedláčková




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země