V hloubi českých lesů vytvořili za poslední tři století známí a neznámí umělci monumentální skalní sochy. Fotograf Vladimir Pomortzeff strávil skoro dva roky dokumentováním současného stavu několika desítek klíčových památek českého skalního sochařství.
Pro některé to bude možná překvapením, ale české lesy občas zvědavým očím ukrývají skutečné umělecké poklady. Generace českých umělců pracovaly v ústraní uprostřed divočiny na proměně vhodných skalních útvarů na gigantické kamenné plastiky. Dnes sochařské výtvory z nejrůznějších období, porostlé lišejníky a mechem, nalezneme na nejnečekanějších místech po celé republice. Nelze říci, že čeští umělci byli nějak zvlášť originální. Skalní sochy existují i v jiných zemích. Stačí připomenout slavné portréty čtyř amerických prezidentů na Mount Rushmore v Jižní Dakotě nebo obří postavy stojících Buddhů v Bámjánském údolí v Afghánistánu, dnes již bohužel zničené islamisty z radikálního hnutí Tálibán. Nikde jinde však tento fenomén asi nezískal takový působivý rozmach. Sochaři z Čech a Moravy (Češi a Moravané, ale i Němci) vytvořili v okolních lesích opravdu desítky skalních plastik, a to v rozsahu od poměrné komorních reliéfů až po gigantická sousoší.
Amatéři i průkopníci
České skalní plastiky jsou téměř výhradně dílem amatérských sochařů. Výjimky lze počítat na prstech jedné ruky. Samouci bez odborného vzdělaní a občas i bez základních znalostí postupů zpracování kamene se nadšeně vrhli do práce, vedeni jedině nespoutanou touhou vytvořit něco monumentálního na památku pro budoucí generace. Čeští umělci tak dávno před experimenty francouzského malíře Henriho Rousseaua nebo gruzínského amatérského umělce Pirosmaniho zhmotnili estetiku primitivismu v kameni a vyplnili okolní lesy nádhernými naivními plastikami. Komplex památek českého skalního sochařství tak zároveň tvoří jednu z největších světových sbírek naivního umění, stále ještě čekající na svého diváka a svého badatele.
Významným spoluautorem českých umělců byla příroda. Desetiletí, nebo dokonce i staletí, po která byly skalní plastiky uprostřed lesů vystavené všemožným přírodním vlivům, je proměňovala k nepoznání. Sochařská díla chátrala a obrůstala lišejníky a mechy. Zkáza však zároveň vytváří i jedinečnou atmosféru. Současné umění zná velmi oblíbený postup, kdy jsou umělecká díla úmyslně vystavována nepříznivým podmínkám a výsledky jsou pak prezentovány na výstavách. Známý britský umělec Damien Hirst například na minulém Benátském bienále předvedl výstavu zcela složenou z objektů jakoby vytažených z mořského dna. Čeští umělci minulých století dávno předtím dělali zhruba totéž, aniž to věděli. Jejich skalní sochy dnes vypadají jako malebné zříceniny pravěkých civilizací.
Nejstarší skalní reliéfy
První skalní plastiky na českém území zřejmě plnily funkci kapliček, kde se poutník mohl na chvíli zastavit pro modlitbu na cestě z jedné vesnice do druhé. Nejstarší památky tohoto druhu nalezneme na Mělnicku nebo v Lužických horách. Drobné skalní reliéfy s náboženskými výjevy pocházejí z druhé poloviny 17. nebo z 18. století.
Skalní kaple Božího hrobu
Před třemi sty lety chyběl obci Velenice v Lužických horách kostel. Místní statkář Schille se rozhodl to napravit a v letech 1710 až 1711 vytesal do pískovcové skály na kraji obce malou kapli. Interiér skalního svatostánku na vlastní náklady vyzdobil jednoduchými reliéfy znázorňujícími scény ze života Ježíše Krista. Obzvlášť působivé jsou věže a stěny antického Jeruzaléma, jak si je představoval obyvatel Lužických hor na počátku 18. století. Když byl ve Velenicích v roce 1735 konečně postaven normální kostel, skalní kaple se stala oblíbeným poutním místem.
Braunův Betlém
Vůbec nejvýznamnější dílo skalního sochařství na českém území vytvořil v letech 1726 až 1734 barokní sochař Matyáš Bernard Braun. Český Michelangelo, jak ho prý kdysi nazýval slavný francouzský sochař Auguste Rodin, proměnil pískovcové skály nedaleko špitálu Kuks na galerie monumentálních plastik pod širým nebem, známou dnes jako Braunův Betlém. Vrcholné dílo českého barokního sochařství je zvědavým očím ukryto v lese u obce Žireč a lze se tam dostat jen pěšky.
Čertovy hlavy
Vůbec největší české skalní sochy. Takzvané Čertovy hlavy jsou dílem začínajícího sochaře Václava Levého, budoucího učitele Josefa Václava Myslbeka. Dvě mohutné kamenné hlavy se nacházejí nedaleko obce Želízy na Mělnicku ve Středočeském kraji. Okolní lesy ukrývají další plastiky od Václava Levého vytesané v letech 1841 až 1851.
Obří boty prezidenta Masaryka
Vůbec největší česká skalní plastika bohužel byla zničena za nacistické okupace. Gigantickou postavu prvního prezidenta Československa Tomáše Garrigua Masaryka vytesal talentovaný amatérský sochař Stanislav Rolínek na kraji obce Rudka nedaleko města Kunštát na Moravě. Celková výška sochy spolu s podstavcem dosahovala až 14 metrů. Pomník byl slavnostně odhalen v roce 1928 u příležitosti 10. výročí vzniku samostatného Československa. O tři roky později mladý sochař zemřel na tuberkulózu. Pomník byl zničen v roce 1942 na rozkaz německých okupačních úřadů. Z největší sochy prezidenta Masaryka zbyl jen pár obřích kamenných bot.
Skalní galerie Vojtěcha Kopice
Vojtěch Kopic nebyl sochař, ale zemědělec. Když se roku 1932 oženil, usadil se na statku své manželky nedaleko obce Kacanovy na Turnovsku. Dalších 45 let obdělával přilehlé pole a ve volném čase neúnavně vytesával do pískovcových skal v nedaleké rokli výjevy z českých dějin a národních pověsti. Do své smrti v roce 1978 stihl tento talentovaný amatérský sochař vytvořit čtyři desítky pozoruhodných skalních reliéfů, které dnes tvoří svéráznou galerii pod širým nebem.
Národní památník odposlechu
Ve staleté tradici využití vhodných skalních útvarů k umělecké tvorbě úspěšně pokračují také současní čeští umělci. I jim je často inspirací složitá česká historie. Nejnovější soubor skalních plastik vznikl teprve v letech 2005 až 2007 v zatopených lomech nedaleko Lipnice nad Sázavou. Trojice monumentálních skalních reliéfů od sochaře Radomíra Dvořáka dohromady tvoří takzvaný Národní památník odposlechu.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
