Bílá bradla Bílých Karpat aneb Toulky po hradních zříceninách na česko-slovenské hranici | Reflex.cz
nahoru

Bílá bradla Bílých Karpat aneb Toulky po hradních zříceninách na česko-slovenské hranici

Richard Grégr23. února 2020 • 07:00
Bílá bradla Bílých Karpat aneb Toulky po hradních zříceninách na česko-slovenské hranici
foto: Profimedia.cz

Lednické bradlo se tyčí vysoko nad stejnojmennou dědinou, která se v zapadajícím slunci už ocitá ve stínu. Na jeho úbočí je přilepený hrad. Na stráních kolem se pasou koně, v dáli krávy a vesnice v klidu dýchá. Impozantní stavbě hrozil zánik, naštěstí se vše v dobré obrátilo.

Na slovenské straně Bílých Karpat vytvářejí bělostná skalní bradla malebné krajinné scenérie. Bradla tvoří druhy vápence a dolomitů a jako pohádkový drak se občas vynořují ze země. Jejich pás obepíná Slovensko v širokém oblouku od Myjavy přes Bošácká bradla, Bílé Karpaty do Polska za Tatry a zase zpět přes Pieniny, okraj Čergova až k Východoslovenské nížině. Z jejich bělostných skalních vrcholků často shlížejí zříceniny hradů.

Trojici pěkných bradel najdeme pár kilometrů za moravsko-slovenskou hranicí. Nejnápadnější jsou Vršatská bradla i bradla Červený Kámen a Lednica. Lze sem dojít z Vlárského průsmyku nebo dvojměstí Brumov-Bylnice, zhruba dvacet kilometrů lesy s dalekými výhledy. Z Lednice jezdí autobus na vlak do Púchova. Silnice vedou až k přírodním útvarům.

Hrad loupežníků a mordýřů

Stavitelé hradů na bradlech nepotřebovali vodní příkop k ochraně, prostě hrad přilepili ke skále jako v Lednici. Přicházíme pozdě odpoledne dolinou z údolí od Váhu a Lednické bradlo ční ve stínu zapadajícího slunce jak hradba hor. Z druhé strany ještě pár posledních paprsků ozařuje vrcholky.

Dnes už máloco prozrazuje dávnou slávu kdysi královského městečka Lednica. Hrad na okraji bradla vznikl někdy kolem roku 1300. Vystřídalo se tady mnoho šlechtických rodů, mezi nimiž nechyběli ani loupežní rytíři. Ale třeba kolem roku 1560 se k moci na hradě dostal košický kapitán Imrich Telekeši. Jeho syn Štefan se oženil se Zuzanou Forgáčovou a často bojoval s pánem moravského panství Brumova Zdeňkem Kavkou. Aby se ubránil, sestavil armádu žoldáků sloužících už u předchozího majitele hradu. Byli to zkušení raubíři a násilnosti tady, na moravsko-uherském pomezí, nebraly konce. Do tohoto prostředí se narodil roku 1576 Michal Telekeši. Rodiče mu záhy zemřeli, a tak vnuk kapitána Telekešiho vyrůstal mezi všehoschopnými vojáky. S nimi se vydával na lupičské výpravy přes hranici na Moravu i do bojů proti Turkům. Král si jeho služeb zpočátku cenil, ale Michal neznal míru a divoce si počínal i na svém panství, i když už nebojoval s Turky. Se svými vojáky vyráželi do kraje, znásilňovali ženy, vraždili muže.

Nejspíše do tohoto období patří příběh o Katarince, po níž se jmenuje pramen vody v Lednici pod hradem. Vypráví o mladé nevěstě, kterou po svatbě odvedli na hrad, neboť vladaři patřilo právo první noci. Než aby se vzdala cizímu muži, proskočila oknem a zabila se pádem právě nedaleko dnešního pramene…Telekeši dál okrádal obchodníky i sousední panství, až roku 1601 skončil na popravišti.

Komenský a exulanti

Jen o půl století později bychom tady potkali i našeho Jana Amose Komenského. To už odešel do exilu a na svých cestách do Sedmihradska, kde měl zreformovat školství, prošel v letech 1650–1654 několikrát Slovensko. Mnoho o této době nevíme, jen že navštívil Skalici, Trnavu, Púchov, Prešov, Levoču – a právě Lednici. Proslulý učitel národů se těšil přízni Juraje Rákociho II., a hlavně jeho ženy, Zuzany Lorántffyové, tehdejší majitelky lednického panství a hradu. Lednica byla cílem exulantů, například Mikuláše Drábíka, který po bitvě na Bílé hoře emigroval nejdříve do Púchova a pak do Lednice.

Žil v městečku jako obchodník se suknem, psal a v roce 1650 se tady setkal s učitelem národů. Komenský pak jeho spis vydal v Amsterdamu. Na lednický hrad zavítal i vyslanec švédské královny Kristiny a kancléř univerzity ve švédské Uppsale Benedikt Skytti. Komenskému předal děkovný list od královny za to, že ji rychle naučil latinu.

Zachraňte Lednici!

Ještě na vyobrazení z roku 1830 jsou vidět hradby, budovy i věže, ale během dalších let opuštěný hrad už chátral. Je to vidět na dalším záznamu z roku 1914. Na jaře 1999 se část paláce sesula na cestu v obci. V roce 2001 občanské sdružení Donjon z Martina zříceninu začalo čistit od náletové zeleně a zpřístupnilo k hradu cestu. V roce 2002 vzniklo sdružení Zachraňme hrady, které sdružuje společnosti zabývající se obnovou památek na Slovensku. „Možnost opravovat památky se nám zdála docela zajímavá. O dva roky později jsme v Ilavě založili Historicko-astronomickou společnost,“ tvrdí prezident společnosti Peter Martinisko. „Nejdříve jsme hledali hrad, jemuž bychom mohli věnovat své síly. Zvítězila Lednica. Je sem snadný přístup, možnost připojit se k elektřině, a zejména jsou vyjasněné vlastnické vztahy. Hrad patří obci, která nám ho pronajala za symbolickou slovenskou korunu na deset let. Dnes nám už hrad z 51 procent patří a dlouhodobě máme pronajaté i pozemky v jeho okolí,“ dodává Martinisko.

Listujeme ve zprávě z opravy hradu. Zpočátku na hrad přijížděli dobrovolníci. V roce 2005 se také vyčistilo okolí obytné věže a schodiště na pozorovatelnu Straka, kam se dnes lze podívat. S pomocí skautů a obce vznikaly informační tabule, jež jsou ve vesnici rozmístěné. „Je patrné, že se změnil přístup místních. Dřív možná býval zdrojem materiálu při stavbě chaty, dnes si opravovaného hradu cení,“ dodává Martinisko.

„Pak jsme si nechali vypracovat sanační plán. Po poradě s lidmi opravujícími podobné hrady v okolí jsme se pustili do zednických prací. Proběhl i archeologický výzkum. Občas zažijete zajímavé okamžiky. Třeba když najdete historický klíč nebo minci z doby Albrechta z Valdštejna.“

Výčet úspěchů není malý. Bylo nutné zachránit zdi, kde nejvíce hrozilo zřícení. Hradby mezi paláci zajistila soukromá firma ze Žiliny. Vybudovala se také dřevěná podlaha v hradním sklepě. V západním paláci se s podporou Nadace Pontis zachránily zbytky klenby a nakonec se tady obnovilo i dubové schodiště. A o náletovou zeleň se už několik let starají hradní kozy…

Opuštěný Vršatec

Blízký hrad Vršatec podobný osud asi mine. Nasvědčuje tomu fakt, že je to sem na vrchol bradla daleko a přístup je špatný. Vršatské bradlo vypadá velice mohutně už z dálky od Váhu. Z hradu ale už zbyly jen ruiny. Pod vrcholkem hradního vrchu na straně odvrácené od vsi je přístupná pro pěší jen jeho spodní část s chátrajícími bránami. Na rozeklaném vrcholku sice vidíme věže a stavby, ale cesta je strmá a zakázaná. Na rozdíl od Lednice, která přímo bránila cestu na Moravu, stojí hrad trochu stranou a v roce 1708 ho rozmetal výbuch střelného prachu. Proti hradnímu bradlu se vypíná Chmeľová. Kopec dosahuje výšky 925 nadmořských metrů a milovníci Bílých Karpat ho považují za zdejší nejkrásnější vrchol.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Richard Grégr




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země