Znojemské podzemí patří mezi ta největší ve střední Evropě

Znojemské podzemí patří mezi ta největší ve střední Evropě Zdroj: Michael Fokt

V minulosti mělo znojemské podzemí skutečně svou šatlavu s mučírnou. Dnes ale v jejích prostorách najdete vinárnu.
Stabilní klima znojemských podzemních chodeb svědčí ušlechtilé plísni i vínům starým desítky let.
Sekty se na Znojemsku vyrábějí stejnou metodou jako legendární šampaňské víno. Druhotné kvašení probíhá v láhvích.
Znojemské podzemí je opředeno legendami. Děti tu můžou potkat permoníky nebo třeba bezhlavého templáře.
5
Fotogalerie

Znojemské podzemí: Unikátní labyrint temných chodeb zachraňoval životy místních a bral ty nepřátelské

Jeden z největších unikátů Znojma v průběhu věků marně hledali nepřátelští vojáci i rozhněvané manželky. Před oběma nebezpečími je totiž dobře skrytý několik metrů pod zemským povrchem. Vznikal v průběhu několika staletí a horu vytěžené rostlé skály, kterou kvůli němu museli havíři vynosit nahoru, by neuvezl ani legendární Titanic. Pojďte s námi do znojemského podzemí.

Jak už to v případě velkých děl z jižní Moravy bývá, stálo i za vznikem znojemského podzemí místní víno. Znojemští měšťané ho spolu s jinými potravinami ve sklepech skladovali pro kupce, kteří čas od času město na starodávné obchodní trase mezi Prahou a Vídní navštívili. Během bouřlivého středověku však rychle zjistili, že se podzemní kobky hodí i k jinému účelu. Labyrint temných sálů i úzkých chodeb, kterými své sklepy propojili, zachraňoval lidské životy a také je bral. Přesněji řečeno - zachraňoval životy místních a bral ty nepřátelské.

Záludnost bezmála třicetikilometrové spleti štol poznali na vlastní kůži husité i švédští vojáci během třicetileté války. Obzvláště ti druzí museli podle dodnes vyprávěné legendy na jihomoravské město vzpomínat ještě hodně dlouho. Když do Znojma vtrhli loupit a vraždit, zůstali prý stát jako opaření. Město nikdo nebránil, po ulicích nepobíhali žádní zděšení měšťané a domy byly liduprázdné. Po obyvatelích nikde ani stopy. Nebylo s kým bojovat, ale také nebylo co ukořistit. Spižírny, truhlice i kurníky měšťanských domů zely prázdnotou. Nejpodivnější však bylo, že se stále kouřilo z komínů - ačkoli ve vyhaslých ohništích nikdo nezatápěl. Po noci strávené v opuštěném městě nacházeli vojáci v ulicích mrtvoly svých druhů, které za tmy jako by spadly z nebe. Vyjukaní seveřané se proto raději sebrali a „město duchů“ co nejrychleji opustili.

Ačkoli celý příběh připomíná spíš zkazku z Tisíce a jedné noci, může v něm být víc pravdy, než se na první pohled zdá. Včetně působivého detailu s kouřícími komíny nebo kanadského žertíku s mrtvolami v ulicích. Znojemští totiž své tajemné podzemí proměnili v zázrak obranné strategie. Vybudovali ho s dokonalostí podobnou stavbám mravenců či termitů. Stejně jako termitiště mělo i znojemské podzemí více pater v zemi než tehdejší domy nahoře nad ním. V některých částech sahá i patnáct metrů pod zem a má pět podlaží. Podobně jako obydlí společenského hmyzu se může pochlubit přirozenou klimatizací a systémem sifonovitě zalomených větracích šachet. Vynalézaví Znojemští k tomu návdavkem přidali i dopravní výtahy na lanech či vodovod vedený ve dřevě a dlouhý přes dva kilometry.

Snad největší „vychytávkou“ podzemí však byly kouřové šachty napojené přímo na komíny měšťanských domů. Díky nim si ukrytí obyvatelé Znojma mohli dole vařit i topit, aniž ze země vystupoval podezřelý dým. V chodbách bylo přes padesát studen, ke shromažďování pitné vody však sloužilo méně než deset z nich. Ostatní se proměnily ve smrtonosné bazény, dokonce i s toboganem. Byly totiž přímo uprostřed chodeb a vedly k nim bahnité skluzavky, které obránci navíc ještě polévali vodou. S hloubkou i dvanáct metrů a teplotou vody kolem čtyř stupňů znamenaly pro vojáka v těžkém brnění jistý rozsudek smrti. Šprýmovní Znojmané pak mohli v noci promrzlé utopence klidně vyvléct zamaskovanými východy ven do ulic.

Kam manželky nevidí

V dobách míru sloužil potemnělý labyrint vynalézavým měšťanům k mnohem příjemnějším kratochvílím. Kvůli propojeným sklepům totiž jejich dražší polovičky nikdy nevěděly, ve kterém sále holdují živitelé rodin zlatavému moku ze zdejších vinic. Vzhledem k propracovanému systému obrany a záměrně komplikovanému větvení chodeb se však mohl návrat z veselého večírku proměnit v pěkně nebezpečné dobrodružství. Při pomyšlení na studny s ledovou vodou se člověku vybaví přísloví o tom, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Žádné statistiky však neudávají, kolik rozjařených měšťanů během prohýřených nocí zmizelo.

Některá bezpečnostní opatření se však osvědčila i v mírových dobách. Z několika podzemních sálů vedou do sousedních chodeb pozorovací štěrbiny. Lidé uvnitř tak pozorovali, kdo se k nim blíží temnotou. Zbrojnoše s palcátem pak mohli z úkrytu bezpečně zabít, zatímco před manželkou třímající váleček na nudle mohli do stejné skrýše urychleně zapadnout - a to někdy doslova, podle hladiny vína v načatém soudku. Ani v největší tísni se však nevyplácelo oba postupy zaměňovat. Tresty za hrdelní zločiny byly ve středověku tvrdé. Většinou se za život platilo životem a znojemské podzemí mělo i svou šatlavu s mučírnou. Splátka zdejších delikventů se však často trochu odkládala. Asi tak o půl roku. Soudci je totiž posílali dolovat další podzemní chodby a dobře přitom věděli, že tuhle dřinu nikdo déle nevydrží.

Snad proto, že odsouzenci umírali příliš rychle, si Znojemští poslali pro profesionály. Zdejší chodby kutali i jihlavští nebo kutnohorští havíři. Jejich cechovní znaky se totiž našly vytesané na stěnách. Během pěti století hloubení se museli prokopat vrstvami tvrdých vyvřelých žul a ortorul starých přes půl miliardy let i mladšími pískovcovými usazeninami. Prorážet skálu středověkými nástroji nebyl žádný med. Stavitelé na to však šli chytře. Obložili skálu dřevem, zapálili ho a rozžhavili ji doruda. Pak kámen polili studenou vodou, aby popraskal. Teprve poté mohli krumpáči a klíny vyrubat další kousek cesty.

Chodby v měkčích horninách museli obezdívat ručně vyráběnými cihlami, aby se nezřítily. Znojemské podzemí však ochutnalo i beton moderní doby. Po bombardování během druhé světové války se totiž začaly záhadně propadat ulice, domy nebo třeba topný kotel jedné ze škol. Aby se nezřítila celá třetina historického města, museli inženýři vyztužit podzemní chodby čtyřicet centimetrů silnými betonovými stěnami.

Tekuté poklady

Znojemské podzemí sice patří mezi ta největší ve střední Evropě, na sklepy a sklípky menšího rozsahu jsou tu však místní více než zvyklí. Stejně jako má mnoho hospodářů svou vinici, jsou i jejich usedlosti vybavené ke skladování výsledků vinařské práce. V některých sklepech se navíc skrývají poklady, které nemají v našich zemích obdoby.

„Viděli už jste na vlastní oči nejstarší láhev vína u nás?“ ptá se nás s úsměvem sklepmistr Ladislav Mikulenčák ze sklepa v Jaroslavicích. Ukazuje do poličky, kde se krčí posledních několik láhví potažených tmavou plísní. Při letmém pohledu se ani nechce věřit, že má ta hromádka hodnotu luxusního automobilu a pamatuje konec druhé světové války i odsun původních majitelů sklepa. Na evidenční tabulce se vedle označení odrůdy Modrý Portugal skví letopočet 1945.

„Asi před čtyřmi lety jsme jednu lahvinku otevřeli a ochutnali,“ vypráví nenuceně pan Mikulenčák. Patrně v reakci na naše udivené pohledy pokračuje dál: „To se musí čas od času dělat i u takovýchto unikátů. Je třeba zkontrolovat, jestli je víno stále v pořádku. A bylo. Má trochu výraznější kyselinky než to současné, ale to je dané způsobem tehdejší výroby. Na druhou stranu, právě proto tak dlouho vydrží,“ usmívá se sklepmistr.

O několik kilometrů dál, v Sedlešovicích, se pod zemí skrývá království bublinek. Podle jedné studie se jich v jediné láhvi sektu mohou vytvořit asi tři miliony a v sedlešovickém sklepě takových láhví odpočívá na tři sta tisíc. Celkem tedy v jediném sklepě na milovníky pěnivého moku čeká čtyřikrát víc bublinek, než kolik hvězd krouží v naší galaxii Mléčné dráze. „Vyrábíme sekty bílé, růžové, červené i takzvané klarety - tedy bílé sekty z červených hroznů,“ vypočítává zdejší strážce bublinek sklepmistr Luboš Cholasta. „Vyrábíme je podle francouzské metody, tedy druhotným kvašením přímo v láhvích. Zajímavé je, že se dnes více pijí sekty suché než polosladké jako dřív. Děláme jich tedy nejvíc.“ Na požádání však mohou vyrobit i raritu - sekt extra brut, tedy velmi suchý. Ročně se ho však prodá jen několik desítek láhví.


Vinné zajímavosti

  • Malovaný sklípek v Šatově vyzdobil desítkami reliéfů místní rodák Maxmillian Appeltauer. Trvalo mu to téměř čtyřicet let a neodradil ho ani fakt, že přišel za války o levou ruku.
  • Poblíž státní hranice u Šatova stojí zrekonstruovaný bunkr z druhé světové války. Dnes v něm kromě odborného výkladu seženete i speciální pevnostní víno.
  • Za Moravským sklípkem v Šatově roste ukázková vinice starých odrůd, které naši předkové pili ještě v devatenáctém století. Místní vinaři z nich občas dělají víno i dnes.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: