Osamělou kapličku v poli si fotografové oblíbili.

Osamělou kapličku v poli si fotografové oblíbili. Zdroj: Ludmila Korešová

Moravské Toskánsko
Kopcovitá krajina je působivá i poslední den v roce.
Odstíny zelené barvy v „moravském Toskánsku“ převládají.
Do dříve výhradně monokulturní krajiny se vrací život.
Do dříve výhradně monokulturní krajiny se vrací život.
10
Fotogalerie

Moravské Toskánsko: Krása krajiny na Hodonínsku má i svou odvrácenou tvář

Krajinou na Hodonínsku v okolí obce Šardice se táhnou nekonečné lány obilí a kukuřice. Ve zvlněných kopcích tvoří strukturu odstínů žluté, zelené či hnědé barvy. Lákají fotografy až z Jižní Koreje či Japonska. Kvůli podobnosti s italskou krajinou se lokalitě začalo přezdívat „moravské Toskánsko“.

Kromě Toskánska a města Palouse na severozápadě USA prý podobně charakteristické místo na planetě není. Krásy, které mnozí považují za přírodní, jsou ale ve skutečnosti vytvořené člověkem a mají i svou odvrácenou tvář. „Odlesněná území a obrovské plochy s kukuřicí, obilím a slunečnicí na svažitém terénu jsou přímo předurčené k tomu, aby po nich stékala voda a způsobila záplavy a sesuvy půdy a bahna do údolí,“ upozorňuje Miroslav Gregorovič, který nás oblastí provází.

Smrtící povodeň

Krásu i nevyzpytatelnost monokultur dobře zná. Šestnáct let byl starostou Šardic, především ale přímým účastníkem neštěstí v Dole Dukla, kde pracoval jako horník. Ve vyprávění nás přenáší o téměř půlstoletí zpátky do 9. června 1970, kdy na Hodonínsku došlo k obrovské průtrži mračen a klidné potoky se změnily v dravé řeky. „Přívalový proud vody z Šardického potoka k večeru došel ze severní strany kopců a ničil všechno, co mu stálo v cestě. Hloubka vody, která se valila hlavní silnicí obce, dosahovala jednoho metru, průtok byl kolem sto kubíků za sekundu. Raději jsme jeli s hlavním inženýrem obhlédnout stav na šachtu. U jednoho z domů nás ale záplavová vlna obrovskou silou zvedla a s nákladním autem odhodila,“ vzpomíná Miroslav Gregorovič, tehdy 21letý.

Voda se valila celým údolím v šířce téměř sto metrů, protrhla podloží nad vydobytými prostorami a rychle vnikala do lignitového dolu. Jemné písky se změnily v tekuté, zaplavily všechny chodby v délce 32 kilometrů a navždy tak zahradily horníkům cestu zpět. Nebylo úniku. Tehdy se začala propadat zem. Poddolovaný povrch se provalil a na mnoha místech se vytvořily obrovské krátery  hluboké až 60 metrů a o průměru až 40 metrů. „V odpolední směně tehdy bylo 110 horníků, 34 z nich nestihlo včas vyfárat a přišlo o život. Kdybych si nevyměnil směnu s kolegou, byl bych mezi nimi,“ vypráví Miroslav Gregorovič, kterému zachránila život náhoda.

Přísně tajná tragédie

Na nádvoří dolu byla panika, shon a strach. Nefungovaly telefony a nešla elektřina. Okamžitě začaly záchranné práce. Vše šlo ale velmi pomalu. „První horník, kterého objevili až po třech dnech, byl těsně pod povrchem, držel se žebříku a zbývalo mu jenom vyskočit do bezpečí. Bohužel to nestihl. Všichni jsme doufali, že se někteří horníci mohli zachránit ve vzduchové bublině. Jejich manželky a děti čekaly u šachty i týden a stále věřily. Plakaly a nechtěly se hnout z místa. Nikdo živý se ale nenašel. Práce byly komplikované a posledního horníka objevili ve spletitých chodbách až v říjnu,“ vzpomíná Gregorovič. Po obnovení těžby pracoval na dole dál, mnozí ze spolupracovníků ale tragédii psychicky neunesli. Následky havárie se odstraňovaly tři roky, náklady byly téměř 66 milionů korun. Těžba byla definitivně ukončena v roce 1992, podzemí kompletně zlikvidováno následující rok.

V jiných krajích republiky a v zahraničí se o tragédii příliš nevědělo. V době vrcholící normalizace se totiž stranické a státní orgány snažily katastrofu zamlčet a uvalily na havárii informační embargo. Do uzavřené oblasti se dostali jenom prověření novináři, kteří mohli publikovat pouze předem připravené a strohé zprávy odsouhlasené vládou. Zahraniční novináři do oblasti nesměli. Mimo okres Hodonín se dostalo do tisku jen omezené množství fotografií pohromy.

Ochrana krajiny

Miroslav Gregorovič se později v úřadu starosty snažil, aby už k žádné tragédii nedošlo. „V době neštěstí byla chyba, že tu existovaly obrovské velkoplošné monokultury a zároveň nedostatek záchytných nádrží. Jako starosta jsem měl strach, aby se situace neopakovala, a proto jsem zařídil pozemkové úpravy a začala se stavět záchytná jezírka. Jedno je například projektované na stopadesátiletou vodu. Kdyby došla, utvoří se jezero a voda obec nezatopí,“ vysvětluje muž, který byl profesí vodohospodář.

Obrovské zemědělské plochy začaly na jižní Moravě vznikat po roce 1948. „Kolektivizace a zakládání JZD měly za důsledek zpřetrhání vlastnických vztahů i pout k obývané krajině. Kvůli scelování pozemků došlo k rozorání mezí, polních cest a krajinných prvků, jako byly louky u pramenišť, remízky a liniová zeleň. Vysoušely se mokřady a technicky upravovaly potoky,“ vysvětluje geograf Vladimír Herber. Násilné změny v přírodě vedly k zánikům některých druhů či specifických ekosystémů.

Chyby předchůdců se Miroslav Gregorovič jako starosta snažil napravit například vysázením stromů a dalších přirozených překážek. „Začali jsme pracovat na tom, aby se snížila větrná eroze a zároveň navrátily původní rostlinné a živočišné druhy jako zpěvní ptáci, zajíci, srny, koroptve a křepelky. Vytvořili jsme také biokoridory pro živočichy, kteří tu mohou bez ohrožení migrovat,“ poukazuje na změny bývalý starosta.

Každoroční vzpomínka

Důležitost biokoridorů a biopásů vyzdvihuje také odborník na myslivost Martin Mohelský. „Vymizení remízků, křovin a stromů mezi ornou půdou znamená zničení přirozených krytů a orientačních bodů pro zvěř. Zároveň je to likvidační pro zajíce, bažanty a koroptve, kteří se potřebují živit vlákninou. Jedním z řešení je vysazení a vytvoření trvalých porostů, pásů keřů a stromů,“ tvrdí Martin Mohelský, podle kterého je výhodou biopásu kromě dostatku potravy i stín a příjemné klima.

Miroslav Gregorovič dodává, že se situace zlepšila, ale problémy s vodou přetrvávají. „Je tu teď víc stromů, zeleně a remízků. Stále to ale není dost. Když vezmeme v úvahu svažitost terénu, nikdy by se na něm neměla pěstovat kukuřice. A je tu. Na jaře, kdy hodně prší, není zdaleka vzrostlá a nezadrží vodu. Bahno při promočení vytvoří krustu, po které se voda sveze a nevsákne se,“ říká bývalý starosta.

Jeho následovnice, starostka Šardic Blažena Galiová, souhlasí s tím, že ochrana krajiny před náporem větru a vody není dostačující. „Nyní pracujeme na tom, abychom mohli stavět suché poldry a další nádrže, které by vodu zachytily dříve, než se dostane na pole a zničí úrodu anebo způsobí ještě horší problémy,“ potvrzuje Blažena Galiová.

Stejně jako Miroslav Gregorovič i starostka doufá, že žádná tragédie už Šardice nepostihne. Vzpomínka lidí na tragický 9. červen 1970 je stále živá a každoročně památku obětí uctívají vzpomínkou u pomníku zemřelých.


Tip autorky

Ideální období pro focení moravského Toskánska je jaro, kdy lány září barvami. Hlavně od konce dubna do poloviny května krajinu rozjasňuje žlutá řepka. Na podzim jsou sice pole zoraná, ale tím víc vyniknou kopce, barevné a zelené linie mezi poli. Jsou také časté mlhy, a když má člověk štěstí, podaří se mu nafotit kopečky polí vystupující z mlžného oparu. Na jižní Moravě se v zimě sníh dlouho nedrží. Takže i na silvestra se dají nafotit zelené kopce pokryté ozimem. Ve všech případech platí, že nejlepší fotografie vznikají těsně po svítání a pár hodin před západem slunce. Dlouhé stíny vytvoří z kopců plastickou krajinu. Nejlepší místa k focení jsou z polních cest a kopců mezi vesnicemi Strážovice a Svatobořice-Mistřín nebo mezi Stavěšicemi a Šardicemi.

Přes den, kdy je slunce vysoko a není vhodný čas k focení, můžete navštívit obec Šardice. Přivítá vás malebná jihomoravská vesnice se srdečnými a pohostinnými lidmi, kteří si zakládají na tradici. Mají vlastní kroj a lidová kultura tady stále žije. Na konec července připadá akce Šardické sklepy dokořán, na přelomu září a října obec rozveselí hody a v polovině listopadu zvou Šardičtí na ochutnávku výborných místních svatomartinských vín. Vinařskou a hornickou tradici mají Šardice také v obecním znaku. Zlatou vinnou ratolest a vinařský nůž kosíř doplňují hornické nástroje – kosmý mlátek šikmo přeložený želízkem.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: