Na pekelný oheň sklářů i exteriéry nejznámější české čertovské pohádky se můžete těšit v Lužických horách. Oblast mezi Šluknovským a Frýdlantským výběžkem, na samém severu Čech, překvapí krásou a opuštěností.
Podzim a zimu, když teploty začnou klesat k nule, bychom vždy nejradši odlétly strávit do teplých krajin jako ptáci. Ale protože nemůžeme, vybíráme si v Česku místa, kde se dají tahle chladná období krásně prožít. Jedním z nich jsou Lužické hory. Podzim je tu zbarvený díky rozlehlým listnatým lesům, které se často halí do mlhy. Vystoupat pak ráno na vyhlídku a pozorovat opar pod vámi je nádhera. I zimy jsou tu okouzlující, když se krajina pokryje sněhem, holé větvičky se obalí jinovatkou a říčky a vodopády uzamkne ledová krusta. A hlavně, na podzim a v zimě je tu liduprázdno. Přitom je tu tak krásně.
Oblast Lužických hor je bohatá na pískovcové a čedičové skály, kilometry dlouhé vyhloubené jeskyně a podzemí, které budete s čelovkou objevovat a procházet celý den. Společnost vám budou možná dělat jenom pavouci a zimující můry, kteří se tu skrývají před mrazem. Pro někoho horor, pro naše dobrodružné duše je to sen. Většinu turistů si přetáhnou sousední slavnější Jizerské hory a České Švýcarsko.
Kamenné moře z výšky
Pojďme se na celou oblast nejdříve podívat shora. Přesto, že Lužické hory se sedmistovkami nepatří v Česku k nejvyšším, nabízejí mnoho vyhlídek do širokého okolí česko-polsko-německého pohraničí. Kuželovité čedičové kopce porostlé staletými buky tu jsou roztroušené všude. Na jejich strmých svazích se setkáte s místním fenoménem – suťovým polem.
Největší z nich je na vrchu Studenec v rezervaci Studený vrch. Tisíce balvanů tu tvoří tlustou vrstvu kamenného moře až 150 metrů dlouhou. Neživá je jen zdánlivě. Na povrchu s extrémními podmínkami s minimem vody a živin a velkými výkyvy teplot rostou různé druhy lišejníků. Ve spárách, kde se často po celý rok drží studený vzduch, žijí brouci i pavouci jako vzácný střevlíček Pterostichus negligens nebo slíďák ostnonohý. Jde o chladnomilné druhy, které tu žijí už od konce poslední doby ledové. Okraje sutí si oblíbila i ještěrka živorodá. Nechte proto kameny na místě, nepřesouvejte je ani z nich nestavte mužíky.
Kvůli výjimečnosti okolního lesa tady už v roce 1930 tehdejší majitel panství kníže Oldřich Ferdinand Kinský nechal zřídit rezervaci. Zároveň ale z Alp dovezl nepůvodní kamzíky horské, kterým se zadařilo a divoce tu žijí dosud.
Les je přísně bezzásahový, a proto tu může růst a obnovovat se přirozeně. V padlých bukových kmenech se daří brouku roháčku bukovému, který k životu potřebuje trouchnivějící a padlé bukové kmeny. Les je rájem i pro šplhavé ptáky, včetně našeho největšího datla černého. Pomáhá les udržovat v rovnováze požíráním hmyzu. Zároveň v jeho velkých dutinách mohou nocovat a hnízdit další ptáci, kteří si sami dutiny udělat neumějí.
Zlatý vrch
Nedaleko Studence najdete čedičový lom na Zlatém vrchu, jehož návštěvu doporučujeme. Mnoho lidí jezdí za krásou kamenných varhanů na Panskou skálu, zřejmě nejznámější turistické lákadlo svého druhu. Bývá tu přelidněno, a to i proto, že atrakce je hned vedle frekventované silnice. Na Zlatém vrchu dokonale rovné čedičové píšťaly sahají do výšky až třiceti metrů, a jsou tak dokonce ještě vyšší než Panská skála. Čedič se na Zlatém vrchu těžil od konce 19. století, s přestávkami až do 60. let minulého století. Materiál vyváželi až do Nizozemska ke stavbě přímořských hrází z čediče, který chemicky odolává mořské vodě. Naštěstí od roku 1964 je Zlatý vrch přírodní památkou a těžba včetně odnosu kamene pro vlastní potřebu je tu zakázaná. K vyhlášení chráněné oblasti významně přispělo i to, že tu žije například zmije obecná, střevlík s milým latinským jménem Carabus problematicus nebo plch velký.
Výhled z Klíče a Pusté kostely
Nejkrásnější výhled na Lužické hory a okolí jsme měly z homolovitého vrchu Klíč. Výhled se tu otevírá opravdu doširoka i díky holému kamennému moři. Na podzim pozorujete, jak se pod vámi valí mlha, ze které protější vrcholy vykukují pouhou špičkou. Krásně je tu v každém ročním období. V zimě, když stromy pokryje zmrzlá krusta a krajinu pocukruje sníh, je to jako v pohádce. A nejenom jako. Nedaleko se v roce 1984 natáčela jedna z našich nejznámějších. Jen musíme sestoupat níže a hlouběji do nitra pískovcových skal v oblasti Lindavy, kde se nám otevírá historické podzemí.
Mezi obcemi Svitavy a Velenice přímo u silnice vedoucí přes říčku Svitávku vás překvapí rozlehlé klenuté prostory hluboko vytesané do skály. Jsou nazvané Pusté kostely, ale působí spíš jako brána do pekel. Strop podpírají opěrné sloupy, čímž se celý vnitřní prostor dělí na několik velkých propojených místností. Je tu tma. Právě tady se natáčely pekelné scény pohádky S čerty nejsou žerty.
Původ jeskyní spadá do 15. nebo 16. století, kdy tu lidé začali získávat mlecí kameny. Těžil se tu i písek na broušení zrcadel. V 18. století se jeskyně stávaly oblíbeným místem panských výletů. Byly vysoké kolem čtyř metrů, takže panstvo tu dokonce projíždělo na koni. To je dnes nepředstavitelné. Prostor je asi do poloviny zasypaný udusaným pískem. Byly tu i sklady, jak vidíme podle pozůstatků cihlových zídek. A dokonce se sem házely i zbytky a zdechliny zvířat před tím, než byla zprovozněná kafilerie v Mimoni. Kdoví, co všechno je ve vrstvě pod námi.
Vydejte se proti proudu říčky Svitávky po jejím levém břehu. Najdete vstupy do vytesaného podzemí, neobvykle dlouhého a složitého. Tady bychom se ztratit nechtěly. Skály jsou cestičkami a bludišti doslova protkané. Narazíte na 400 metrů dlouhý náhon pro napájení nedaleké brusírny, leštírny a výrobny zrcadel hraběte Josefa Jana Maxmiliána Kinského. Dosud je patrné, kam až sahala voda. Majestátní budova zrcadlárny původně z roku 1767 stále stojí nedaleko.
Mimo to tu lidé těžili písek i do skláren a chodbičky i jeskyně využívali jako úkryt za války. Ve skalách tu najdete zbytky sklepů, maštalí a skladů navzájem propojených tesanými odbočkami, chodníčky a schody. Podzemní prostory sloužily i jako skrytá továrna pod krycím názvem Nautilus. Na sklonku druhé světové války sem Němci přesunuli z Polska výrobu rychlopalných leteckých kanonů. Plocha továrny byla 6000 metrů čtverečních. Po skončení války byly prostory upraveny a využívány jako velkosklad ovoce a zeleniny podnikem Zelenina Terezín. Dnes je tu soukromý motorkářský klub Pekelné doly s kýčovitě vyzdobeným barem, plastovými židlemi a slunečníky, které hyzdí jeskyni.
Modlivý důl
Místní pískovcové skály lákaly člověka k hloubení a tesání od nepaměti. Nad obcí Svojkov najdete útvar, který si vysloužil ochranu jako kulturní památka a přezdívá se mu české Lurdy. Už v 18. století chodili poutníci do pískovcových skal Modlivého dolu, aby u vysvěceného obrázku Panny Marie požádali o odvrácení epidemie cholery a moru. Na sklonku 18. století tu v pískovci vytesali kapličku, která později získala gotické průčelí a byla stále známější a oblíbenější.
A pak se v roce 1858 o dva tisíce kilometrů dál stalo něco, co podobu tohoto místa změnilo. Ve francouzských Lurdech se zjevila Panna Maria. Kaple v Modlivém dole byla zasvěcena Panně Marii Lurdské a na pokyn hraběnky Kinské v roce 1903 vyhloubena a upravena tak, aby se podobala lurdské jeskyni, jejíž podobu má dodnes.
Sklářský kraj
Až budete projíždět vesničkami Lužických hor, všimněte si krásných podstávkových a roubených chalup. Stojí tu už několik století a stále si udržují charakter, jaký jim dali původní majitelé před mnoha generacemi. Obvykle jsou z poloviny postavené z pískovce. Z druhé půle roubené s bílou vymazávkou. Některé z nich už dnes slouží k pronájmu namísto trvalého obydlení. Jiné zase využívají majitelé jako víkendové nebo letní chalupy. Každopádně ale dodávají oblasti krásný charakter.
Tradiční řemeslo sklářství není nikde víc doma než právě tady, v Lužických horách. Sklářským mistrům, kteří se tu usadili už ve 13. století, krajina dávala vše, co potřebovali na výrobu sklářského kmene – vodu, dřevo i kamenné žíly. I přesto, že uběhlo mnoho staletí a technologie se zdokonalily, směs, ze které se ve výhni stává tekuté sklo, se příliš nezměnila. Sklo se tu vyrábělo, zušlechťovalo brusem, rytím a malbou a prodávalo do světa a to se děje dodnes.
V Lužických horách najdete více než tři stovky firem a dvě tisícovky živnostníků, kteří se zabývají sklářstvím a šperkařstvím. Některé ze sklářských hutí můžete navštívit, a dokonce si vyzkoušet tíhu sklářské píšťaly. O to více pak oceníte práci mistrů sklářů, kteří pracují v blízkosti celoročního pekelného ohně o teplotě 500 stupňů Celsia. Když vyfouknou ze žhavé tekuté hmoty dokonalý tvar precizním obracením a přifukováním, nezbývá než obdiv. Vyfouknout si vlastní výrobek můžete například ve sklárně Ajeto v Lindavě. Vyrábějí tady luxusní a exkluzivní sklo, které vyvážejí do celého světa. České veřejnosti je nejznámější skleněná Cena Thálie pro nejlepší divadelní herce a herečky.
Hřbitov automobilů
Při procházce lesem v osadě Třídomí nedaleko Kunratic u Cvikova vás překvapí hřbitov automobilů. Několik desítek vraků zapadaných kupami listí a jehličí, porostlých mechem a kapradím. Kdysi to byly cenné historické kousky. Patří sběrateli, který sem začal vozit především fordy s plánem je renovovat a vystavit v muzeu autoveteránů. Plány mu před patnácti lety překazila autonehoda a těžké zranění. Od té doby auta v lese chátrají. Dnes je většina z nich rozpadlých, zrezivělých a vhodných do šrotu. Řešení je zatím v nedohlednu. Především kvůli neochotě majitele se domluvit.
Jedlová bez jedlí
Některá místa v Lužických horách lákala nadšené turisty už na konci 19. století. Mezi největší taháky patřila hora Jedlová, se 774 metry třetí nejvyšší v oblasti. Oblibu si udržela dodnes. Jedlovou kdysi skutečně pokrýval hustý jedlový porost, a to včetně temene. Aby měli příchozí turisté rozhled do krajiny, byla tu v roce 1891 postavena krásná kamenná rozhledna. Stavebníci na zdivo použili místní horninu znělec. Díky zavěšené lucerně, která zářila do širokého okolí, sloužila také jako pomyslný maják.
Mnoho se od té doby v okolí rozhledny změnilo. Lucerna je dávno pryč. Stejně tak jedle. Nahradil je hustý bukový les, který dokonale odolává mrazu, větru a další nepřízni počasí. Až k rozhledně vede asfaltka, takže někteří si výšlap usnadňují autem. Škoda. Cesta na vrchol je sice strmá, ale vede krásnou krajinou. My jsme si na zimní výstup s sebou vzaly sáňky, což se nám pak skvěle hodilo na cestě dolů.
Bučina se před vámi na vrcholu Jedlové rozestoupí a objeví se věž rozhledny jako z obrovské šachovnice. Kromě toho je tu také vyhlášená výletní restaurace. V době covidu sice jen s výdejním okénkem, ale dostanete tu výborný svařák, čočkovou polévku, bramboráky či borůvkový koláč.
Za dobré viditelnosti je z rozhledny vidět i 80 kilometrů vzdálená Sněžka. Výhled tu budete mít také na Ještěd, Český ráj, České středohoří i Krušné hory. Tenhle výšlap rozhodně stojí za to. Stejně jako návštěva celých Lužických hor.
