Věrnou repliku historické rozhledny z Králického Sněžníku dnes najdete na hoře Větrov v Rychlebských horách

Věrnou repliku historické rozhledny z Králického Sněžníku dnes najdete na hoře Větrov v Rychlebských horách Zdroj: Jaromír Zaoral

Pohádkový východ slunce z rozhledny nejvyššího bodu Jizerských hor na Smrku
Ještědská rozhledna je architektonický skvost
Lysá hora, výhled na Tatry
Mlok u Vysoké, Hostýnsko-vsetínská hornatina
Mrazivý nejvyšší vrchol Šumavy Plechý těsně po západu slunce
9
Fotogalerie

Jaromír Zaoral: Moje Koruna Česka aneb Výšlap na 16 tisícovek naší vlasti

Na vlastních projektech je nejkrásnější to, že si je můžete naplánovat podle svého. „Koruna Česka“ žádnou jasnou definici neměla, a tak jsem si ji mohl vymyslet sám. Rozhodl jsem se vystoupat na nejvyšší vrcholy pohoří, která na našem území přesahují 1000 metrů. Těch máme v České republice šestnáct.

Při plánování jsem zjistil, že Česká republika je na svou rozlohu velmi hornatá. Věřili byste, že u nás najdeme celkem 83 pohoří? Vzhledem k tomu, že Češi jsou národ turistů, rozhodl jsem se české hory prozkoumat na podzim, kdy je na hřebenech méně lidí než během letních prázdnin. Plán se rozhodně vyplatil. Na většině vrcholů jsem si užil výhledy o samotě a na horách se mi tak líbilo, že jsem se na všechny vrcholy vypravil ještě jednou v zimě. Dokážete si tipnout, kde se mi líbilo nejvíce? Zážitky ze všech hor vám bohužel v rámci tohoto článku představit nedokážu. Vybral jsem proto několik příběhů z těch méně navštěvovaných vrcholů. Sněžku, Praděd nebo Lysou horu určitě všichni znáte.

Nevšední večírek pod Králičákem

Cílem projektu bylo mimo jiné pořídit co nejkrásnější fotky českých hor, a tak jsem se snažil na vrcholy dostat při východu slunce. To nabízejí hory nejpůsobivější atmosféru. Osvědčilo se mi přespání v chatách co nejblíže vrcholu a u Králického Sněžníku jsem to udělal podobně. Na cestu se ke mně přidala moje máma a rozhodli jsme se přespat v polské chatě Schronisko Na Śnieżniku. Návštěva to byla speciální.

Na chatu jsme přišli těsně před zavíračkou. V chatě je tma a ponuro. Ve vstupní místnosti nacházíme stůl, kde leží tři prázdné lahve vodky a šest nedopitých panáků. Paní domácí objevujeme až v kuchyni. „Máte, prosím, něco k jídlu? A můžeme si dát jednoho panáka vodky na uvítanou?“ Jen jsem to dořekl, vracejí se ostatní hosté z cigarety venku. Sotva můžou chodit. Paní domácí se na ně podívá a jen doplní: „Vodka došla.“

Ubytovali jsme se a zanedlouho dorazila i paní domácí s polévkami, palačinkami a pečivem. Po večeři otvírám dveře. Před nimi spí jeden z Poláků s lahví v ruce. Na schodech leží další. Přicházím na toaletu – na záchodové míse usnul třetí Polák. Jdu tedy raději na dámské záchodky, kde je naštěstí volno...

Ráno vstáváme opět brzy. K snídani si dáváme jablko, suchý krajíc chleba od večeře a vyrážíme na Králický Sněžník. Venku se pomalu rozednívá a na vrchol Králičáku je to kousek. Za dvacet minut jsme v cíli. Jeden z prvních ranních mrazíků toho roku přes noc udělal svoje, Králický Sněžník je pod jinovatkou. Z vrcholu je výhled úžasný. Vidíme celé Jeseníky a mraky poletující kolem Pradědu. Nedaleko něj také vychází slunce. S touto viditelností bychom možná dohlédli až do mé rodné Olomouce, kdyby v údolích nebyly ranní mlhy. Tyto výhledy za dobrodružnou noc na chatě s Poláky rozhodně stály! Na vrcholu fouká, proto míříme dolů. Termosky doplňujeme z pramenu Moravy, který leží jen pár desítek metrů pod vrcholem, a pramenitou vodou si přiťukáváme s nedalekým slůnětem, které má určitě nejkrásnější výhled ze všech soch v Česku.

Klid Novohoradských hor

Asi nejméně navštěvovanou horou projektu je Kamenec v Novohradských horách. Nejčastější výchozí bod na tuto horu najdete snad v nejzapadlejší vesnici z celé České republiky. Obec Pohoří na Šumavě (opravdu se tak jmenuje) leží nedaleko rakouské hranice a vede k ní pouze slepá cesta z Pohorské Vsi. Dál se nedostanete. Jestli si chcete užít chvíli o samotě, vydejte se právě sem. Během mé cesty na Kamenec jsem nepotkal kromě několika lidí pracujících na polích a jednoho traktoru nikoho.

První část cesty vede po malebných polích a pastvinách, kde mě zaujalo několik majestátních osamělých stromů. Druhá část pak vede lesem a po závěrečném mírném stoupání se dostanete k vrcholové skalce. Dosažení nejvyššího bodu Kamence se překvapivě ukázalo jako nejnáročnější zkouška ze všech vrcholů. Abyste se dostali nahoru, musíte zdolat menší boulder problem (tento terminus technicus jsem se naučil při sledování závodů Adama Ondry). Zde si nadšenci lezení najdou zajímavé krátké cesty, pro ostatní je zde připraven také žebřík s lanem. Stačí párkrát zabrat a jste na vrcholu!

Po cestě zpátky jsem postupoval po hranici s Rakouskem, která mě zavedla až nedaleko Pohoří na Šumavě. Na těchto místech člověk pocítí, jak to zde muselo vypadat před pádem železné opony. Narazíte na zbytky hraničního plotu a také boudu, kde hlídali pohraničníci.

Unikátní vrcholové muzeum

Nejvyšší bod Českého lesa se pyšní speciálním muzeem. Hned vedle rozhledny najdete hospůdku s netradiční výzdobou. Vrátíte se v ní o čtyřicet let zpátky do doby, kdy byli u moci komunisté. Z rádia znějí dobové zprávy, na zdech vás vítá podobizna Husáka i Lenina a vůbec celá hospůdka je zdobena různými artefakty z té doby. Jako jediní hosté zde seděli nad svými půllitry Němci. „To jsou naši štamgasti,“ dozvěděli jsme se od výčepní. „Pravidelně chodí na Čerchov do naší hospody na levné pivo. Spojují tak dohromady zdravý životní styl a chuť na pivo.“

Na baru jsme si s tátou, který se ke mně přidal na tento vrchol, také objednali pivo. Usedli jsme v muzeu a prolistovali Rudé právo. Nad většinou zpráv jsme se neudrželi a museli se hlasitě smát. „Lidé většinou reagují na naši výzdobu podobně pozitivně jako vy. Při návštěvě našeho občerstvení vzpomínají. Je to taková připomínka toho, že měli komunisté Čerchov desítky let zavřený.“

Byli jsme rádi, že dnes už není. Výlet jsme završili výstupem na tamní rozhlednu a mohli jsme se kochat výhledy jak k nám, tak do Německa.

Blesky v zimě

Na rozdíl od podzimu, kdy jsem se vydával na dlouhé přechody, v zimě jsem hledal co nejkratší cesty na vrchol. Na Libín v Šumavském podhůří jsem se tak vydal z nedalekého Libínského Sedla. Ten den hodně foukalo a byla proměnlivá oblačnost.

Na vrchol to bylo kousek, a měl jsem tak celý vrchol Libína a tamní rozhlednu jen pro sebe. Když jsem po jejích schodech vystoupal nahoru, naskytl se mi nádherný výhled na Prachatice. Z druhé strany se však valil velký černý mrak. Za chvíli přišla sněhová bouře. Natáčím, fotím, tyto extrémy mám rád. Najednou ale slyším, jak začíná hučet hromosvod. Co je moc, to je moc. Utíkám dolů a v bezpečí vnitřku rozhledny koukám na radar. Že by to byla zimní bouřka? Na radaru aplikace Windy vidím, že z této fronty, která dorazila z Německa, opravdu v Bavorsku šlehaly blesky. Člověk si musí dávat pozor na bouřky i v zimě!

Sněhová bouře trvala jen patnáct minut. Vrátil jsem se ještě jednou na rozhlednu a užíval si pohled na zasněžené okolí a usínající Prachatice.

Po závodě v pětihvězdičkovém hotelu

Zimní výlet na Smrk v Jizerských horách jsem si zpestřil závodem Jizerská třicítka. Ta se na rozdíl od klasické padesátky běží volnou technikou. V průběhu závodu jsem se do Jizerek zamiloval. Ukázalo se, že to je ideální pohoří na běžky. Stoupání jsou sice dlouhá, ale nikdy nás nečekaly přehnaně prudké kopce. Závod jsem si moc užil. Přidal se ke mně můj brácha, se kterým jsme zvolili dobrou sourozeneckou spolupráci. Poctivě jsme se střídali v čele dvoučlenného pelotonu a postupně jsme předjížděli ostatní závodníky. V cíli jsme skončili v první polovině startovního pole a úspěšný závod jsme oslavili s Veverkou Jizerkou.

Ještě ten den jsem se vydal z parkoviště Smědava na Smrk, tentokrát s kamarádem Rikkim. Byla z toho příjemná noční procházka za svitu čelovek. Napadlo hodně sněhu, a tak jsme se na Nebeském žebříku při ražení vlastní cesty pěkně zapotili, ale na vrcholu nás přivítalo bezvětří.

Při podzimní návštěvě jsem v rozhledně objevil místnost, která slouží k přespání. Tu jsme tentokrát využili. Její prostor jsme brzy zadýchali na příjemnou teplotu okolo nuly. Venku ukazoval teploměr minus osm. Ohřáli jsme si jídlo, ochutnali piva z nedalekého Varnsdorfu a spali jako zabití. V jednu ráno přichází nečekaná návštěva. Skupina devíti skialpinistů včetně dvou dětí dorazila na každoroční noční výstup. Po celé místnosti máme roztahané věci na sušení, tak rychle vstávám, ať si mají kam sednout a lehnout. „To nemusíte, my jdeme spát na rozhlednu,“ překvapuje mě jejich rozhodnutí.

Ráno stoupáme na rozhlednu podívat se na východ slunce. V mezipatře rozhledny vidím probouzejícího se skialpinistu s cigaretou v ruce. Překračuji ho, abych se z vrchu rozhledny pokochal výhledem až na Krkonoše. Teplota venku je –10 °C a mraky přes noc klesly pod rozhlednu. Polovina skupinky skialpinistů už je vzhůru a kochá se úžasnými výhledy, patrně vůbec nejkrásnějšími, které jsem za celou zimu ulovil. Je bezvětří a ranní slunce pěkně hřeje. Takové výhledy se vám nenaskytnou ani z těch nejdražších hotelů na světě.


Moje Koruna Česka

1) Krkonoše: Sněžka 1603 m
2) Hrubý Jeseník: Praděd 1491 m
3) Králický Sněžník: Králický Sněžník 1423 m
4) Šumava: Plechý 1378 m
(Nejvyšším vrcholem celého pohoří je s 1456 m německý Velký Javor.)
5) Moravskoslezské Beskydy: Lysá hora 1324 m
6) Krušné hory: Klínovec 1244 m
7) Rychlebské hory: Smrk 1127 m
8) Jizerské hory: Smrk 1124 m
(Nejvyšším vrcholem celého pohoří je s 1126 m polská Wysoka Kopa.)
9) Orlické hory: Velká Deštná 1116 m
10) Šumavské podhůří: Libín 1094 m
11) Novohradské hory: Kamenec 1072 m
(Nejvyšším vrcholem celého pohoří je s 1112 m rakouský Viehberg.)
12) Český les: Čerchov 1042 m
13) Hostýnsko-vsetín. hornatina: Vysoká 1024 m
14) Javorníky: Malý Javorník 1019 m
(Nejvyšším vrcholem celého pohoří je s 1072 m slovenský Veľký Javorník.)
15) Ještědsko-kozákovský hřbet: Ještěd 1012 m
16) Hanušovická vrchovina: Jeřáb 1003 m

Poznámka

Další pohoří na naše území, která 1000 m přesahují u sousedů:

  • Slezské Beskydy: Skrzyczne (Polsko, 1257 m), v ČR Velká Čantoryje (995 m)
  • Smrčiny: Schneeberg (Německo, 1051 m), v ČR Háj (758 m)