Zpráva o stavu čertů na Valašsku aneb Potrkám tě, ať jsi zdravý!

Zpráva o stavu čertů na Valašsku aneb Potrkám tě, ať jsi zdravý! Zdroj: Richard Grégr

Horní Lideč - čerti před školou. Obrovské zvonce zvané křapále vydávají vskutku pekelný zvuk.
Maska koníka připomíná dávné Tatary, kteří přinášeli smrt.
Maska koníka se v Lidečku posilňuje u jednoho ze sousedů.
Zpráva o stavu čertů na Valašsku aneb Potrkám tě, ať jsi zdravý!
Zpráva o stavu čertů na Valašsku aneb Potrkám tě, ať jsi zdravý!
9
Fotogalerie

Zpráva o stavu čertů na Valašsku aneb Potrkám tě, ať jsi zdravý!

Vypadal jak Minotaurus a zrovna tak se choval. Byl o půl metru vyšší a z mohutné hlavy mu čněly dva obrovské rohy. Těžké zvonce ovázané kolem chlupatého těla vydávaly pořádný kravál. Čelem s ježčí kůží dorážel tak, že jsem z posledních sil kryl fotoaparát, a z hlubin duše znělo temné: „Húhúú…“ Nakonec dodal lidským hlasem: „Fotky mi pošli mailem.“ Ano, tady na Valašsku si svět mytických démonů podává ruce s moderní technologií. Zejména na počátku prosince…

Každý o nich hovořil! Folkloristé si mnou ruce. Nikde jinde u nás se v adventní době nedochoval tento prastarý zvyk, nejspíše ještě s pohanskými kořeny, v tak sugestivní podobě jako tady. Každá z masek představujících čerty, smrtky, kvašáky, koníky i Mikuláše je vlastně jedinečná, vyvíjí se desítky let a některé části mohou mít i půldruhého století. Ukrývá tak jakési připomínky na dávné kuruce a Tatary, kteří sem několikrát během 17. století vpadli. Vypálili, co se dalo, brutálně zabili, koho chytili, pokud nebyl dost mladý na to, aby ho svázali do pytle a odvezli do otroctví. Podnětná událost se tak zaryla do zdejšího podvědomí, že ji najdeme zakódovanou v masopustních mečových tancích na Uherskobrodsku. Na Valašsku vyústila ve zdejší mikulášské obchůzky.

V masopustu vás ovšem masky škádlí, ale pak zatancují, popijí, pojedí. Ale tady nezní ani hudba, obcí jde parta osob, která má právo v tuto dobu se chovat nevázaně. V této adventní době, kdy Vánoce jsou za dveřmi a v hospodářství by měl být dávno klid, v očekávání slunovratu i křesťanského božího zrození, se odehrává mnoho lidových zvyků, obchůzek Lucií, Barbor či čertů s Mikulášem. Tady mručící maskovaní chlapi „zaútočí“ na každého, koho potkají. Jako by si chtěli vyzkoušet, jaké to je, být dávným kurucem. „Musím tě pořadně vytrkat. Chceš být přece napřesrok zdravý?!“ zazní z čertí masky. Jak se do této party dostal právě Mikuláš, je trochu záhadou. Tento světec žijící na přelomu 3. a 4. století zachránil před padnutím chudé dívky i tři chlapce z moci vraždícího hostinského. Pomáhal kdekomu, lodníkům, ale i dětem, což ostatně dělá dodnes.

V prosinci jsem ďáblem

Tady v Lidečku obcházejí čertí party tři. Názvy Hasiči, Sportovci, Lyžaři napovídají, co je náplní programu během roku. Tohle není Mikuláš s čertem a andělem, který 5. prosince brázdí ulice velkoměsta, pokud si ho objednáte za „pár“ korun, aby se děti měly na co těšit. Být čertem na Valašsku není role pro ochotníka. Být tady čertem je životní epizoda. Před svátkem svatého Mikuláše – od čtvrtého do šestého prosince – se chlapi seberou a přestěhují do svých ubikací. Společně spí ve spacáku, jedí, vaří. Odnese to nejedna láhev slivovice. Odsud se vydávají na obchůzku do vsi a sem se vracejí.

Je tady typický chlapský nepořádek, prosycený potem starých nevětraných kostýmů. Masky jsou rozvěšeny po věšácích, přehozeny přes opěradlo židle. Z jednoho z čertů tu právě kamarád sundavá zvonce, říká se jim křapále. Každou z nich tvoří vlastně uříznutá patnácticenti­metrová ocelová trubka, která má uvnitř volně uložený šroub, zakončený velkou maticí. Váží dobře půl až tři čtvrtě kila. Když vezmete řetěz, na němž jsou zavěšeny, máte hned deset kilo navíc. Na hrudi i na zádech musí být pevně upnuty, jinak by s nimi nemohl nositel celý den poskakovat. Pekelný kravál je pak slyšet daleko po vsi. Pořádný valašský čert prostě musí mít fyzičku. S podobnými maskami se setkáme ve Švýcarsku či v jižním Bavorsku. Dodnes se tady na Valašsku i vyrábějí.

Další postavou je koník. V červené suknici, rozšířené obručí a malým koníčkem na břiše první vtrhne do stavení, každého osmýčí, pak kolem vás proběhne smrt, přijdou čerti, kvašáci a už je tady Mikuláš a prozpěvuje svatý, svatý, svatý Mikuláš… Právě koník připomíná dávné Turky a kuruce, kteří vzbuzovali hrůzu. Pak tady pobíhá smrt celá v bílém, s bílým prostěradlem, které za ní vlaje. S červenou kravatou a dlouhou kosou se rozeběhne proti vám, jakmile vás spatří.

Štěkající čert

Starosta Lidečka Vojtěch Ryza upozorňuje, že babička, které by letos byla rovná stovka, vzpomínala, že mezi postavami za jejího mládí a dnes rozdíl nebyl. V detailech výstroje se liší vesnice od vesnice. V deset kilometrů vzdálených Valašských Kloboukách chodí čerti ve vlněných šatech. Nemají obrovské masky s rohy, jsou zmalovaní dočerna a dívky se s nimi fotí. Nedašovští čerti mají dlouhé slámové suknice a větev jalovčí v ruce. V beraních kožešinách a s rohy na hlavě vypadají lidečští čerti jako nájezdníci ze středověku. Mezi rohy mají ježčí kůži, kterou se snaží potrkat.

„Pokaždé si všechny party svoláme a upozorníme je, že ručí za to, že nedojde k žádnému zranění a nepořádku,“ říká starosta Vojtěch Ryza. Přesto jsou očekáváni a málokde jim neotevřou. Děvče stojí s dědečkem před plotem: „Pojď dovnitř, tahle se na čerty nečeká…“ Nadpozemšťané zatím „řádí“ o kus dál. Ale tam je do patrového domu nepustili. Psa uvázali u boudy, na parapetu dole je připravená láhev slivovice. Z prvního patra se usmívá paní domácí. Nikdo ji však neumluví, aby odemkla. Až zítra, až nebudou čerty. Konečně parta dojde k dědečkovi s vnučkou. Pořádně ji potrkají, a pak to zapijí.

Dětské rozpaky

Horní Lideč od Lidečka dělí leda silniční tabule. Zdejší čerti se zdají méně drsní. Nenosí už ani onu diskutabilní ježčí kůži. „Hygienik protestoval - poškrábání může přinést infekce,“ tvrdí jeden z nich. „Také se špatně sháněla. Leda z ježka rozjetého na silnici…“ „Naše masky jsou obecní,“ tvrdí Richard. Sám už pět let nechodí, obchůzka je zejména záležitost mužů svobodných. „Masky se musí pořádně vysušit, po celý rok jsou rozvěšené, před sezonou si je chlapi pospraví. Před oblečením je nutné je vylít slivovicí,“ zdůrazňuje Richard. Může se zdát škoda použít rajský nápoj na tak triviální věc, ale běda tomu, kdo to neudělá. „Nositelů se během let vystřídalo hodně. Jednou jsem si pod kožešinu nevzal ani oblek a pak jsem chodil dva měsíce po kožních doktorech,“ vzpomíná na trudný zážitek.

Ráno jsme se s čerty potkali už na silnici. A hned je jasné, že se vzpomínkami na Tatary či kuruce to tu nebude tak vážné. Stojíme na zápraží u Veverků a malé Terce rozpaky brání zazpívat Mikuláši písničku. Čerti, kvašáci, Mikuláš i smrt s dřevěnou kosou tak zpívají s ní. Čert pak nesměle udělá brbr a Mikuláš ji obdaruje. Zdejší obchůzka se prostě zdá přátelštější. Kvašáci připomínají mytické starce s kloboukem. Obrovskou sukovicí vás chytí za krk a nepustí, dokud neodříkáte Otčenáš a Zdrávas Maria. Kluci je rádi provokují a pak je z toho malebná honička úzkými uličkami vsi.

Dobrý nápad ředitele

Miloš Novák je v Horní Lidči ředitelem devítiletky. Dva odrostlí čerti kolem nás skáčou po chodníku, sledováni dvěma andělkami v dlouhých bílých šatech. Pubertálně se tvářící čertice všude kolem mají vyloženě převahu. Jen na Mikuláše se asi zapomnělo. Kde se vzala taková spousta mytických postav? „Mikulášská tradice je tady silná. Každý rok v tuto dobu přišly do školy odrostlejší děti a v převleku strašily ty mladší. Tak jsme to trochu upravili. Všechny děti si připravily masky v hodinách výtvarné výchovy, mnohé si přinesly vlastní z domova.“ Na Horní Lideč se tak sneslo bezmála tři sta nadpozemských bytostí. Ředitel jim přednesl, kdo byl světec Mikuláš, a teď tady u kostela svatého Václava všichni zpívají u vánočního stromu. Ano, valašští čerti žijí. A určitě ještě dlouho budou.


Kde se vzali čerti

Obchůzek masek je v předvánočním čase víc: kromě té mikulášské připomeňme ještě Barbory a Lucky. Už jen rozložení obchůzek do více dnů ukazuje, že spojení lidových obřadních průvodů se jmény světců je druhotné a že k němu došlo až vlivem křesťanství. Původní zběsilé průvody spojené s hlomozením, řinčením a maskováním jsou spjaty s kultem zemřelých, s představami o démonicky strašidelné podobě zimy, s personifikací dnů zimního slunovratu a úsilím o magické zajištění každodenního života člověka závislého na přírodě. Obchůzka maskovaného průvodu s postavou čerta je tedy předkřesťanská, postava Mikuláše, „svatého“, pak souvisí až se středověkým kultem tohoto světce (jeho kult se šířil Evropou od 11. století).

Mezi jednotlivými vesnicemi jižního Valašska jsou rozdíly nejen v zastoupení masek v Mikulášově průvodu (někde chodívala s Mikulášem i „koza“, dodnes například v Lidečku chodí „kobyla“, čert na koni; z dalších postav se objevují laufr, Turek, františkán či Žid), ale i v provedení masek: například čerti ze Štítné mají masky vyřezávané ze dřeva, čerti v Lačnově či Lidečku mají masku dozdobenu „ježovinou“, prastarým vegetačním motivem a nositelem zdraví (dříve obsahovaly ježčí kůži i masky z dalších obcí), čerty z Nedašova lze poznat podle slaměných prvků. Někde byly součástí Mikulášova průvodu i masky představující různá řemesla a povolání, někde i „táta“ a „máma“, jinde různá zvířata (medvěd, čáp či vrána). Tady už se pak projevuje novodobější vzájemný vliv masek mikulášských a masopustních. Děsivé a ničivé události, jakými byly vpády Turků a Tatarů a uherských povstalců (mluvíme o 17. a počátku 18. století), se do rejstříku masek promítnout mohly, ale spíše se tyto události zpětně promítaly do výtvarného provedení některých masek. To je především případ masky Turka.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 12/2010.