Podvečerní toulky vřesovišti a starými sady jsou na Podyjí nejlepší. Ve vzduchu voní léto a vy se můžete kochat krajinou třeba z vyhlídky na Šatov.

Podvečerní toulky vřesovišti a starými sady jsou na Podyjí nejlepší. Ve vzduchu voní léto a vy se můžete kochat krajinou třeba z vyhlídky na Šatov. Zdroj: Ludmila Korešová

Pohled na Znojmo od Eliášovy kaple. Za nás nejzajímavější vyhlídka na řeku Dyji a historické centrum města.
Zarůstání krajiny náletovými keři a travinami je pro pestrost přírody nepříznivé. Proto se tu pasou stáda ovcí a koní, která redukují agresivní porosty trav a umožňují tak rozšíření mnoha druhů rostlin a ně navázaných živočichů.
Vyhlídka Devět mlýnů. Z kamenného vrchu je skvělý výhled na meandr Dyje, vinici Šobes i na nádherné lesy a kopce.
Rosnička zelená je jedním z mnoha druhů obojživelníků, kteří žijí v Podyjí. Její zvučný hlas se může nést i několik kilometrů daleko!
Drvodělky jsou naše největší včely. Žijí samotářsky a jsou významnými opylovači. Na Šobesu jich můžete pozorovat desítky!
17
Fotogalerie

Přehlížené Podyjí

Řeka Dyje dala jméno jedinému moravskému národnímu parku. Zatímco většina ostatních řek v Česku byla v minulosti narovnaná a spoutaná do koryt a přehrad, tady Dyje mohla dál volně meandrovat v hlubokém kaňonu a vytvořit jednu z nejkrásnějších přírodních mozaik, co v Česku máme.

Na sluncem rozžhavených kamenech se nehybně vyhřívají ještěrky a vyhlížejí kořist. Nedaleko se z vrcholků stromů překřikují kukačka s hrdličkou divokou a na pastvině číhá dudek, aby obstaral potravu mladým pankáčům. Na loukách a viničních tratích se mísí pestrost květů, motýlů, včel a čmeláků. Ve vzduchu je cítit mateřídouška a rozpálená slaná vůně kamenitých cest, které nás myšlenkami přenášejí do Středomoří. Jsme ale stále v Česku, byť na jeho samém jihu.

V republice nejmenší a mimo sezonu trochu přehlížený národní park Podyjí je zážitkem pro všechny smysly. Můžete se tu jen tak procházet a kochat krajinou, vyšlápnout si na některou z mnoha vyhlídek, jásat nad rostlinnými a živočišnými klenoty nebo si dát víno ve sklípku. Jedno je ale jisté. Víkend vám na návštěvu stačit nebude.

Od vřesu k Devíti mlýnům

Do národního parku vstupujeme od Fládnitzského vřesoviště. Polní cesta tu odděluje viniční trať od travnaté a křovinaté stepi, ze které vykukují žulové skalky. Je velké vedro, ale všechno kolem kvete, bzučí, zpívá. Réva se táhne až k Hnanicím, malé obci, nad kterou vystupuje dominanta kostela svatého Wolfganga. Majestátní chrám se čtyřposchoďovou věží zakončenou vysokým jehlanem působí v okolní krajině jako přelud. Dál už je jen Rakousko. Právě hraniční ochranné pásmo se zákazem vstupu, když naše území svírala železná opona, je jednou z příčin, proč přírodní bohatství Podyjí zůstalo zachované.

Vinicemi, třešňovými sady a loukami dojdeme na vyhlídku Devět mlýnů, kde se před vedrem schováme ve stínu mladých dubů. Nízký skalnatý vrcholek nabízí úchvatný výhled do krajiny. V kaňonu desítky metrů pod námi se Dyje stáčí do dokonalého meandru širokého půl kilometru. Šumí přes skály, kameny, jezy, padlé kmeny stromů a omývá břehy a štěrkové ostrůvky. Proud Dyje je tady široký padesát metrů, razí si cestu a nespoutaně pádí. Má to ještě desítky kilometrů daleko, než se na soutoku setká s Moravou. V průběhu věků tu vytvořila unikátní říční údolí, které nemá ve střední Evropě obdoby.

Zalesněný skalnatý kaňon Dyje je ale jen zlomek téhle přírodně bohaté oblasti. Rozlehlá vřesoviště, pestré louky, staré sady a terasovité vinice tvoří dohromady národní park a silný magnet pro vzácné živočichy i rostliny. Člověk se tu kdysi podílel na jejich vzniku a dodnes hraje nezanedbatelnou roli v udržování přírodní pestrosti. Správci parku přitom odkazují na činnost předků, když pečují o území a obnovují ho kosením, pastvou, výmladkovým hospodařením v lesích a podporou ekologického zemědělství. Bez péče by cenné biotopy zarostly a zmizely.

Ohrožený jasoň a unikátní vinice

Z vyhlídky Devět mlýnů sestupujeme k Dyji na rozcestí pod Šobesem. Proud překonáváme po visuté lávce, která se kymácí a houpe nad vodou. Pod námi pozorujeme rej motýlic, užovku lovící drobné ryby a konipase horského, jak štráduje po jezu a pocukává ocasem. Červená turistická trasa nás provede pestrými loukami, které hostí jeden z místních unikátů, kriticky ohroženého velkého bílého motýla s průhlednými špičkami křídel: jasoně dymnivkového. V Česku už je jen málo míst, kde žije. Na většině území republiky vyhynul. Na louce pod Šobesem je to doslova motýlí ráj. My jsme měly štěstí například na sytě oranžového ohniváčka. Listí a tráva podél cesty tu šustí téměř na každém kroku, jak ještěrky, které se hřály na cestě, hbitě utíkají do bezpečí křovin. Jsou tu i ti nejpestřejší, velcí samci ještěrky zelené s výrazným modrým hrdlem, klenoty mezi plazy. To nejlepší má ale teprve přijít.

Poté, co vyšlapeme kamenitou stezku, se stinný les rozestoupí a před námi jsou slunné a horké terasy vinice Šobes – prý jedné z nejstarších a nejlepších vinic v Evropě. Kvalitu lze ohodnotit bezprostředně. Přímo na vinici je stánek, kde ochutnáte místní víno. Samozřejmě ze sklenice. Do plastu ani kelímků tu nenalévají. Vinice má výsadní pozici na jižním svahu ostrohu v meandru nad Dyjí. Slunečná poloha dává to nejlepší víno a zajišťuje skvělé podmínky. Nejenom pro révu.

Šobes zalitý sluncem je domovem pro dva druhy vzácných užovek – hladkou a stromovou. Aby se jim dařilo, vinaři tu postavili velké množství suchých kamenných zídek. Hadi podle místních pověstí zajišťují v hospodářství lidem i dobytku zdraví a hojnou úrodu. Dodnes si tu proto hadů i dalších plazů váží a mají je rádi. Vždyť tak skvělé víno mají zaručeně i díky nim! Užovky jsou sice plaché, ale je velká šance, že je za teplého dne spatříte na zídce, kde se sluní a mají bezpečný úkryt. K vyhřívání je bohužel láká i asfaltka cyklostezky, kde hadi často hynou pod koly rychle jedoucích cyklistů. Tak, prosíme, berte ohledy. Živočichové jsou všude kolem.

Za divočinou

Prozatím v žádném jiném národním parku v Česku jsme nezažili divokou přírodu tak blízko jako v Podyjí. Velké množství biotopů, klidové území a absence masové turistiky zajišťují, že příroda se vám tu ukáže v plné kráse, pokud budete dodržovat její pravidla. Stačí nehlučet a zůstávat na značených trasách. A objevit místo, odkud divočinu pozorovat.

My jsme si jedno takové našly v Havraníkách u kaple svatého Cyrila a Metoděje. Právě tady začíná národní park, a pokud si sednete na lavičku na vyhlídce, pochopíte proč. Zaposlouchat se tu můžete do žabího koncertu, včetně vzácných rosniček a kuněk, z rákosin se ozývá rákosník, nad rybníkem loví vlaštovky a špaček z vrcholku stromu imituje několik ptačích hlasů, aby se po chvilce připojil do hejna, které na obloze tvoří neuvěřitelné měnící se obrazce.

Louka tu hraje všemi barvami. Žluté třezalky, rozchodníky a pryšce. Bílé silenky a jetely. Modré zvonky, šalvěje a chrpy. Jsou tu také desítky černýšů rolních, kteří barví louky dorůžova. Na polích to bývala běžná rostlina, kterou herbicidy postupem času dohnaly na hranici přežití. Pro zemědělce byla v obilovinách plevelná a obtížná, takže sáhli po jedu, aby se černýše zbavili, až ho téměř vyhubili. Kvůli tomu je z něj dnes ohrožená a vzácná rostlina. V Podyjí se mu naštěstí stále daří.

To je ostatně specifikem celé této oblasti. Druhy, které jsou jinde na vymření, tady mají ráj a daří se jim ve velkém. Jestliže jinde v republice je například strnad luční kriticky ohroženým a silně ubývajícím druhem, v Podyjí máte pocit, že je běžným, když zpívá z téměř každého keře. Tady se přírodě daří. A není to jen a pouze tím, že jde o národní park.

Ptáci ani jiní živočichové a rostliny neznají a neuznávají hranice národních parků ani jiných území. Jednoduše žijí tam, kde je to pro ně nejvýhodnější a kde lidé hospodaří a žijí v souladu s přírodou, lhostejno, jestli jde o přírodní rezervaci, nebo pozemky zemědělského družstva. Klíčem je přístup člověka ke krajině a Podyjí je krásným příkladem, jak by kulturní krajina v Česku mohla vypadat na mnohem větší výměře, pokud by jí člověk dal prostor a místo zisku myslel také na udržitelnost a budoucnost. Staré sady s krutihlavy, lesy s roháči a čápy černými, louky a pastviny s dudky, stepi se strnady lučními a kudlankami. Kdo by to nechtěl?

Koně a syslové

Jedním z příkladů péče o krajinu v Podyjí jsou vřesoviště. Vznikla kdysi vykácením lesů a následnou pastvou. Rozrostl se tu vřes, kterému se daří dodnes. Za podmínky dodržování původního způsobu péče. V Podyjí od roku 2018 spásají vřesoviště a stepní trávníky exmoorští koně a mimo jiné umožňují drobným keříčkům vřesu, aby se rozšiřovaly a houstly. Z pastvy profituje mnoho rostlin, ale i živočichů.

Po více než polovině století se letos do Podyjí vrátil ohrožený sysel obecný. Drobného hlodavce zlákala vypasená pastvina s nízkým trávníkem, kde mají sysli přehled o okolí a cítí se bezpečně. Chutný bonus je pestrá směs bylin. Sysli sem přišli z malých ekologických vinic v nedalekých Hnanicích, které leží v ochranném pásmu národního parku. Tam od roku 2014 žije malá syslí kolonie. Z Hnanic to sysli měli kousek, zásadní ale byla spojnice v podobě políčka s vojtěškou, přes kterou mohli sysli migrovat. Letos jde o první výsadkáře, kteří zjišťují, jestli se jim v národním parku bude dařit. Časem se může populace rozšířit. Krásný příklad toho, že během několika let obnovená krajina láká zpět vzácné živočichy.

Problém pro sysly, ale zdaleka ne jenom pro ně, je neprostupnost české krajiny a nemožnost osidlovat nové lokality. Sysli nedokáží překonat velké lány polí, která svírají například sportovní letiště, kde sysel v Česku především žije. A tak zůstává na jediné lokalitě a z dříve početného sysla je aktuálně kriticky ohrožený, který má v Česku jen několik desítek izolovaných populací.

Spojnice a koridory v podobě políček, travnatých pásů, remízků, křovin, úhorů jsou klíčem pro to, aby ohrožené druhy mohly přirozeně osidlovat okolí a posilovat své populace. A aby se z ohrožených stávaly běžné, a ne naopak.