Nejobtížnější místo zdejší ferraty značené jako C+. Údolím Jizery vede po lávce tzv. Riegrova stezka.

Nejobtížnější místo zdejší ferraty značené jako C+. Údolím Jizery vede po lávce tzv. Riegrova stezka. Zdroj: Michal Guzi

Druhá obtížná pasáž C+. Pokud si lezec nevěří, není žádnou ostudou chytnout se ocelového lana a vyšplhat!
Výhled z vrcholu Vodní brány. Výš už to na této ferratě bohužel nejde. Zapisujeme se, pak sestupujeme zpět k Jizeře.
Ukázka ferratového vybavení. Přilba, sedák a červený ferratový set s mechanismem odpárávání švů pro utlumení pádu.
Ocelové lano vás jistí, ale pro jistotu se nedívejte dolů...
5
Fotogalerie

Šplhání po Vodní bráně

Stojím s kamarády pod skálou a pozorujeme lezce drápající se vzhůru podél ocelového lana. Běhá nám mráz po zádech, mlčíme. Naše sebevědomí odteklo kamsi po proudu Jizery. Čeká nás několik desítek metrů na asi nejlepší ferratě v Česku – Vodní bráně u Semil.

První dojem ze skály přede mnou je pro prvolezce jako já více než hrůzostrašný. Před námi je zhruba 80 výškových metrů a necelá hodinka zdolávání skály s nejobtížnějším místem značeným jako C+, které si nás vychutná hned na začátku trasy. Když jsem kdysi zkoušel lézt na umělou stěnu, po pěti metrech a prvním ohlédnutí pod sebe jsem se zasekl. O to víc jsem zvědavý na svůj další adrenalinový pokus.

Znát svoje limity

Stojím pod skálou, jistotu mi dodává vybavení a kuráž postarší manželský pár, který leze pár metrů výš. Už prý nahoru šplhají podruhé a hrozně je to baví… No nic, jdu na to. Snažím se nechytat se kotvicího lana a cítit skálu. Obě zacvaknuté karabiny mě jistí a po pár chytech se ohlížím za kamarády několik metrů níže. Nejtěžší pasáž je tu – hledám místo, kam bych mohl umístit špičky chodidel, hledám úchyty pro ruce, které by mi umožnily překonat menší převis… Když už jsem takhle zaseknutý minutu, vzdávám to, chytám se, byť nerad, ocelového lana a směle šplhám vzhůru. Tady není čas na hrdinství a každý by měl znát své limity. Platí to v horské turistice, v hospodě i tady na ferratě!

Kouzlo Vodní brány spočívá mimo jiné v tom, že po každé náročnější pasáži následuje pasáž odpočinková, takže se obtížnostní stupně stále mění mezi A, B a občas se do toho přimotá C. To poslední před vrcholem vás trošku překvapí – jste na hřbetu skály a několik desítek metrů hloubky pod vámi vůbec nic. Srdce vám pumpuje krev po těle a cítíte se dobře. Následuje poslední odpočinková pasáž a jste nahoře. Beru již značně popsaný vrcholový deník a přidávám dnešní datum, název města, odkud pocházím, a jméno. Ten moment patří jen mně. Rozjímám a vychutnávám si vzdušné výhledy na Jizeru a na chodce turisty, kteří stojí pod skálou.

Sestup pro začátečníky

Obtížnější a strmější cestou jsme vyšplhali nahoru, lehčí – značenou písmenem B – míříme dolů. Tato sestupová trasa je opravdu mnohem jednodušší a napoprvé se dá zdolat bez držení lana. Navíc je na ní povoleno jak sestupovat, tak šplhat nahoru, takže se hodí pro mladší nebo ty méně otrlé na trénink. A kdyby snad měl někdo lezení po skále dost, může to vzít lesem a bezpečně sejít dolů k řece. Výlet k údolí Jizery doporučuji nejen milovníkům adrenalinu a výhledů, ale všem, kteří se rádi procházejí v nádherné přírodě – vždyť Riegrova stezka jako by byla stvořená pro romantické procházky nebo jen lenošení u vody!


Co je to via ferrata?

Označují se tak cesty v náročném horském terénu, které tvoří jisticí lana, kotvy, kramle, žebříky, stupačky, lávky a čepy. Budují se zhruba 150 let a v minulosti sloužily hlavně vojákům alpských států při střežení hranic a území na velmi exponovaných místech. Hlavní oblastí těchto cest jsou tedy Alpy (zejména v Rakousku a Itálii), ale ferraty dnes najdete i v Karpatech na Slovensku, Rumunsku nebo v Julských Alpách ve Slovinsku. Zatímco v minulosti tyto cesty opatřené žebříky a lany měly pohyb v horách usnadňovat, s nástupem turismu po druhé světové válce se začaly budovat trasy, které jsou pro turisty zajímavé a skýtají jim možnost zažít dobrodružství s dávkou adrenalinu. Ferraty se rozlišují podle obtížnosti, přičemž nejpoužívanější je rakouský systém, kdy je průběh cesty značen písmeny A (snadné) až E (obtížné) a na celkové obtížnosti se kromě technických pasáží projevuje i samotná délka trasy.


ČESKÉ FERRATY

  • VODNÍ BRÁNA U SEMIL – Zřejmě nejlepší ferrata u nás byla otevřena 1. června 2013 v malebné přírodní rezervaci na levém břehu řeky Jizery. Celé území sevřeného kaňonu s vyhlídkami na obou březích Jizery patří do přírodní rezervace Údolí Jizery a chráněného území Natura 2000. Dostupnost autem nebo vlakem do Semil je vynikající – z nádraží po modré a před mostem doleva po proudu.
  • VIA FERRATA U TÁBORA – Otevřena byla na podzim v roce 2011. 80 metrů dlouhá stěna s převýšením kolem 30 m je vhodná i pro začátečníky, protože dosahuje maximální obtížnosti B a je bez jakéhokoli převisu.
  • VIA FERRATA V BEČOVĚ NAD TEPLOU – Nachází se přímo v místní botanické zahradě a jde o 30 m vysoký pískovcový blok. Kvůli poměrně příkře kotvenému lanu není vhodná pro úplné začátečníky, pokročilý lezec ji ale zvládne zhruba za 15 minut. Sestupová cesta je hodnocena obtížností A/B.
  • PASTÝŘSKÁ STĚNA NAD DĚČÍNEM – V letošním květnu byla v Děčíně otevřena via ferrata Pastýřská stěna – asi 150 m dlouhý výstup s obtížností B/C. Lezci si mohou vyzkoušet lezení po kramlích, traverzem a pod vrcholem si ještě vychutnají závěrečný kovový žebřík. Odměnou pro pokořitele bude překrásný výhled na děčínský zámek a řeku Labe. Trasu budoval Karel Bělina, která má zkušenosti se stavbou ferrat v Dolomitech.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 6/2014.