Trasa plná kamenů a padlých stromů, čas běží a cyklista na kole nejen jede, ale občas ho i přenáší nad hlavou při brodění bahnem anebo přeskakuje z jedné skály na druhou. Spánek je luxus, cíl nejasný… To je nejtěžší extrémní cyklozávod u nás, nazvaný provokativně Loudání českou krajinou.
Pamatuju si přesně okamžik, kdy se přede mnou po dobrých deseti kilometrech lopotného přenášení kola přes kameny a padlé kmeny otevřela stezka přes zatopenou loučku s kopřivami do pasu a skrze ni se rýsovala takřka neznatelná pěšina od pár bláznů, co jeli přede mnou. A slyším se, jak říkám: „Bože! Díky! Kopřivy!“ A myslím to smrtelně vážně.
Pamatuju si i tu obyčejnou travnatou cestu po ujetí či asi lépe řečeno přetrpění prvních dvou set kilometrů. Vedla do kopce. Vsadím se, že úplně, ale úplně všichni ji jeli. Já tlačila. S jedinou myšlenkou v hlavě: dojít ještě pár kilometrů. Jeden nebo dva. Nevzdat to hned teď. Ne tady. Ještě kousek. Kousíček.
Vybavuju si i blátivou cestu, do níž vedly otisky ráfků závodníka přede mnou. Přímo středem. Jasný důkaz toho, že se to projet dá. A pak najednou konec otisku a černající se přehluboké ďoury snad až do středu Země, jak ten chudák přede mnou v bažině nebyl schopen kolem pohnout dál, chvíli bojoval a pak šlápl na zem. A propadl se do půli lýtek do černé mazlavé hmoty. Stejně jako já právě teď. Odhazuju nabalené kolo, kam jen to jde, a obřími skoky se snažím dostat se na pevnou půdu. Od té chvíle mi na pár dní zmizela barva bot i kalhot pod několikacentimetrovou vrstvou bahna, která se odlupovala jen pomalu a neochotně.
Pamatuju si to, jako by se to stalo včera. První pád závodu, snad jen kilometr po startu. Netuším, co ho způsobilo. I ten další. Uklouznutí a pád na kolo, které jsem vedla po útesu nad rozvodněnou řekou. A pak pomalé klouzání vstříc vlnám…
Prosté, ale drsné
Pravidla závodu přitom zní tak prostě.
Jede se trasou, k níž dostanete mapu hodinu před startem. Začíná se v deset hodin večer. Jede se těžkým terénem a jede se nonstop. Délka závodu dosahuje 600 až 800 kilometrů. Jistě tak víte jen pár věcí: že se o vás nikdo nestará a za vaše zdraví neručí, že pokud zůstanete viset někde na trati, ať už v jakémkoli stavu, musíte si poradit sami. Že trasa není značená ani projetá. Její drtivá většina také není určena pro cyklisty. Některé části dokonce ani pro pěší. Trasa minulého ročníku vedla z Veselí nad Moravou přes jižní Moravu, Dukovany, Dolní Dvořiště a Kleť do Slaného.
Závod se jezdí na začátku června, což loni znamenalo uprostřed povodní. Takže se místy zdálo, že jediní, pro koho byla trať určena, jsou zástupci z řad rybí říše.
O chybějícím mostě, který spláchla povodeň, informoval organizátory Václav Brož, cyklista, který po většinu času závod vedl a nakonec i zvítězil. My ostatní jsme se to dozvěděli ze SMS od organizátorů. „Co je to za Loudala, že neumí plavat?“ glosoval to tehdy ve stejné SMS trasér Venca Čepička.
Spánek? Ztráta času!
Nevím, jak ostatním, ale mně bylo v těchto nelehkých chvílích jasné jediné: Jsem nemehlo. Nedokážu si hodit kolo na záda a svižně přehupsávat ze skály na skálu. Neumím ho dokonce ani zvednout k pasu. Umím ho jedině tak nadzvednout a nechat ho otloukat mi pedály nohy a vytvářet na nich temně modré fleky. Na konci závodu jsem jich měla téměř osmdesát.
Neumím jet několik dní nonstop bez spaní. Neumím beze strachu ulehnout kdekoli, kam dojedu. Do krmelce v lese, pod stříšku s nákupními vozíky na parkovišti supermarketu, na autobusové zastávce. Neumím nepadat. V noci, kdy jen tušíte terén před sebou, ani v náročných sjezdech.
Ti, kteří loni na rozdíl ode mě dojeli celou trasu v časovém limitu sto hodin (bylo jich 14 ze 61 startujících), spali za ony čtyři dny zhruba tři hodiny denně. První trojice pak kolem jedné hodiny. Někde na lavičce, v lese, pod stromem.
Já jsem se držela statečně na chvostu závodu, nechala jsem kolo vytvářet na mém těle modřiny a skončila přesně po oněch stech hodinách daného limitu. Místo osmi set kilometrů jsem tak ujela jen 472. Stala jsem se tak polovičním Loudalem. V závodě jely loni tři ženy, jedna z nás dojela až do cíle.
Závody bláznů?
Máte pocit, že do takového podniku nejde nikdo se zdravým rozumem? Pak je významná část republiky nakažena virem extrémní cyklistiky. Registrace k letošnímu ročníku závodu, na nějž smí vyjet jen 50 bláznů, byla zahájena loni 11. 11. v 11:11:11. Během jediné sekundy se stačily přihlásit takřka tři desítky lidí. Na startovní listinu se však dostalo jen prvních deset, další museli pro zápis soutěžit v disciplínách, jako je zdolávání vrcholů nebo hledání kešek.
Některým cykloextremistům jeden závod nestačí a dají rovnou další. Třeba Tisíc mil. Další libozvučně nazvaný likvidátor energie, síly i zdravého rozumu. Ten sice není tak extrémní co do terénu, respektuje většinou trasy pro kola sjízdné, je však o to delší. A mezi doporučovanou výbavu patří pepřový sprej proti medvědům. Ne, že by prý pomohl.
„Na medvědy platí jediná jistota: mít pomalejšího kamaráda,“ smál se na Loudání Mirek, který byl jedním z těch, kdo v minulém roce absolvovali oba závody. Pepřák si vezl tam i tam.
Vítězství
Když loni v listopadu probíhala registrace do letošního ročníku, zvažovala jsem reparát. „Když budeš víc trénovat, líp se vybavíš… Už přece víš, co tě čeká… Třeba dojedeš dál… Třeba dojedeš až do cíle…“ našeptával mi hlas v hlavě. Jenže já se touhle chorobou nenakazila. Nepotřebuju dojet do cíle.
Čímž se dostáváme k zásadní otázce. Ptali se mě tak tehdy doma, ptali se mě v práci, dokonce se mě na to ptali i kluci na závodě. Zněla: Proč, proboha??? Odpověď je jednoduchá. Právě pro tu barevnost vzpomínek. Zelenost kopřiv, černotu bahna, hnědost lesních cest, modrost oblohy. I pro tu mokrotu deště a zimu z mokrého oblečení. I teď ji ještě cítím. I tu chuť pikaa, které jsem si dala na návsi jedné vesnice a pak tam na lavičce na slunci v pravé poledne usnula. Když tohle všechno smíchám, je tu vzpomínka, kterou si schovám už navždy.
Nesouvisí s časem ani cílem, ani pořadím čehokoli. Se svaly, výdrží ani pohlavím. Nedá se porovnat a nedá se vyčíslit a vlastně ani popsat. Je to pocit vítězství nad sebou samou. Stalo se to tehdy na té obyčejné travnaté cestě. Co vedla do kopce a já po ní klopýtala vedle kola. Na úplném konci sil. Nevyspalá, hladová, pomlácená a k smrti zoufalá. Věčně bloudící. Doufající, že budu mít sílu ještě na ten kousíček. Jeden dva kilometry. Víc bych určitě nezvládla.
Ten kousíček byl nakonec dlouhý víc než dvě stě kilometrů.
EXTRÉMNÍ DESATERO
Co vzít s sebou na extrémní cyklistický závod, radí organizátor Loudání Milan Silný.
- Hlava. Jak selže hlava, je to v háji.
- Perfektně seřízené kolo (nový řetěz a brzdové destičky i náhradní, kvalitní pláště atd.).
- Perfektně seřízené a zdravé tělo. Když nemáš nic najeto nebo jdeš do závodu třeba s tím, že tě píchá v koleni nebo máš rýmu, nemůžeš dojet na předních pozicích nebo nemůžeš dojet vůbec.
- Kvalitní čelovka. Chceš-li uspět, musíš jet i v noci.
- Vyzkoušené a prověřené věci. S přibývajícími kilometry se jakákoli drobnost násobí neuvěřitelně rychle. Neprošlápnuté tretry, nevhodný batoh a třeba i obyčejný šev kalhot na špatném místě může znamenat konec.
- Při dlouhých závodech je nutné mít dobrý krém na odvrácenou část těla, která v sedle trpí nejvíce, třeba Bepanthen.
- Strava a pitný režim. Zpočátku se člověk snaží jíst vhodně s ohledem na délku závodu. Od osmistého kilometru už je to ale jedno. Sežere úplně všechno, na co přijde, a třeba dvě porce najednou. Každý by s sebou měl ale mít nějakou železnou zásobu pro případ nouze, nějaké energetické tyčinky, doplňky s kávovými zrnky v kombinaci s guaranou apod.
- Brufen pro ty, kteří chtějí dojet za každou cenu.
- Lehká nepromokavá bunda či pláštěnka pro případ deště.
- Kdo chce vyhrát a je ochoten pro vítězství udělat maximum, pojede maximálně nalehko.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2014.
