Zámek Blatná

Zámek Blatná Zdroj: Jiří Páleníček

Destiláty ze Zámeckého lihovaru Blatná. Lihovar vyrábí sedm ovocných destilátů, jeden bylinný a dvě takzvané ostatní lihoviny. Do těch se přidává aroma.
Jedním z největších exponátů Muzea kočky ve Lnářích je replika posvátné kočky a bohyně Baset z 8.–4. století př. n. l.
Zámek Lnáře – kromě kamen a výzdoby stěn nezůstalo restituentům v zámku nic
4
Fotogalerie

Zámek Blatná: Jak chutná zámecká slivovice

Hradní a zámková sezona je v plném proudu, je tedy nejvyšší čas vydat se za dědictvím, které z naší země dělá to pravé srdce Evropy. Tentokrát na Strakonicko do zámků Blatná a Lnáře. Víte, že tu můžete třeba ochutnat několik druhů ovocných pálenek?

Vstupní věž a přilehlá hradní křídla malebného zámku Blatná se odrážejí na vodní hladině. My sem přijeli hlavně díky rodu Hildprandtů, kteří v roce 1794 koupili zdejší panství. Drželi ho až do zkonfiskování, po kterém byli v roce 1952 násilně ze zámku vystěhováni a bylo jim nařízeno žít více než jedenáct kilometrů od Blatné. Za jeden a půl století držení Blatné ale stihli Hildprandtové dost věcí, například v roce 1812 postavit cukrovar. Byl však málo výnosný, a tak byl roku 1885 přestavěn na lihovar. Po restituci majetku byl rodině Hildprandtů znovu vrácen.

Slivovice vede

Stáli jsme na nádvoří Zámeckého ovocného lihovaru Blatná a vdechovali vůni jablek, která sem sváželi drobní pěstitelé jak pro svoje takzvané pěstitelské pálení, tak na výkup pro potřeby samotného lihovaru. Dostalo se nám prvního odborného vysvětlení. Obilný líh se používá buď na destiláty, které se ochucují dodatečně, nebo má průmyslové využití stejně jako líh z melasy, která vzniká při výrobě cukru (dřív se líh dělal i z brambor). Nás ale zajímal především ovocný líh skrytý za nádhernými názvy jako třeba mirabelkovice. Ochutnávka je vždy na začátku a na konci prohlídky.

Lihovar vyrábí pod značkou Liqui B sedm ovocných destilátů, jeden bylinný a dvě takzvané ostatní lihoviny. Nejoblíbenější je samozřejmě slivovice a po ní hruškovice, na dalších etiketách čteme jablkovice, broskvovice, mirabelkovice, třešňovice a višňovice. Zaujme nápis jahoda a malina, které však patří mezi ostatní lihoviny a přidává se do nich aroma.

Lihovar je objemem produkce pátý největší v republice. Pálí z českých plodů, třeba meruňky a hrušky má z Moravy, ale někdy musí ovoce nakupovat i v zahraničí. Jak jinak sehnat třeba patnáct set tun švestek? „České švestky jsou ale nejlepší a taky je z nich nejlepší slivovice,“ upřesňuje průvodce. „Množství ovoce potřebného na výrobu jednoho litru stoprocentního čistého lihu závisí na sladkosti plodů. Obvykle je potřeba až 22 kilogramů meruněk, jablek asi 26, hrušek 34. Pěstitelům se pak dává 50procentní destilát, takže například z devíti kilogramů švestek dostanou litr 50procentní slivovice.“ Lihovar samozřejmě pálí i pro vlastní prodej a lahvuje si pět procent výroby. Zbytek jde k dalšímu zpracování různými odběrateli. Třešňovice a višňovice se například téměř stoprocentně vyvážejí do Švýcarska.

Záchrana čápů

Ve firemní prodejně hned u vchodu do lihovaru jsme si všimli zvláštní, měděnozlatavé slivovice (a hruškovice). Jedná se o takzvanou staženou slivovici, která dozrává v sudech, v obchodě ji hledejte pod názvem zlatá. Zboží od konkurence vybírá hlavně vedoucí prodejny: „Konkurence se nebojíme, jsme kavalíři, ať si zákazníci sami vyberou. Zkusí i jiné výrobce a pak se vrátí. Jeden pán si k nám jezdí každý rok až z Ústí pro dva kartony slivovice.“

V lihovaru se dozvíte všechno. Proč se používá měď, i když má pro pálení stejné vlastnosti jako ocel, co je to úkap, dokap, že výpalky (zbytky z prvního kotle) jdou do biostanic na výrobu bioplynu, který se spaluje na elektřinu.

Blatenský lihovar má i další unikum – na jeho komíně zimoval už šestý rok pár čápů. Když bylo jednou v zimě tři dny po sobě minus třicet, leželi čápi nehnutě na svém vysoko položeném hnízdě. „Radili jsme se s ornitology, co dělat. Nakonec jsme požádali požárníky o plošinu. Když přijeli, čápi se najednou postavili. A protože všechno zamrzlo, koupili jsme jim kapra, nasekali ho a nasypali na střechu v sousedství. Nic. Pak jim rybníkáři naházeli na zamrzlý rybník vnitřnosti a zbytky ryb – a čápi konečně začali žrát.“

Na návštěvě u sousedů

Jen deset kilometrů od Blatné leží u rybníků Veský, Zámecký a Podhájský jiný zámek, jehož majitelé měli také trochu štěstí v neštěstí. Zatímco Blatná byla udržována jako státní vodní zámek, Zámek Lnáře byl v osmdesátých letech 20. století důkladně zrekonstruován a do jeho prostor byly umístěny kanceláře generální prokuratury, úřadu vlády a sloužil jako vládní rekreační a školicí zařízení. Rodiny zaměstnanců úřadu vlády byly ubytovány v přilehlé tvrzi. Tato původně jediná hradní stavba byla později renesančně přestavěna, zatímco sousední zámecká budova je až z konce 16. století.

Zámecká budova měla zvláštní osud a mnohokrát změnila své majitele. Posledním byl pražský právník JUDr. Jindřich Anastáz Vaníček, dědeček současné generace majitelů, který zámek koupil roku 1936. Protože leží na někdejší demarkační čáře, setkaly se zde v květnu 1945 tři armády: americká, sovětská a generála Vlasova, který byl stejně jako američtí vojáci na zámku ubytován.

Za socialismu měl na vyvlastněném zámku své soukromé apartmá předseda vlády ČSSR Josef Korčák. To se dnes pronajímá novomanželům na svatební noc a návštěvníkům zámku průvodci dozajista ukážou skrytou místnost o patro výše, kde hlídala Korčákova ochranka. Svatby se odehrávají v krásném barokním sále, jehož strop zdobí stylová stará freska, zachycující svatbu Hery a Dia. Na zámku jsou i další hostinské pokoje, které byly kdysi celami pro mnichy, zdejší šlechta měla totiž povinnost v případě nouze poskytnout ubytování augustiniánům z nedalekého kláštera.

Zámek byl rodinou Vaníčků zpřístupněn veřejnosti v roce 1999, tedy 333 let od svého založení.

Kočky zámecké paní

Zámecká paní Vaníčková, která ale na zámku nebydlí, miluje kočky a ty ji obklopují nejen doma. Díky desítkám či spíše stovkám milovníků těchto odvěkých průvodců lidských domácností a také svému manželovi (jak zdůrazňuje) si mohla splnit sen a v roce 2006 otevřít na zámku Muzeum kočky. Paní Vaníčková vzpomíná, jak jednou potkala na nádvoří drsného motorkáře v kůži ověšeného řetězy a z legrace se ho zeptala: „Vy určitě jdete do Muzea kočky, že?“ Zazíval a překvapeně vešel. Uvnitř byl dlouho. „To jsem nečekal, kolik se tady o kočkách dovím,“ řekl jí pak při odchodu.

Ale Lnáře nejsou jen zámek a tvrz v jeho těsném sousedství, Lnáře jsou i nádherná rybníkářská krajina k procházení. Rod Vaníčků spravuje na sto třicet rybníků o celkové rozloze 900 hektarů. Kromě toho má i 2400 hektarů lesa. Toto číslo jsme si zapamatovali snadno, zámek má totiž plochu 2400 m2 a říká se, že na údržbu jednoho metru čtverečního zámku je potřeba výnos z jednoho hektaru lesa. To nám alespoň vysvětlil pan Vaníček, než začal vyprávět o svých rybnících, ve kterých má i několik šedesátikilových sumců. Na zámku je i muzeum rybářství.

Naučná stezka Lnáře otevřená roku 2006 vede kolem všech tří rybníků v blízkosti zámku a má šest zastavení (jedno z nich hned naproti vchodu do zámku). A pokud vás už budou bolet nohy z chození a hlava z přemíry vyslechnutých informací, můžete den zakončit na židličkách občerstvení na břehu jednoho ze lnářských rybníků.


Zámecký cestovatel Lev

Zámecký pán Lev z Rožmitálu a Blatné procestoval téměř celou Evropu, což byl v jeho době obdivuhodný výkon. Jako diplomat Jiřího z Poděbrad podnikl v letech 1465–1467 jízdu po evropských panovnických dvorech, aby získal stoupence pro mírovou myšlenku svého krále. České poselstvo tehdy proslavilo svou zemi vítězstvími na rytířských turnajích. Navíc cestopis účastníka výpravy, Václava Šaška z Bířkova, se stal jedním z našich prvních cestopisů: Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa.

Rožmitálové v Blatné zcela přestavěli původní starý dvorec. Prohloubili blata a vytvořili dnešní rozlehlé hladiny rybníků obklopující zámecký park. Hrad, který tak založili, měl rozměry přibližně 80 na 45 metrů a střežil cestu vedoucí z Českých Budějovic přes Písek do Bavor, která je ještě dnes jedním z hlavních komunikačních tahů a pod číslem E49 dost ruší jinak poklidnou atmosféru města Blatná.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 7/2013.