Pohled na část Předních hor - Smrk, Kněhyni a Radhošť - z červené trasy na Lysou horu

Pohled na část Předních hor - Smrk, Kněhyni a Radhošť - z červené trasy na Lysou horu Zdroj: Petr Kahánek

Pohled z Javořiny na Lysou horu a nádrž Šance
Hvězdné nebe na Gruni
Dřevěný kostel Panny Marie na Gruni těsně po západu slunce
Časné zimní ráno na vrcholu Lysé hory
Chata Maraton pod téměř dvěma metry sněhu
9
Fotogalerie

Beskydy: Zadní hory jsou místem s fascinující krajinou i historií

Tradiční výstup na Lysou horu by neměl být to jediné, co v Beskydech prožijete. Jejich Zadní hory jsou nejen krásné, ale ukrývají i velké příběhy. Vydejme se po jejich stopách.

To panoráma neomrzí v kteroukoliv roční dobu: vystoupat na některý z beskydských vrcholů a podívat se východním směrem. Hřbety hor zaplňují v modravých vlnkách celou krajinu až po zubatý horizont Vysokých Tater, Malé a Veľké Fatry. A vlastně ještě mnohem dál; Moravskoslezské Beskydy jsou součástí vnější, západní části Karpat, třetihorního pásemného pohoří, které se táhne patnáct set kilometrů skrze Slovensko, Polsko, Ukrajinu a Rumunsko až do Srbska. Byl by to krásný trek na několik měsíců. Fakt, že pro tentokrát zůstaneme na Moravě, nás však rozhodně mrzet nemusí.

Nejvyšším a zároveň nejnavštěvovanějším vrcholem Moravskoslezských Beskyd je Lysá hora (1324 m). Snadno rozpoznatelná dominanta, mimo jiné díky osmasedmdesát metrů vysokému televiznímu vysílači dostavěnému v roce 1980. Jsou zde také horské chaty, meteorologická stanice a bezkonkurenční panoramatické výhledy na všecky strany – za dobrého počasí je vidět až do Jeseníků i Vysokých Tater. Dvoumetrová sněhová pokrývka v zimě není výjimkou. Kdo chce v Beskydech navštívit jediné místo, patrně zamíří právě sem, což má i svou stinnou stránku: vrchol je za hranou své kapacity. Během poslední dekády se počet lidí jen na červené trase zečtyřnásobil na čtvrt milionu ročně. Na kterémkoliv místě značky nemine hodina, během níž by okolo nikdo neprošel, nejhlubší noc nevyjímaje.

Přední a Zadní hory

Lysá hora je součástí tzv. Předních hor, už z dálky viditelné, mohutné hradby tisícových vrcholů, které výrazně oddělují horské pásmo od Ostravské pánve. Patří sem mimojiné Radhošť (1129 m), Čertův mlýn (1206 m), Kněhyně (1257 m), Smrk (1276 m) nebo Travný (1203 m). Je to hradba strmá a tvrdá, složená z odolných godulských pískovců.

A za ní, směrem ke slovenské hranici, najdeme rozsáhlou oblast zvanou Zadní hory. Jsou méně frekventované, nižší – nejvyšším vrcholem je Trojačka (987 m) –, s mírnějšími svahy a měkčím, flyšovým podložím, které je náchylnější k zamokření. A právě do Zadních hor budou směřovat naše kroky. (Pozn. red.: vymezení Zadních hor je různé, dle jiných zdrojů je nejvyšším vrcholem Velký Polom, 1067 m.)

Po nejkrásnějším hřebeni

Seběhněme z Lysé hory jižním směrem, do největší z pětapadesáti osad, které tvoří obec Staré Hamry. Gruň je horský hřeben, odlesněný pro potřeby salašnictví, které bylo po dlouhou dobu pro místní obyvatele hlavní obživou.

Každé léto sem jezdil básník Petr Bezruč, v domě U Švarné Hanky dokonce dělal počátkem dvacátého století domovníka. Jeho osoba je s mnoha místy Beskyd pevně spjata: na Ostravici najdeme Bezručův srub, v Malenovicích hotel Petr Bezruč, na Lysé hoře Bezručovu chatu a na Gruni Bezručovu školu; s trochou uštěpačnosti by se dalo říct, že výjimečná jsou zde spíše místa, kam slezský bard nejezdil.

Po hřebeni vede snadná vycházka od hotelu Charbulák na Bílý Kříž a je odtud nádherný výhled na valašské louky, na hřbety Zadních hor a na Malou Fatru na horizontu.

A také na hvězdné nebe: Gruň spadá do Beskydské oblasti tmavé oblohy, významné malým množstvím světelného smogu. Jak moc tmavá obloha je? Pro experty: „dosahuje stupně 4 až 3 na Bortleově devítibodové stupnici“; pro ostatní: „docela dost“.

Jednou z dominant Gruně je dřevěný kostelík Panny Marie ze sklonku devatenáctého století. Zejména v zimních měsících, když noční nebe zaplane hvězdami a jediným zvukem široko daleko je křupání sněhu pod podrážkami bot, vynikne jedinečnost tohoto místa. Zimní pohádka ve své nejčistší podobě.

Pánu Bohu blíže

V Beskydech je zajímavých sakrálních staveb jistě více, vyjmenujme alespoň některé. Přímo na Starých Hamrech najdeme novogotický kostel svatého Jindřicha, „Beskydskou katedrálu“, která v roce 1969 těsně unikla zatopení údajně nejhezčího beskydského údolí a velké části Starých Hamrů vodní nádrží Šance.

Na kopci Borová v Malenovicích, tak říkajíc na úpatí Lysé hory, stojí nádherně umístěný kostel svatého Ignáce z Loyoly, vystavěný v 17. století za účelem rekatolizace oblasti v pobělohorské době. Je od něj úchvatný výhled na celý hřeben Předních hor.

A konečně v Kunčicích pod Ondřejníkem najdeme další dřevěný, „ruský“, kostelík svatého Prokopa a Barbory, rovněž ze 17. století, jenž byl do Kunčic dovezen v roce 1931 z Podkarpatské Rusi.

Vraťme se ale na Staré Hamry. Začneme v jedné z dalších osad, na Samčance, a vydáme se po modré značce vzhůru. Je to krásná, snadná procházka skrze hluboký les a paseky okolo další malebné osady jménem Javořinka, jejichž několik ve stráni roztroušených dřevěných stavení si stále zachovává ducha dob minulých.

Na okraji osady je dřevěná zvonička Martin, vyvedená v klasickém horském stylu; právě zde si můžeme odpočinout a poté udělat krátkou odbočku na Javořinu. Z hřebene tohoto nikterak vysokého kopce (832 m) mezi Starými Hamry a Bílou je totiž jeden z nejhezčích výhledů na Lysou horu a vodní nádrž pod ní. A do scény krásně zapadá i „Beskydská katedrála“, tedy již zmiňovaný starohamerský kostel svatého Jindřicha.

Vraťme se ale ke zvoničce a pokračujme dále po modré. Přejdeme skrz údolí Bílé a začneme stoupat směrem na Bobek, skrz jehož hřbet už vede slovenská hranice. Až na samotný vrchol však nepůjdeme, starý dřevěný ukazatel nás na hřebeni Kavalčanky svede doprava, na boční lesní cestu dolů, do údolí Čurábky.

Teče voda, teče

Historie Beskyd je poměrně mladá, až do patnáctého století dokonce nebyly ani pojmenovány a lidé žili pouze na jejich předhůří. Motivace pro osídlování v dalších staletích byla v zásadě dvojí: po hřebenech Karpat přicházeli Valaši, kteří na odlesněných svazích pásli dobytek. A již na počátku sedmnáctého století dorazil také průmysl: ve Frenštátě, v Čeladné, v Ostravici, na Starých Hamrech a na dalších místech začala těžba železné rudy. Hutnictví rapidně zvedlo poptávku po dřevě.

Nejdříve vznikaly „mobilní“ hamry (kovářské dílny poháněné vodním kolem), které byly stěhovány do blízkosti ložisek rudy; dřevo pak bylo ve velkém káceno v jejich blízkosti. Již koncem sedmnáctého století však měly frýdlantské železárny dvě vysoké pece a produkce nejenže zcela uspokojovala místní poptávku; železo bylo dokonce vyváženo do Polska a Uher. Železárny měly přednostní právo na těžbu dřeva v Zadních horách a také ho využívaly.

Elegantním způsobem dopravy dřeva z hor je plávka. Pro tu je samozřejmě potřeba dostatek vody, který na horách nastává při jarním tání, ovšem nikoliv během celého roku.

Problém byl vyřešen v 19. století výstavbou klauzů, vodních nádrží používaných ke zvýšení průtoků právě za účelem plavení dřeva. V dobách největšího rozmachu dosahovala délka vodních cest v Zadních horách téměř osmdesáti kilometrů a bylo po nich dopravováno až šedesát tisíc kubíků ročně.

A právě proto scházíme do údolí Čurábky: nachází se zde jedna z nejhezčích takových nádrží, Čurabský klauz. Svému původnímu účelu – stejně jako ostatní klauzy – už dávno neslouží. Jeho 5200 m3 je zarybněno pstruhem obecným. (Pokud by to snad čtenáře napadlo, tak nikoliv: rybolov zde povolený není.) Je však významným krajinotvorným prvkem, a především místem až zenového klidu, který ruší jen šumění lesa a žabí zpěvy.

Čurábka je přítokem další horské říčky, Smradlavy. Soutok najdeme jen dva kilometry pod Čurabským klauzem a můžeme od něj pokračovat dále po zelené značce k dalšímu zajímavému místu, které dalo jméno říčce Smradlavě i celému údolí. A lze bez váhání říci nomen omen: je zde sirný pramen.

Nikoliv náhodou ho najdeme právě v Zadních horách, sirné vody východní Moravy jsou vázány na místní geologické podloží, karpatský flyš. Nikdy nezamrzající pramen je unikátní svým fialovým zabarvením, které způsobují bakteriální kolonie rodu Chromatium. Přes hodně divoký vzhled a charakteristický zápach je vyvěrající voda pitná, a dokonce prý blahodárně působí při nemo cech žaludku či kůže. (Autor tohoto textu se skrze výše zmíněné vlastnosti rozhodl tyto léčivé účinky netestovat.)

Vraťme se po úzké asfaltce na Bílou, okolo dřevěného loveckého zámečku, který nechal v roce 1906 postavit olomoucký arcibiskup. A pokračujme do nejvyšší části Zadních hor. Nejprve v období, které je s tímto územím pevně spjato: v období druhé světové války.

Boj začíná

V Zadních horách začaly na podzim roku 1944 operovat tři významné odbojové skupiny: Wolfram, ARAP a 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky.

Wolfram byl šestičlenný výsadek z Anglie pod velením kpt. Josefa Otiska. Skupina hned na počátku schytala těžký direkt – radista Karel Svoboda při seskoku ztratil ostatní a po pěti dnech bloudění v horách byl zatčen a předán gestapu. S ním Wolfram přišel o vysílačku.

Zpravodajskému oddílu ARAP kpt. Niščimenka se dařilo lépe, již hodinu po výsadku bylo všech osm členů pohromadě. Rychle se jim podařilo přejít do Zadních hor a utábořili se na Javořině, na onom místě s krásným výhledem na Lysou horu.

Nejdramatičtějším byl příchod brigády Jana Žižky pod velením Jána Ušiaka. Hranici ze Slovenska překročila po svých, což se neobešlo bez těžkých přestřelek s německými pohraničníky. Po příchodu asi stotřicetičlenné brigády na území protektorátu začala partyzánská válka.

Koho máš za zády

Zanedlouho už všechny tři skupiny spolupracovaly. Otisk očekával shoz materiálu a dohodl se s Ušiakem, že brigáda zapůjčí Wolframu dvacet mužů. Jedním z nich byl Stanislav Kotačka.

Devatenáctého října 1944 měla na Smrku proběhnout schůzka Wolframu se spojkou odbojové organizace „Rada tří“. Za Wolfram se na ni vydal rtn. Bierský společně právě s Kotačkou. Svěřil mu vlastní pistoli, netuše, že má co do činění s mnohonásobně trestaným kriminálníkem.

Na místo schůzky dvojice nikdy nedorazila. Kotačka cestou Bierského zastřelil šesti ranami do zad, oloupil jej a utekl z Beskyd. A zanedlouho skončil na gestapu, kde se velmi ochotně rozpovídal.

Věci nabraly rychlý spád. Již 22. října zažily Zadní hory první těžké boje: tři sta členů speciálního oddílu Ruhsam podniklo útok na stanoviště Jana Žižky na Trojačce. Značnou přesilou obklíčená brigáda byla v pasti a drtivé porážce patrně zabránil jen – dost možná náhodný – návrat její úderné roty, která vpadla Ruhsamu do týlu. Problémům ale nebyl zdaleka konec.

Na Svátek zesnulých

Nejtěžší zkouškou byl listopad čtyřiačtyřicátého roku. Na Svátek zesnulých došlo k nečekanému střetu štábu brigády s německými jednotkami pod Čertovým mlýnem. Velitel Ján Ušiak byl těžce raněn. S prostřílenýma rukama se doplazil k nedaleké samotě, odkud byl v noci převezen na Čeladnou do domu řezníka Machandra.

Již dalšího dne, 3. listopadu, komanda zaútočila jak na štábní bunkr brigády na Kněhyni, tak na tábor Wolframu a ARAP pod Smrkem. A Ušiakův úkryt u Machandrů obklíčila jednotka Schutzpolizei ze Starých Hamrů. Velitel pochopil bezvýchodnost situace, a aby nepadl Němcům do rukou, zastřelil se ranou do spánku.

Do Beskyd přišly krušné časy. V čeladenské kronice se píše: „Nastaly dny plné hrůzy. Oldřicha Machandra odvlekli, nad Čeladnou se vznášel přízrak Lidic a Ležáků. Skoro jedna divize esesáků obsadila horské vesničky a silnice hustou sítí kulometných hnízd a každý dům, kde nalezli partyzána, lehl popelem.“

Nacisté zuřili. A samotný K. H. Frank naplánoval monstrózní podnik s cílem jednou provždy rozdrtit odbojové oddíly v Beskydech. Akce Tetřev, největší protipartyzánská operace na území protektorátu, začala 16. listopadu 1944. Dvanáct tisíc příslušníků Wehrmachtu a SS začalo stahovat dvaapadesát kilometrů dlouhou smyčku okolo Zadních hor. Byl vyhlášen výjimečný stav se zákazem vycházení.

Partyzáni byli ale místními včas varováni. Zbylá čtveřice Wolframu se uchýlila k rodičům rtn. Řezníčka do Kunčic, doslova desítky metrů vně obkličovací linie, kde celou akci přečkali ukryti v seníku. Niščimenkův ARAP se přesunul na slovenskou stranu a zbytky brigády Jana Žižky na Valašsko.

Operace Tetřev skončila fiaskem. Bylo zabito osm partyzánů, což naprosto neodpovídá nasazené síle. Třem Niščimenkovým lidem se navíc v únoru 1945 podařilo přejít postupující frontu a předat Koněvovu štábu plány německé obrany na Ostravsku.

Tentokrát bez boje

Vydejme se do Zadních hor, konkrétně do oblasti Trojačky, ještě jednou. Tentokrát po svých, z čeladenské strany, ozbrojeni jen batohem, termoskou a trekovými holemi. Bude to stát za to, toto území patří v Beskydech k těm vůbec nejhezčím.

Nejprve je třeba se dostat z centra Čeladné do asi devět kilometrů vzdálené osady Plucnarka. Nejlépe autem, k přírodnímu parkovišti na bývalém odkladišti dřeva, či autobusem na zastávku „Čeladná, Podolánky, Jednota“. Po cestě si na zhruba třetím kilometru můžeme po pravé straně všimnout památníku Jána Ušiaka a ještě kousek před ním i památníku básníka Josefa Kaluse, který, podobně jako Petr Bezruč, rád psal o rodném kraji.

Na Plucnarce začíná hned několik pěkných tras, mimo jiné na Smrk a na Martiňák. My se vydáme po úzké silnici na Kociánku, vedoucí několik prvních stovek metrů na nezvykle vysokém náspu; je totiž při okraji přírodní rezervace V Podolánkách, již tvoří podmáčený les s četnými rašeliništi. U rozcestníku „Kociánka“ silnici opustíme a vydáme se neznačenou lesní cestou na Trojačku.

V létě to bude procházka náročná jen středně, v zimních měsících je potřeba se připravit na brodění hlubokým sněhem či nasazení sněžnic, prošlápnutý tenhle chodník nejspíše nebude. Po dvou kilometrech projdeme kolem hájenky na Samorostlém, kde bydlel pomocník partyzánů, hajný Josef Faldýn, u jehož srubu pod Trojačkou unikla brigáda Jana Žižky z německého obklíčení. A odtamtud je to už jen půldruhého kilometru na samotnou Trojačku, tajuplnou královnu Zadních hor, z jejíhož hřebene se otevírají nádherné výhledy na Lysou horu, na zalesněná údolí, na Kysuce i na vzdálený slovenský horizont. Kdybych už musel být partyzánem, chtěl bych jím být právě zde.

Sestoupáme-li asi 80 výškových metrů jižním směrem, dostaneme se do sedla na žlutou značku, která spojuje Staré Hamry s Dolní Bečvou. Dovede nás přes Lhotskou louku až k památníku na Kladnaté, na místo bývalé usedlosti Tkáčových, kde 17. 11. 1944 proběhla nejtěžší přestřelka operace Tetřev. Svou smrt zde našlo pět partyzánů a šest Němců. Na vrchol Kladnaté (918 m) je to odtud pár kroků. Nebuďme líní je udělat, výhledy severním i jižním směrem i přes malou nadmořskou výšku berou dech.

Jak ten černý bor

A z Kladnaté se pak můžeme vydat po červené a modré značce zpět na Plucnarku. Skrze tajuplný les, podél nemnoha malebných osad a samot roztroušených po horských lukách. Skrze místa s krásnými pohledy na Lysou horu či Smrk. Skrze mystickou krajinu Zadních hor, která je vlastně stále stejná: dost odlehlá a divoká na to, aby poutníkovi dovolila zmizet v hlubokém tichu. Tak hlubokém, že dá vzpomenout na Bezručovy verše, vyvedené v pamětní desce na vrcholu Lysé hory:

„Jsou tichy jak ten černý bor,
co kryje jejich hlavy sivé:
to hřebeny jsou našich hor,
to Beskydy jsou zádumčivé.“