Lesy, skály a údolí pod hradem Bezděz jsou dějištěm mnoha starých legend o zavražděných nevěstách, boji ďábla s čarodějnicí i sídle tajemného pohanského boha. K zimní procházce lákají i zvláštní stavby a skulptury, které najdeme na značených cestách i obyčejných lesních stezkách.
Od České brány v městečku Bělá pod Bezdězem vede zelená značka přímo do zasněženého království lesů a ticha. Míří ke studánce, odkud pokračuje už jen žlutá na obec Březinku. Jejím významným rodákem byl Václav Krolmus, obrozenecký spisovatel, průkopník české archeologie i sběratel. Jako horlivý ctitel slovanské mytologie tu „objevoval obětiště“ a doplňoval historická fakta bájemi podle vlastní fantazie.
Například Bezděz podle něj získal jméno díky vyznavačům pohanských „černobohů“ Běsa a Děsa. Hned za humny Krolmusovy rodné obce prý měl jeden z „pekelníků“ dokonce své sídlo: na kopci Bezvel (Z Běsvel), odkud v noci za hrozného rámusu vyjížděl ve strašidelném černém kočáře.
Zalesněný vrch Bezvel se tyčí do výšky 341 metrů zhruba dva kilometry jižně za Březinkou. Je to vlastně stupňovitá skalní pískovcová věž. Na vrcholku se nachází skalní mísa a další menší útvary (úplně zblízka je však spatří jedině horolezci). V minulosti zde stávaly ještě další pískovcové bloky, bohužel však vzaly zasvé při budování vodovodu. Skalkám nahoře se říkalo Panna a Baba a takzvaná Čertova stopa byla na nižším vrcholku kopce.
Zkamenělá čarodějnice
O skalnatém vrchu se vypravuje i strašidelná pověst: Za dávných časů tu prý stával opuštěný hrad, v němž sídlila zlá čarodějnice. Lidé se místu vyhýbali, a tak nikdo netušil, že baba v komůrce vězní mladou dívku. Jednou však na Bezvel zabloudil sluha vznešeného rytíře a zahlédl za oknem místnosti ztrápenou dívčí tvář. Když o tom vyprávěl svému veliteli, rytíř se rozhodl, že krásku ze spárů čarodějnice vysvobodí. Na Bezvel přišel přestrojen za čeledína a nechal se najmout jako ovčák. Přivolal si na pomoc hrůzného Běsa, aby čarodějnici odnesl do pekel. Ďábel se před ním objevil a přinášel pergamen, který rytíř musel podepsat vlastní krví. Jenže čarodějnice tušila zradu a vyřkla tak silnou kletbu, až Běs zeslábl. Z posledních sil dupl, až do skály otiskl kopyto, a pak zmizel do pekel. Babizna pak dívku na hradě, rytíře, ba i všechny ovce na Horce bezcitně proměnila v kámen. Nakonec se však zlé kouzlo obrátilo proti ní a ona sama zkameněla…
Granátníci na stráži
Modrá značka nás z Březinky zavede do Valdštejnska. Toto někdejší kuriózní místo loveckého odpočinku (německy Waldsteinruhe) dal zbudovat František Arnošt z Valdštejna ve dvacátých letech 18. století. Jádro okrouhlé mýtiny, z níž paprskovitě vybíhalo do lesa osm alejí, tvořila zahrada s uměle navršeným pahorkem, na němž trůnila dřevěná besídka (gloriet). Lesní kapli Panny Marie, vysvěcenou roku 1725, obklopovala skupina luxusně zařízených loveckých pavilonů, z nichž některé nesly jména urozených valdštejnských hostů (k nejslavnějším patřil rakouský císař František I.). Všechny ústřední stavby se stáčely do oblouku po jedné straně mýtiny, v severovýchodním průseku navíc stávala socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1792 a při severozápadní aleji sochy granátnické stráže.
Půvabný komplex bohužel značně zchátral v polovině 19. století a v roce 1904 byla většina objektů zlikvidována. Z původních budov zůstaly jen dva pavilony, jeden přestavěný na současnou hájovnu. Granátníci zde však statečně drží stráž dodnes! Dvě bizarní kolorované postavy vojáků s mohutnými kníry jsou ve stejnokrojích valdštejnských barev (modrá a zlatá) a na hlavách mají vysoké špičaté čepice s erbem. Svérázné figury, opírající se o pušky, stojí naproti sobě v ohrazených „strážnicích“ pod dřevěnými stříškami.
Zavražděná nevěsta
Jiné pozoruhodné místo leží zhruba půl kilometru od hlavní mýtiny Valdštejnska, v severovýchodním průseku, jímž prochází neznačená lesní stezka přibližně směrem k obci Zadní Hlínoviště. Objevíme zde pozůstatky ozdobného podstavce, na němž stávala socha svatého Jana Nepomuckého. Součástí památky, jež se jako celek bohužel nezachovala, byl i kamenný baldachýn nesený třemi sloupy. Skulpturu dala zhotovit v roce 1792 Žofie z Valdštejna. K tajemnému místu se váže tragická historka: Nedaleko kamenného světce prý byla kdysi zastřelena odmítnutým nápadníkem krásná mladá dívka, když tudy projížděla ve svatební den v kočáru. Vraha nikdy nedopadli. Podle jedné verze uprchl do ciziny, podle jiné zvolil smrt vlastní rukou.
Romantická Klokočka
Při pěší procházce k Bílému kříži projdeme kolem dalšího romantického místa. Malebná kaple Klokočka nad studánkou stojí v lesích asi osm kilometrů východně od Bělé, při červené značce. Zvláštní pojmenování pochází od keře klokočí, pod jehož kořeny prý vytryskl zázračný pramen a uzdravil těžce nemocnou dceru místního vladyky. Voda byla odnepaměti pokládána za léčivou a díky tomu zde v polovině 18. století vznikly i maličké lázně. Jejich hlavní lázeňská budova se zachovala dodnes. Je přestavěná v myslivnu, stojící nedaleko pramene. Kapli Klokočku dala postavit v roce 1724 vedle původní prosté dřevěné svatyňky hraběnka Marie Markéta z Valdštejna a zasvětila ji svatému Stapinovi, patronovi nemocných dnou, a současně svatému Prokopovi. Splnila tím jedno z přání svého krutého manžela Františka Josefa z Valdštejna, vyřčené těsně před jeho předčasnou smrtí.
Kaple na Klokočce se po letech chátrání dočkala zasloužené opravy. Jde o půvabnou stavbu ve tvaru elipsy, s půlkruhovým presbytářem a plochým průčelím doplněným pilastry. K prameni můžete volně sestoupit po schůdcích a léčivou vodu okusit.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 1/2013.
