Rozednívá se a na náměstí ve Zlatých Horách se snáší jemný deštík. Skupince svérázných mužů i žen v kloboucích a s rýči v rukou ta trocha vlhkosti ani v nejmenším nevadí. Všude panuje dobrá nálada. Kovaný zlatokop musí být na rozmary přírody vždycky připravený.
Čtenáři knih z Divokého západu nebo afričtí cestovatelé si zvykli spojovat dobývání zlata s věhlasnými jmény, jako je Klondike či Jihoafrická republika. Zlato se však nachází všude na světě. Většinou ve stopovém množství, někdy však příroda vytvoří i výnosná zlatonosná ložiska. Dokonce i u nás v České republice. Kdysi čeští a moravští havíři zásobovali cenným kovem i okolní země. Přemyslu Otakaru II. se nepřezdívalo „král železný a zlatý“ pouhou náhodou.
„Projděte se po břehu Olešnice a zaručuju vám, že budete šlapat po zlatě,“ usmívá se Karel Kozluk. Rodák ze Zlatých Hor pracuje jako průvodce a správce Zlatorudných mlýnů na břehu podhorské říčky. „Sám jsem to vyzkoušel. Odebral jsem usazeniny asi z půlmetrové hloubky a přerýžoval je na rýžovací pánvi. Samozřejmě jsem několik kousků zlata našel,“ dodává.
Samotné zlatorudné mlýny však v minulosti zpracovávaly jiný materiál. Lepší. Rudu vylámanou ve štolách přímo ze zlatonosných žil. Nejznámější z nich, štola Tří králů, vede pod horami od polských Glucholazů až k vlakovému nádraží u Zlatých Hor. Dnes je zmapovaná v délce sedmi kilometrů, patrně však bude ještě delší. Kopce kolem bývalého horního města protkává více než sto kilometrů podzemních chodeb, do kterých se dá dostat více než deseti štolami a množstvím dalších jam.
Naplaveniny zlatonosných řek jsou druhotnými nalezišti zlata, které voda během milionů let vymlela z původních skal a uložila na březích. Zdejší ruda má podle Karla Kozluka vynikající výtěžnost, někdy i celých čtyřiadvacet gramů zlata na tunu částečně zpracované rudy. Nezdá se to mnoho, ale prospektoři jsou zvyklí, že musejí kvůli pár gramům žlutého kovu přeházet tuny hlušiny.
„Naše Zlatorudné mlýny jsou kopií těch původních, které na březích Olešnice pracovaly v osmnáctém století,“ pokračuje Karel Kozluk. „Jsou však poháněné vodou z původního náhonu, kterým zlatokopové přiváděli vodu ke svým rýžovištím.“ Stejně jako dřívější stavby mají i mlýny postavené podle dobových nákresů dvě části – stoupu a mlýnici. V první z nich drtily obrovské okované trámy poháněné vodním kolem hroudy rudy na hrubý štěrk. V mlýnici se otáčel stejný kámen jako v mlýnech na obilí. Místo zrn však mlel na jemnou moučku zlatonosný štěrk.
„Obě mlýnská kola mají průměr přes tři metry. Zdá se vám to hodně? Tak si představte, že původní mlýny na řece měly kola vysoká kolem dvaceti metrů - tedy jako tyhle vzrostlé smrky,“ ukazuje nadšený správce. „A kdo si myslí, že je zdejší zlato vytěžené, je na omylu. Sotva před čtyřmi lety tu jeden místní občan našel křemenný valoun protkaný zlatem, který byl přes čtyři a půl centimetru velký. Je v něm skoro dvacet gramů čistého drahého kovu.“
Zlatohorský Klondike
Před zlatohorskou radnicí je rušno. Několik družstev nadšenců balí pánve, lopaty i konzervy fazolí do krosen. Čeští i polští zlatokopové se vydávají otevřít letošní sezonu. Bude jim to trvat celý den. Rýžování zlata není žádná hračka. Čekají je rozbahněné břehy a voda o teplotě asi tak pěti stupňů, ve které si budou máchat ruce. Oni to však dělají s nadšením a zápalem pro věc.
Základní vybavení zlatokopa vlastně není nic tak zázračného - rýžovací pánev, rýč, síto a holínky. Každý, kdo chce mít úspěch, si však musí přibalit další dvě věci: zručnost a bezmeznou trpělivost. Zlaté šupinky, takzvané zlatinky, které se v naplaveninách nacházejí, jsou většinou sotva milimetr velké. Dvoumilimetrový plíšek už je skvělý nález. Než tedy prospektor narýžuje něco, co stojí za pohled, pořádně se zapotí.
Stojíme v proudu říčky a sledujeme práci zkušených rukou. „Nejdřív musíš nabrat kus bahna ze břehu. Hoď ho do síta a propláchni v kýblu. Nejlepší jsou kořenové baly rostlin. V nich se zachytí nejvíc zlatinek – teda, když nechceš kopat do hloubky. Hezky to promni rukama, ať se jíl rozpustí ve vodě. Jinak ti s ním odplavou i zlatinky. A makej. Aspoň se trochu zahřeješ,“ zní úvodní instruktáž Mirka Suka. Vůbec nám nepřipadá, že by bahnitá břečka v kbelíku byla cestou k bohatství. Vypadá poměrně nevábně a je neprůhledná jako kafe. V další fázi však vstupují do hry zlatokopecké zkušenosti a fyzikální zákony. Přesněji řečeno gravitace a odstředivá síla. Zlato je totiž skoro dvacetkrát těžší než voda a váží desetkrát víc než okolní písek. Při pohybech rýžovací pánví proto zůstává u dna, zatímco se ostatní materiál poroučí zpátky do studené vody.
„Zkuste si to – ale opatrně. Je několik způsobů, jak rýžovat. Můžete třeba pánví kroužit, abyste lehčí materiál spláchli. Někdo zase nabere trochu vody a pak ji pozvolna vylévá i s přebytečnými kamínky. Ke konci by vám měl na dně zůstat černý prášek. To je magnetit. A taky spousta lesklých krystalků – ale moc se neradujte. Tohle žádné zlato není. Je to pyrit, kterého je ve zdejších zlatých žilách víc než dost. Zlato má trochu jinou barvu než pyrit. Takovou jakoby tmavší. A taky jinou strukturu,“ snaží se nás učit Mirek.
Nakonec to vzdáváme a vracíme pánev zpátky profesionálovi. Jeho zkušené oči nakonec ve zbytcích písku objevují jehličku cenného kovu. Vytahuje malou zkumavku naplněnou vodou. „Zlatinky jsou většinou tak malé, že je vůbec nemůžete vzít do ruky,“ vysvětluje. Nalepuje tedy malou šupinku na prst, přikládá k němu hrdlo zkumavky a obrací ji dnem vzhůru. „Takhle spláchnu zlatinku z prstu do nádobky,“ uzavírá. Malý žlutý kousek se přidává k několika dalším. Zárodek bohatství je v bezpečí.
Rýžování zlata se v posledních letech proměnilo v oblíbený sport. Dokonce se v něm pořádá i mistrovství světa. Vloni proběhlo právě ve Zlatých Horách a organizační tým si pochvaloval, že lepší zajištění akce ještě nezažil. „Nebylo to úplně jednoduché. Pro několik set účastníků a jejich stanový tábor bylo nutné zajistit teplou i studenou vodu, čerstvé jídlo a taky zábavu,“ vypráví Karel Kozluch. Čeští závodníci se v některých kategoriích umístili na předních místech. V konkurenci, kde ti nejlepší z nejlepších dokážou přerýžovat svých dvacet kilo písku za méně než dvě minuty a najít v nich veškeré zlato, je to úctyhodný výkon.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2011.
