Spatřiti muže aň medvěda kopím pobodává, znamená ve Vysokém nad Jizerou se ocitnouti. Městský znak připomíná dávnou příhodu, kdy si měšťan Havlas Pavlata (†1503) ochočil medvěda a pak ho takto „dostrkal“ králi Jiřímu z Poděbrad do Prahy na panovnický dvůr. Tady vysoko v podkrkonošských kopcích odpradávna v chalupách žili hloubaví lidé, kteří hrávali dobré divadlo, dokázali vdechnout duši dřevěným postavičkám v betlému a skvěle lyžovali…
Osmašedesátiletý Pavel Berka ukazuje na louce v polovině sjezdovky Šachty: „Tady to bylo.“ Kdysi se zde zvedal skokanský můstek. V šestašedesátém roce na něm na Turné Bohemia sám skočil 81 metrů, vítěz Zbyněk Hubač měl o tři metry víc. Dnes už průsek mezi vysokými smrky v lese dávno zarostl a můstek připomíná leda pomníček. „Někde tady byla odrazová hrana,“ pokyne Berka rukou mezi neprůchodnou změť březiny a smrčí.
Plány můstku pocházely ještě z války. Stavět, či spíše mýtit průsek v lese, začala armáda v roce 1946. V následujícím roce vojáci vystříleli pařezy. Od července do prosince 1950 stavěl Josef Zita podle návrhu architekta Karla Jarolímka nájezd, věže i tribuny. Můstek později dosahoval třiceti šesti metrů výšky. Hned v lednu 1951 tady Josef Skrbek skočil 50 metrů a 28. 1. 1951 se už závodilo. „Po bouři v roce 1970 však držel leda mrazem,“ tvrdí Berka.
Dnes tak už jen staré fotky připomínají, jak vypadal můstek, o kterém se před šedesáti lety mluvilo v superlativech a kde skákal i legendární Jiří Raška. Skoky na lyžích se od té doby hodně změnily. „Borci mají jiné kombinézy, lyže i vázání, změnil se styl a ze skoků na lyžích se staly lety na lyžích, závislé na směru vanoucího větru,“ je přesvědčen Berka, jehož osobním rekordem je skok dlouhý 104 metrů. „Vždyť ještě do 70. let skokan oblékal obyčejný vytahaný rolák!“
Jak vznikala tradice
Vysočtí rádi připomínají, že do roku 1928 se devětkrát posunul český rekord ve skoku na lyžích, a šestkrát to bylo zásluhou místních. Tady ve Vysokém se ovšem skákalo už v roce 1899. Nejdříve se skákalo na Polopruti. Z roku 1914 je zpráva o můstku na Tříčských vrších. Podle soudobého Věstníku Svazu lyžařů to byl první správně postavený můstek v Čechách. Skokani na něm ve třicátých letech dosáhli i více než třiceti metrů. Další můstek byl u Vojákova mlýna, který sloužil až do roku 1943. To bylo známé výletní místo s restaurací, kam dodnes vede turistická značka. Tady skákala legenda vysockého lyžování, trojnásobný mistr republiky, který skončil šestý na Zimních olympijských hrách 1932 v Lake Placid a měl i vyznamenání norského krále – Antonín Bartoň. V roce 1931 dokázal skočit čtyřicet metrů. Později převzal po otci dílnu v domě nedaleko muzea, kde až do roku 1976 vyráběl lyže. Dodnes je tu nápis LYŽE – BARTOŇ.
Sedíme ve vysockém muzeu a s kustodem Michalem Jaklem listujeme v kronice s titulem Český ski klub ve Vysokém nad Jizerou. Vysočtí se pyšní záznamem z ustavující schůze: „Dne 1. února 1903 činěním pana Buchara, předsedy Českého krkonošského spolku Ski Jilemnice, a pana Rösslera-Ořovského, předsedy Českého Ski klubu Praha, byly u nás závody na lyžích. Z vysockých jezdců Bohumil Janda, Václav Janda, Josef Ďoubalík měřili své síly s cizími závodníky a dobyli celkem jednu druhou a tři třetí ceny…“ Hned po závodech vznikla v hospodě U Hrdých myšlenka založit také ve Vysokém klub lyžařů. Český ski klub Vysoké nad Jizerou byl na světě.
Zažloutlé stránky kroniky nesou další stopy. Legenda českého lyžování Josef Rössler-Ořovský (ano, ten, který si napsal do tehdy švédské Kristiánie, dnes norského Osla, pro brusle a pánové firmy Heyde a Gustavson přečetli adresu Bruslařský klub Praha jako Bruslar ski club a poslali mu i lyže) sem nakreslil výhled na krkonošský Kokrháč. V roce 1914 se tu píše o „Výpravě Anglických Lyžců do Krkonoš“.
Z Prahy přes Jilemnici šli na Vysoké, Benecko a hlavní hřeben a zpět. Počasí slunečné, sníh velkolepý. Patnáctým účastníkem byla i Vlasta Marková z Prahy. Podpisy Antonie Pippichové, Marie Neumannové a dalších svědčí o tom, že ženy na cestách nebyly výjimkou. Dojít sem ze Železného Brodu v dlouhých sukních po noční jízdě vlakem z Prahy byl ovšem znamenitý výkon. Na muzejních exponátech historických lyží obdivujeme vázání i borce, kteří v něm dokázali sjíždět svahy.
Divadlo na zahradě
Pro Karla Václava Raise v jeho Zapadlých vlastencích bylo Vysoké Větrovem. Dnes se tak jmenuje hotel ve vile nejslavnějšího zdejšího rodáka – politika JUDr. Karla Kramáře. Ten prý na můstek u Vojákova mlýna poskytl ze svých lesů část dříví. Můstek pak nesl i jeho jméno. V muzeu ukazují dva kameny, na nichž stála Kramářova busta. Ta byla z obav ze zničení po komunistickém převratu uschována. Zedník Netluka prý tvrdil, že to udělá tak důkladně, že ji nikdo už nenajde. „A měl pravdu,“ potvrzuje Michal Jakl marné snahy pracovníků muzea.
V roce 1786 přišel z Vysokého do Prahy čtyřiadvacetiletý Jan Petruška za bratrem tkalounkářem. V Nosticově divadle se nadchl hrou Václava Tháma Břetislav a Jitka tak, že záhy ve Vysokém s žáky nacvičil obraz Bruncvík a Meluzina a také Jenovéfu. A tak už od roku 1786 se tady v horách hrálo ochotnické divadlo, jehož sláva překonává už více než dvě století. Ještě v letech 1811–1816 hrával divadlo krejčí a švec František Vodseďálek mimo jiné také na louce pod svou chalupou v údolí v Nové Vsi, kde se pak hrávalo až do roku 1866. Hry psal, dramatizoval i režíroval. O úrovni ochotníků svědčí fakt, že po více než sto padesáti letech se Vodseďálkovy hry i další hry Divadelního spolku Krakonoš dostaly do archivu Památníku národního písemnictví. Každoročně v říjnu se ve Vysokém koná festival ochotnických divadel Krakonošův divadelní podzim.
Svezte se na vlčku
Bezmála jednaosmdesátiletý kolářský mistr Josef Nosek v Roprachticích nedaleko Vysokého by dávné ski určitě také zvládl. Sám se učil u Bartoně. „Udělej zabrzditelné saně,“ škemral prý na něm soused, až nedávno se svým synem a vnukem obnovil výrobu zdejších typických saní, které půl století nikdo nedělal. Nazývají se vlčky – německy Renwolf. Michal Jakl vysvětluje: „Tehdy do nich usedala dáma v dlouhých šatech zahalená v pléd, kterou pán provezl na promenádu. Dnes sem usednou děti, přidá se nákup a tlačí to – dáma!“ Když to umí, lze na nich sjíždět i svah, neboť se dají ubrzdit.
„Jasen roste všude kolem,“ říká nám Nosek, který by slovo jasan nikdy nevyslovil. „Prkénko je třeba několik hodin napařovat v kotli nad vařící se vodou a pak půl dne mučit, až se na kopytu ohne do potřebného tvaru. Pak mu budete týden pořádně topit, tak na 20–30 stupňů, aby pozvolna vysychalo. Bude-li to déle, tím lépe. Následuje už jen tuto ližinu rozřezat a přesně sestavit do saní…“ Vyřezávané opěradlo i držadlo ovšem dokazuje, že mistr Nosek se inspiroval solidností řemesla u svých kolegů před sto lety. „Dělám to pro chuť řemeslníka,“ tvrdí. Jeho hrábě s tvarovanou tyčí a ohnutým hrabištěm s hrabacími kolíčky nejkratšími ve středu a nejdelšími na okraji zvou k práci samy a bývají první cenou v soutěži o nejkrásnější louku v Krkonoších.
Pěkně postaru
Pavel Berka už dávno žije v Liberci. Ale na své rodné Vysoké a lyže by nikdy nezanevřel. Jednoho vlčka si hned objednal. Ovšem mistr Nosek neví, kam prací dřív skočit, a tak hned tak saně hotové nebudou. „Doufám, že mi dřív neumřete,“ hecuje Berka. A tak zatím může „jen“ lyžovat. Třeba na dávných, pětaosmdesát let starých lyžích s jednou bambusovou holí, v tvídovém obleku i s pěkným odznakem.
Vysocké betlémy
Tady na Vysocku má velkou tradici výroba betlémů s desítkami pohyblivých figurek. Horníci kutají, zvoníci zvoní, jelen se pase, paní krmí slepice… Jeden mechanický najdete v místním muzeu. Další se skrývají v soukromých chalupách. Když u Poloprutských ve Staré Vsi č. 19, sousedící s Vysokým, či o kus výš u pana Vodseďálka v Sadové č. 175 zazvoníte, přijdou vám otevřít a nemusejí být právě Vánoce…
Rozhledna U Borovice
Novou soukromou rozhlednu mezi Vysokým nad Jizerou a Helkovicemi otevřel 17. listopadu 2009 František Hubař, který ji postavil na svém pozemku U Borovice. Uvidíte odsud Krkonoše, Jizerské hory i Český ráj, Ještěd, Bezděz, Kozí hřbety, Žalý, Benecko, obrysy Orlických hor, Kozákov, a když budete mít štěstí, i Milešovku. Zatáčka zvaná U Borovice byla odedávna důležitým orientačním bodem v krutých zimách se spoustou sněhu – pokud vozy projely tudy, dalo se soudit, že projedou už všude.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 1/2011.
