Pieninský horský masiv leží na pomezí Slovenska a Polska v těsné blízkosti Vysokých Tater, mimo hlavní cíle turistů. S pestrými horskými loukami, vápencovými bradly a soutěskami jde přitom o jednu z nejkrásnějších oblastí na Slovensku.
Aktivní dovolená na Slovensku nemusí nutně vést do Fatransko-tatranské oblasti. Jen pár kilometrů za Vysokými Tatrami se skrývá nejmenší slovenský národní park – Pieniny. Jméno získal od pěnících se vod řeky Dunajec, která si proráží cestu napříč pohořím a tvoří přirozenou hranici mezi Slovenskem a Polskem. Unikátnost této oblasti vedla v roce 1932 slovenskou a polskou vládu k vyhlášení prvního mezinárodního parku v Evropě.
Pieniny jsou známé především bíle zářícími vápencovými bradly, která vystupují ze zalesněných kopců nad řekou Dunajec. To je ale jen střípek z přírodně bohaté oblasti, která na malé ploše koncentruje spoustu dechberoucích míst. Široká údolí se střídají se soutěskami, hluboké lesy s loukami a skalními a stepními stráněmi.
Oblast patří do území Zamaguří, tedy oblasti za Magurou. Izolovaná poloha na severu státu předurčila, že Zamaguří se historicky rozvíjelo odlišně od zbytku slovenského území. Týkalo se to kultury, politiky, zemědělství i architektury. Krajina tu byla a je po staletí opečovávaná s úctou a respektem.
Louky, jaké u nás neuvidíte
Goralé, místní obyvatelé, hospodařili na terasovitých pozemcích a pomocí šetrného odlesňování a pastevectví přispěli k tomu, že dodnes můžeme obdivovat pestré pieninské louky. Na úpatí kopců vyrůstaly horské dědiny a osady s dřevěnicemi, z nichž některé dosud stojí. Život v mnoha vesnicích probíhá v původní vesnické zástavbě, čímž se tvoří živé skanzeny.
Nebezpečí pro ně ale představují nově postavené domy v moderním stylu, opouštění původních stavení a jejich chátrání. Naštěstí tu dosud žije mnoho lidí, kteří udržují tradici živou a nenechali se semlít moderním bydlením a hospodařením. Najdete tu louky tak pestré a živé, až z nich přecházejí smysly. Jsou barevné, voní, zpívají a bzučí. Z vysoké trávy se ozývají křepelky a chřástali, na bodlácích šplhají bramborníčci, na keřích si své kořisti nabodávají ťuhýci, létá tu mnoho vzácných motýlů, včetně klenotu jasoně červenookého. Voní tu mateřídouška, šalvěj, heřmánek, kostival, třezalka, hvozdík, dobromysl, zvonek i kohoutek. Divoce tu rostou desítky orchidejí. Taková místa lze Slovákům jen závidět. V Česku už jsou dávnou minulostí a zbyly pouhé fragmenty v podobě bělokarpatských luk. Jak je možné, že na Slovensku taková místa jsou a u nás téměř vůbec? Obyvatelé tu stále praktikují pastvu skotu a ovcí, čímž podporují přirozenou obnovu horských luk. Při pastvě a kosení respektují i její obyvatele, kteří tu hnízdí a rozmnožují se.
V Česku bohužel dochází k tomu, že ptáci hnízdící ve vysoké trávě nestihnou svá mláďata vyvést, protože snůšku zničí příliš brzká strojní senoseč. V Pieninách sečou trávu později, až poté, co ptáci vyhnízdí, navíc přirozeně a šetrně. Zanecháním přirozené pastvy a kosení by postupem času došlo k proměně pieninských luk a jejich zarůstání.
Za jednu z nejkrásnějších vyhlídek na pieninské louky považujeme Lesnické sedlo. Krajina se tu vlní na členitých terasách a zvedá se vysoko nad okolní goralské vesnice Haligovce a Lesnica s dřevěnicemi z klád. Je tu krásný výhled na ostře řezané Tatry a Tři koruny. Ne nadarmo mají oba národní parky ve znaku zelené pohoří a modré peřeje.
Vodní cesty Římanů a Řeků
Voda měla v Pieninách významnou roli i v dávné minulosti. Už ve druhém století před naším letopočtem byla řeka Dunajec důležitou dopravní cestou, kdy řečtí a římští obchodníci cestovali za jantarem k Baltu. Později Germáni a Slované využívali rychlý proud Dunajce pro přepravu dřeva k Baltu tak, že kmeny svázali k sobě, aby tvořily vor. Přeprava osob se datuje od 18. století, kdy lidé prý žádali pltníky, aby je vzali po proudu do krčmy. A tak vznikla tradice goralských pltníků, kteří dodnes na dřevěných vydlabaných vorech, „pltích“, splouvají s turisty průlom Dunajce, největší průlomový kaňon ve střední Evropě, na trase dlouhé deset kilometrů.
Plť tvoří pět vydlabaných dlouhých loděk svázaných k sobě. Vpředu jsou zdobené smrkovými větvičkami. Prý proto, že voní, dobře vypadají a voda tolik necáká do loďky.
Díky tomu, že Dunajec je hraniční řekou, můžete ho splout buď se slovenskými, nebo polskými pltníky. Ti se neustále vzájemně pošťuchují a vytahují se, kdo je lepší. Zručně se předjíždějí a vyprávějí historky a legendy. Jsou skvělí vypravěči a baviči. Řeku, její okolí, skály, meandry a změny hladiny vlivem počasí znají dokonale. Při splutí používají pouze bidlo šprisu, kterou řídí pltě na meandrujícím úseku mezi kameny a písčinami. Jde o působivou cestu mezi skalními stěnami vysokými až 300 metrů. Projížďka trvá devadesát minut a stojí patnáct eur.
Poslání pltníků se dědí z generace na generaci. Hrdě nosí vyšívanou goralskou vestu a klobouk zdobený mušlemi. Jde o odkaz na starou tradici, kdy počet mušlí značil, kolikrát pltník doplul k Baltu. Dnes už jde jen o turistickou atrakci a klobouky lze koupit v obchodech se suvenýry.
Na konci trasy pltníci lodě rozeberou na pět částí a jednu po druhé skládají na nákladní auto. Jednotlivé části vyrobené ze smrku váží každá 150 kilogramů a má životnost asi osm let. Pltníci naloží na auto šest složených pltí na sebe, namačkají se do kabiny a jedou po serpentinách zpět proti proudu do Červeného Kláštera, kde trasa pltí začíná. Vy se můžete vydat zpět po asfaltce, která vede do kempu v Červeném Klášteře přímo u Dunajce pod vrcholy Tří korun.
Tři koruny, kaňony a soutěsky
Výstup na Tři koruny není úplně snadný, ale rozhodně stojí za to. Je však třeba se připravit na spoustu turistů, protože především pro Poláky jde o jedno z velmi lákavých míst jejich republiky. Asi jako pro Čechy Sněžka. Jen na Tři koruny nevede lanovka ani asfaltka.
Po výstupu na vrchol a pohledu dolů se vám může zatočit hlava. Otevře se před vámi propast hluboká několik set metrů. Výhled jako z ptačí perspektivy. Až na to, že ptáci létají až pod vámi. Je tu výhled na meandrující Dunajec, Spišskou Maguru, Tatry pokryté sněhem či Sadecké Beskydy.
Okolí Dunajce patří mezi turisticky nejvyhledávanější. Mnoho z návštěvníků si „splní“ pouze tři věci – smočit se v peřejích Dunajce, vylézt na Tři koruny a navštívit Červený kláštor. Proto na těchto místech bývá opravdu narváno. Stačí ale odjet o pár kilometrů dál a snadno najdete místo, kde budete celý den úplně sami. Krásnou louku s výhledem na Tatry jsme objevily malý kousek od hranice, na polské straně Pienin u obce Rzepiska.
Na trase doporučujeme zastavit se v obci Osturňa, kde můžete obdivovat původní malované dřevěnice. Jde o nejzachovalejší rusínskou obec Zamaguří. Díky tomu, že tu neproběhla kolektivizace, tady dosud můžete vidět rozlehlé usedlosti s dřevěnými domy a poli, loukami, pasekami a lesy.
Pokud máte v oblibě kaňony, budou se vám líbit Jarabinské soutěsky, které prořezal potok Malý Lipník. Trasa sem vede přes louky, kde loví čápi, a v kalužinách tu lze najít i takovou vzácnost, jako je žába kuňka žlutobřichá. Zatímco na loukách je teplo a slunečno, při sestupu do kaňonu se začne ochlazovat a zvyšovat vlhkost. Sestoupíte do jiného světa.
Průlom je kilometr dlouhý, má pět kaskád, a především ve spodní části má koryto prudký spád. Voda burácí přes kameny, popadané větve a stromy. V kaňonu uzavřeném dvacet metrů vysokými skalními stěnami se drží vlhkost, rostou tu kapradiny a lopuchy, skály jsou porostlé mechem, všude kolem jsou trouchnivějící torza stromů a seshora padají kapky vody.
Až budete opouštět Pieniny, zastavte se v lázeňské obci s poetickým názvem Vyšné Ružbachy. Už od 16. století sem návštěvníci jezdí k minerálním pramenům, které vyvěrají na geologickém zlomu při úpatí Spišské Magury. Zajímavostí jsou krátery vzniklé propadnutím travertinových kup, které se během staletí vytvořily kolem pramenů.
Největším z nich je travertinové jezírko Kráter, s průměrem dvacet metrů a hloubkou tři metry největší na Slovensku i ve střední Evropě. Voda má stálou teplotu 23 stupňů, takže v zimě nezamrzá. Místní lidé se sem rádi chodí koupat, i když povolené to není.
Výhodou Pienin je, že leží v zákrytu Vysokých Tater, které k sobě turisty přitahují jako magnet. Zamaguří jim vděčí za to, že si může téměř nerušeně žít svým spokojeným životem. Kéž by to tak ještě dlouho vydrželo. Masová neudržitelná turistika by tuhle křehkou mozaiku přírodních krás nenávratně zničila.
