Místu, na kterém dnes stojí hrad Houska, se říká Brána do pekel. Mluví se o tajemných pohanských rituálech, o černém mnichovi, který prochází kolem. Mluví se o všudypřítomném zlu. Rozhodli jsme se mu postavit čelem a strávit na hradě noc.
Hrad Houska nestojí poblíž žádné zemské stezky, nebyl hradem královským, neplnil ani funkci hraničního hradu. Nemá dostupný zdroj vody. Archeologové potvrzují, že stavba a důvody, proč byl hrad Houska vystavěn, patří dosud k nevyjasněným historickým otazníkům.
Plánovali jsme strávit noc v hradní kapli, která prý leží přímo nad dírou do pekla. Nešlo nám ani tak o strašidelný zážitek, chtěli jsme zjistit, jak moc je dnešní přetechnizovaný člověk odtržen od signálů přírody. Jestli je ještě vůbec schopen něco z nich zaslechnout. Pro svůj záměr jsme si vybrali poslední dubnovou noc, zvanou také Valpuržina nebo filipojakubská, prostě noc čarodějnic. Kastelán na Housce Miroslav Konopásek nás ale od našeho záměru odrazoval: „Přespávat se tu zakázalo před čtyřmi lety, kdy chtěl poslední dobrodruh uprostřed noci skákat z okna do hradního příkopu. Rozdupal si mobil, roztrhal občanku. Bůhvíco na chodbách viděl,“ pokrčil rameny.
Levoruká lučištnice
Teď nás ale kastelán provádí hradem a zasvěceně vykládá o každé maličkosti. Nejvíc pozornosti věnuje kapli, tedy místu, kde by měla pekelná energie drnčet z každého póru. Trochu ho podezírám, že si z návštěvníků malinko utahuje: „Až do roku 1928 se o Housce oficiálně psalo, že je hradem bez kaple. Kaple byla totiž dvakrát renesančně přepatrovaná a všechny gotické prvky byly zazděny renesančními omítkami. Teprve roku 1928 se přistoupilo k opravě tří do té doby naprosto anonymních prostor nad sebou – a objevila se kaple. Odkryly se gotické malby, kresby a fresky z přelomu 13. a 14. století, které dnes odborníci považují za středoevropský unikát.“
Nikdo neumí vysvětlit ústřední motiv na kazatelně, dominantním místě celé kaple. Vidíme stvoření v pravé části obrazu. Jediné, na čem se umějí odborníci dohodnout, je pohlaví oné lukostřelkyně, následují jenom dohady. Ať je to, jak chce, poločlověk-polozvíře do této části Evropy nepatří. Navíc si šípem dovoluje mířit na člověka. Korunu všemu dává fakt, že se právě díváte na jedinou vyobrazenou levorukou lučištnici na celém světě.
„Poločlověk-polozvíře šípem hrozí člověku. Ještě k tomu je ta kreatura levoruká. Levorukostí se tenkrát vždy prezentovalo cosi divného, zvláštního. Cosi od ďábla,“ duní kastelánův hlas kaplí. „Ve všech starých knihách, které se o hradu zmiňují, se dočtete o druhém názvu Housky. Říká se jí Brána do pekel, Díra do pekel, někdy také Brána do jiných světů. Když v devátém století Slavibor ze Pšova, otec svaté Ludmily, zakládal na tomto místě dřevěné hradiště, netušil, že zpustne a vylidní se. Ani později nebudou chtít poutníci a pocestní chodit tudy, ale okolo – kvůli nebezpečí, které odsud směrem k lidem plynulo. A když říkám odsud, tak tím myslím skutečně přímo odsud, zpod našich nohou. Zpod této kaple. V roce 878 totiž právě zde, na tomto místě, měla puknout skála. Vznikla hluboká trhlina. A když budu zase citovat staré knihy, pak skrze onen otvor na světlo boží kromě sirného zápachu měla vystupovat hovada pekelná a ďábelská, beroucí na sebe nelidskou podobu polozvířat-pololidí. Ty kreatury pak škodily člověku, dobytku, úrodě. Onen malíř na přelomu 13. a 14. století možná chtěl v podobě poločlověka-polozvířete demonstrovat nebezpečí, které odsud směrem k lidem spělo.
Té díry do pekel se naši prapředci náležitě báli. Rozhodli se ji proto ucpat. Budeme-li opět věřit knihám, zcela zasypat ji prý nebylo možné. Později, při založení kamenného hradu Houska, opatřili částečně zasypanou díru korpusem kaple jako těžítkem a nechali ji hlídat archandělem Michaelem. Ten je velitelem nebeské jízdy v boji proti ďáblu,“ vypráví kastelán Konopásek s trochu patetickou starobylou dikcí, jak se na správnou interpretaci strašidelné pověsti sluší.
Zkouška v kapli
První provizorní základnu jsme zřídili v Loveckém salonku. Začalo se stmívat. Za slunečního světla vypadá i nejstrašidelnější místo snesitelně, za šera už je to horší. Sesedli jsme se do kruhu. Všichni jsme se shodli na jedné věci: žádné zvláštní tlaky ani negativní energie necítíme. Na Housce se cítíme překvapivě dobře. Rozhodli jsme se tedy, že budeme chodit do kaple po jednom a uvidíme, co to s námi udělá. První šla do kaple Majka, jediná dívka mezi námi. Prý ji v kapli brní ruce. Stačilo se pomalu blížit ke kazatelně, na které je malba levoruké lukostřelkyně, a brnění rukou se stupňovalo. Cítila prý, jako by vedle ní ve tmě někdo stál. Nedokázala za sebou zavřít dveře a úplně se odříznout od světla.
Útok z jiné dimenze?
Prošli jsme postupně celý hrad včetně kaple a působil na nás příjemně. Kromě sklepa v rohu nádvoří. Černý vchod, rozšklebená díra do ještě větší tmy. A pak nás zaskočilo chování psa, Majčiny fenky Phoebe. „Když jsem byla dole ve sklepě, Phoebe stála uprostřed schodiště a nešla dál. Celá se třásla,“ popisovala Majka. „Bylo vidět, že má strach. V kapli byla v pohodě. Zvířata asi cítí něco jiného než my.“ Vrátili jsme se do Loveckého salonku. Fotograf Martin ve sklepě ještě chvíli zůstal. Vrátil se zamyšlený. „Vychází to od tý zdi napravo. Cítím silný pocit ohrožení. Dělá to jenom ta jedna zeď.“ Sešli jsme po schodech, temnota nás pohltila. Viděl jsem skoro neznatelný obrys Martinovy postavy. Postavili jsme se přímo proti zdi a vyčkávali. Ticho, tma, prázdno. Vteřiny ubíhaly, nic se nedělo. Nepřišlo mi, že stojím u brány do jiné dimenze, neměl jsem pocit nebezpečí.
Zeptal jsem se Martina, jak se cítí. „Teď jde všechno na tebe,“ slyšel jsem ze tmy jeho hlas. „Neohrožuje mě to, nikam mě to netáhne. Všímá si to tebe. Předtím to bylo nejsilnější, když jsem proti tomu nestál čelem.“ Otočil jsem se tedy ke zdi bokem. Pak se stalo něco, o čem nevím. Pamatuju si až to, že jsem stál na nádvoří, pár sekund se v mém životě asi vymazalo. Martin tvrdil, že jsem se z ničeho nic sebral a ze sklepa utekl.
Klidný zbytek noci
A tím jako by všechno skončilo. Několikrát jsme ještě navštívili kapli, prošli jsme si celý hrad. Do rána už nás hradní démoni nechali na pokoji. Na Housce jsme tedy během Valpuržiny noci nezažili nic, podle čeho by se dal napsat senzační bestseller. Všechno, co nám připadalo nevysvětlitelné a tajemné, určitě zapadalo do prastarého běhu přírody, který už my necítíme. A když, tak jen slabě a vzdáleně.
Pověsti o Housce
Kdysi pod hradem praskla skalní stěna a tím se otevřela brána pekel. Jak lidová slovesnost barvitě líčí, nebyla nouze o zjevování se démonů, ďáblů a jiných potvor. Na hradě prý není radno se v noci zdržovati, neboť díky díře do pekla se zde v noci zjevují tajemné bytosti, především postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a sleduje opovážlivce, již Housku v noci navštíví, nebo zde dokonce nocují.
Celou noc po hradě prý bloumá také černokněžník, který kdysi vedl ve zdejším kraji Švédy. Poddaní, které vojsko velice sužovalo, se domluvili a čaroděje zastřelili speciálně odlitou kulí. Ten od té doby nenalezl pokoje a stále obchází po hradě.
Kdysi chtěli obyvatelé hradu zjistit, jak peklo pod Houskou vypadá. Nabídli odsouzenci na smrt milost, pokud ono „peklo“ zdokumentuje. Spustili jej po laně do průrvy – brány pekel -, ale začal po chvíli vyděšeně křičet, a tak ho rychle vytáhli. Vlasy mu zbělaly hrůzou a tvrdil, že tam dole viděl ďábly a že se peklo nedá srovnat se smrtí. Za několik dnů údajně zemřel. Otvor pak chtěli zasypat, ale jako by byl bezedný – veškeré kamení tam jen padalo a díra na ně zírala svou temnou hloubkou. Později se povedlo ji zasypat po třech letech usilovné práce a nad místem praskliny tedy byla postavena hradní kaple jako zátka „pekel“.
Proč Houska?
Podle pověsti jde o jméno syna jednoho z pšovských knížat. Nicméně je možné uvažovat i o původu keltském. Keltové zde žili a území ovlivnili v podobě místních názvů. Jméno hradu pravděpodobně vychází z keltského výrazu gea(s) tam (čti gosca), což znamená brána. Vzhledem k pověstem o jakési „bráně do pekla“ jde o velmi zajímavou paralelu.
Tajemný dopis K. H. Máchy
Básník 10. srpna 1836 líčí svému příteli Eduardu Hindlovi zážitky z noclehu na Housce, kdy měl jakési vidění, v němž se ocitl v Praze roku 2006. Píše: „Došel jsem na Housku s druhé hodiny půlnoční… Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási, vede do pekla… Zažehl jsem borovou soušku a… vlezl jsem do té díry. Chvíli sestupuju… závanem z hlubin louč zhasla… já byl v pekle – nebo v zimničních snách.“ Viděl, že kolem „v útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým“. Mohlo jít pouze o panelové domy a byty v nich. V obratu „kostliví netvoři se vypínali nad vrcholky bradel…“ poznáváme stožáry vysokého napětí. Spěchající davy „štvály Dantovy ďábelské, chechtající se měchy s očima ohnivýma – vsávaly a polykaly ty nešťastníky“ - nemůže jít o nic jiného než o kloubové autobusy a jejich syčení při otvírání a zavírání dveří.
Předpokládá se, že Mácha šel od sídliště Libuš ke Kunratickému lesu a potkal „dívčinu jakousi v šedé elfí říze… ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínající tvář“ – zřejmě s walkmanem. „Sáhla na skříňku, co u boku nesla, odklopila víko – já uzřel živý obraz… ty vidiny se měnily a přelévaly – na nich skutečné peklo horoucí.“ Co to bylo za skříňku? Jedině digitální kamera. Od dívky se Mácha dozvěděl, že je v Praze roku 2006. Utíkal pryč a brzo poznal známá místa – zříceniny hrádku krále Václava. Jakkoli zní text dopisu věrohodně, přesto se historikové domnívají, že se jedná o podvrh.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2011.
