nahoru

Bílé Karpaty: Divoký kout naší země plný dobrosrdečných obyvatel je jako stvořený pro milovníky přírody a samoty

Věra Sychrová 20. září 2021 • 07:40
Bílé Karpaty: Divoký kout naší země plný dobrosrdečných obyvatel je jako stvořený pro milovníky přírody a samoty
foto: Ludmila Korešová

Kraj s roztroušenými samotami, políčky, staletými sady i bukovými pralesy a nejvzácnějšími květnatými loukami. Čas jako by se tu zastavil. Myšlenkami se tu dostanete o století zpátky a zapomenete, že existují problémy. Objevte svůj malý kousek Karpat v Česku.

Až budete chtít utéct před světem, civilizací, technologiemi a špatnými zprávami někam, kde vám bude dobře, vyberte si Bílé Karpaty. Tohle místo na pomezí Moravy a Slovenska je krásnou oblastí, kde je příroda dosud drsná a divoká, lidé srdeční a kde můžete celé hodiny chodit a být sami, pokud chcete. Strategie je jednoduchá. Stačí se vyhnout nejznámějším turistickým trasám. To ostatně platí pro celý masiv mohutného karpatského oblouku, který se vine osmi státy a do Česka zasahuje jenom malým kouskem na jihu Moravy.

Pěšky na zapadlá místa

O bohyních na Žítkové, orchidejových loukách či Velké Javořině bylo v souvislosti s Bílými Karpaty napsáno už mnoho. Podíváme se na místa, kde se nebudete mačkat s turisty a zároveň objevíte tuhle okouzlující oblast, která se dosud snaží udržovat si charakter, jaký jí dali lidé před staletími.

Naše cesta začíná ve Starém Hrozenkově, který se krčí v průsmyku ve střední části Bílých Karpat. Skvěle se sem dostanete po hlavní silniční trase, která propojuje Česko se Slovenskem a v údolí se hluboce zařezává do karpatských kopců. Je to hlavní tah na Slovensko jen kousek od hranice, takže hluk a smog z kamionů tu téměř neustávají. Tak rychle vzhůru, do přírody.

Auto tady nebudete potřebovat a asi vám bude i na obtíž. Na ta nejzajímavější místa se totiž dostanete jen pěšky. Pokud máte krosnu s jídlem a spacákem, máte vše. Kraj má výhodu v tom, že je protkaný trasami a stezkami. Převýšení je tu sice velké, ale odměna v podobě krásných výhledů stojí za to. My jsme se ze Starého Hrozenkova vydaly po zelené turistické trase a naučné stezce Okolo Hrozenkova přes Vápenice na Vyškovec.

Tady jste jen kousek od hranice se Slovenskem. Stačí vystoupat strmou kamenitou stezku mezi pastvinami. Kolem voní mateřídouška a vy stoupáte stále výš až na hřeben. Krajina se před vámi najednou úplně otevře. Létají tu polní a luční ptáci, motýli a čmeláci a zvučí cvrčci a kobylky. Stavení jsou rozptýlená v údolí pokrytém pestrými loukami, sady a pastvinami. Tenhle výhled se neomrzí.

Dědictví Kopaničářů

Z Bílých Karpat možná budete mít pocit, že ani nejste v Česku. Bukové pralesy, pastviny, louky, ale také bystřiny v údolí a vodopády tekoucí mezi skalami a na nich vzácní mloci skvrnití. Vždyť tohle je příroda, kterou známe spíše z divokého Rumunska, slovenských Tater nebo polských Pienin. A my ho máme na dosah ruky.

Při pohledu z letadla ten fakt přímo bije do očí. Zatímco v okolí bělokarpatské chráněné oblasti jsou velké polní monokultury – zelené, žluté a hnědé –, v Bílých Karpatech jsou pestré louky, malá pole a lesy. Lidé tu dosud mají ke krajině ještě úctu jako jejich předci. Původní obyvatelé od 18. století lesy měnili na mozaiku luk, sadů, pastvin a polí, takže tu postupem času dokonale rozčlenili kraj. Svažitá krajina nešla orat ani obdělávat jinak než okopáváním motykou, proto název Moravské Kopanice. Původním Kopaničářům můžeme poděkovat za to, že odlesněním a šetrnou sečí na loukách a pastvinách opět dali prostor k životu vzácným rostlinám, jako jsou orchideje.

Úcta k přírodě dosud přetrvává a ochránci přírody každoročně kosí louky kosami a sbírají cenná semena rostlin, aby se tu dál šířily. Sekačky, křovinořezy i hnojiva sem mají vstup zakázán. Narušily by křehký cyklus života na bělokarpatských loukách s rostlinami, hmyzem a ptáky. Pokud by se louky šetrně a mozaikovitě nekosily, postupně by zarostly křovinami a časem opět i lesem.

Po červené za východem slunce

Červená turistická trasa, která kopíruje hřebenovku na státní hranici, vás z Vyškovce provede až na vrch Machnáč, který už je na slovenském území. Chvíli se tu zastavte a kochejte se výhledem. Na jedné straně vidíte rozlehlé louky, na druhé straně se před vámi otevírá krajina a hory nad Trenčínem a slovenské Biele Karpaty.

Tady jsme zažily jeden z nejkrásnějších východů slunce v Karpatech. V pět hodin ráno je všude kolem ticho a klid. Jen kukačka se ozývá nad hlavou a ohlašuje nový den. Hory se po studené noci halí do páry a oblaků. Trenčín v údolí je pod závojem husté mlhy z řeky Váh úplně neviditelný a na úbočí Machnáče začíná slunce pomalu probouzet tisícovky žlutých petrklíčů.

Můžete dál pokračovat po červené turistické trase a po krátkém sestupu vstoupíte do bukového pralesa. Divoký les, jeden z fragmentů dávných bukových a jedlo-bukových pralesů. Cesta vás zavede až na Sokolí kameň. Opět s krásnou vyhlídkou. Celá oblast Bílých Karpat je bohatá na vyhlídky kvůli kopcům bez souvislých lesů. Jedním z takových je Žítkovský vrch. Můžete jen sedět a sledovat zapadající slunce. Večer a v noci je tu klid. Ale přes den to žije. Do vydání knihy Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové v roce 2012 to byl téměř zapomenutý kout Karpat. Teď trpí overturismem.

Kniha o místních vědmách a léčitelkách rozpoutala hysterii. Davy se valí po nové asfaltce, kde jedna z léčitelek žila. Někteří návštěvníci by nejraději zajeli autem až na práh chalupy Irmy Gabrhelové.

Kopaničáři

Přitom samotná procházka po vesnici a loukách, kde žítkovské ženy sbíraly bylinky a ze kterých čerpaly svou sílu, je inspirující a člověk tu opravdu najde jakýsi klid pro svoji duši. Místní tu vždy měli blízký vztah k přírodě a namísto drahých a nedostupných lékařů se svěřovali do péče léčitelů. Drsný, chudý a izolovaný kraj jim ani jinou možnost nedával. A mateřídoušce, třezalce, plicníku nebo devětsilu se věřilo více než tabletkám. Žádné čáry a čarodějnice, jen moc přírody vycházející z lidového léčitelství s příměsí lidové magie.

Místní lidé nenesou popularitu Žítkové příliš dobře a vzpomínají na dobu, kdy obec byla známá jen z knihy Gabra a Málinka v čarovné zemi, ve které spisovatelka Amálie Kutinová popisuje svůj skutečný prázdninový pobyt na Kopanicích, včetně staré školy na Žítkové, kde byl švagr Gabry a Málinky správcem. Teď je z budovy penzion. Lidé si tu jen udělají selfie, ubytují se v hotelu a zase autem jedou domů, svěřují se nám místní v hospodě. Ještě předtím si nás ale proklepnou, jestli tu taky nejsme kvůli bohyním. Když zjistí, že ne, vše je v pořádku a rozpovídají se o tom, jak se jim vede. Místní o sobě říkají, že Kopaničár je tvrdý, ale dobrosrdečný. Drsná krajina, odlehlost a nelehký chudý život s komplikovanou obživou na neúrodných políčkách se historicky promítly i do povahy obyvatel.

Cestovatelské bezčasí

V Karpatech lze zažít krásné cestovatelské bezčasí, když nemusíte nikam spěchat a nikde být a odložíte mobil i problémy. Můžete tu spát pod širákem hned vedle pastviny s kravami a udělat si výborný čaj z čerstvě natrhaných bylinek a vodu nabrat ze studánky.

Pokud se člověk chová s pokorou a úctou k přírodě, Bílé Karpaty mu to vrátí. Srdečnost místních je obdivuhodná. Vždy s námi rádi prohodili pár slov, jinde nás podarovali jablky a na jiném místě nás nechali přespat, když jsme pomohly na farmě. A také doporučili navštívit místní motoresty. Ty v česko-slovenském pohraničí jsou už fenoménem. Mnohé z nich jsou svérázné a i kvůli tomu stojí za návštěvu, třeba Hrozenkov nebo Rasová. Dáte si tu pivo, dobrý oběd či vydatnou snídani.

Doporučit můžeme třeba kavárnu Katka v Bojkovicích. Je propojená s prodejnou látek a galanterie, nekuřácká, nemá dětský koutek ani připojení k internetu. Zato má skvělou kávu, atmosféru, interiér i zákusky.  Těm, kdo mají v oblibě mošt, by neměla ujít návštěva Hostětína, kde se zaměřují na pěstování starých ovocných odrůd a výrobu moštů z nich. V areálu si zároveň můžete projít naučnou stezku zahradou a seznámit se s principy šetrného zahradničení a hospodaření přátelského k přírodě a krajině. Zvláštností jsou například stará sušírna ovoce, která je na místě už od 19. století. Po odmlce způsobené kolektivizací zemědělství se v ní začalo sušit opět v roce 1998 a každý rok se v ní usuší přibližně tři tuny ovoce. V minulosti nic výjimečného, dnes již rarita.

Mišpule, dřín i břekyně…

Bílé Karpaty byly kdysi vyhlášené pro své sady se starými původními odrůdami. Dnes se oblast buď vylidňuje, anebo pozemky skupují spekulanti a developeři, kteří tu pak postaví nevzhledné vily s bazény a anglickým trávníkem. Kvůli tomu cenná půda zaniká anebo leží ladem a zarůstá. Naštěstí jsou tu nadšenci, kteří se snaží pestrost krajiny zachovat pastvou skotu a ovcí a také udržovat a obnovovat staré odrůdy původních ovocných stromů.

Oskeruše, mišpule, dřín, břekyně, moruše, řešetláky, kdoule. Zní to možná jako kouzelné zaříkadlo, jde ale o plody ovocných stromů, které už jsou ve zbytku republiky zapomenuté a převálcované moderními či exotickými dřevinami. V Bílých Karpatech se tradičně pěstovaly ve vinohradech a sadech, ale kvůli změně zemědělských technologií se téměř vytratily a měly namále.

Nejstarší a nejmohutnější bělokarpatské ovocné stromy jsou jeřáby oskeruše. V Bílých Karpatech mají severní hranici původního rozšíření, jinak je najdete mnohem jižněji, od Španělska po Balkán. Plody, nářečně zvané oskoruše, se podobají malým jablkům a dělá se z nich dobrá marmeláda nebo šťáva a ještě lepší pálenka. Dozrávají v září a jsou přírodním lékem na trávení.

Jak se oskeruše dostaly do oblasti Bílých Karpat, není jasné a existuje několik verzí. Stromy prý přivezli římští vojáci, kteří si jimi vyznačovali obsazená území. Dodnes se tradují povídačky o tom, že výjimečně tvrdé a těžké oskerušové dřevo chrání před zloději a útočníky, a proto je dodnes vysazují do vinohradů. Jiná legenda tvrdí, že oskeruše vyrostly poté, co mongolské kmeny obléhaly Strážnici a sušenou oskeruši jedly preventivně proti úplavici. Semena potom roznesli ptáci, dudci a brkoslavové, kteří jediní semena údajně umějí strávit tak, aby klíčila. A protože těchto opeřenců není mnoho, je málo i oskeruší.

Najdete je především v západním cípu Bílých Karpat, v okolí Tvarožné Lhoty, kde je i muzeum oskeruší, a stromek si tam můžete pořídit. Pokud chcete obdivovat oskeruše v přírodě, provede vás zelená turistická trasa Oskerušová, na které najdete Adamcovu i Karlovu oskeruši, které mají přes čtyři sta let a patří k nejmohutnějším v Evropě.

Trasa vás vyvede na vrch Žerotín nad Radějovem, ze kterého je krásný výhled na zahrady, sady a vinice. Na svazích k Radějovu se ještě nedávno pěstovaly zemědělské plodiny. V roce 2006 pole zatravnili luční směsí, aby se zabránilo erozi a vytvořil se prostor pro vzácné druhy. Z pole se tak stala opět pestrá louka.

Orchideje

Ostatně i vinaři se dlouhodobě snaží hospodařit šetrně ke krajině a přírodě. Pásky vinohradů střídají ovocné sady i záhumenní políčka a meze a jsou kontrastem k nedalekým zemědělským monokulturám, kde je půda vysušená a mrtvá. Ve vinohradech můžete slyšet hrdličku divokou, kukačku, žluvu hajní a nad loukami loví vlaštovky a prohánějí se dravci. Motýli, kudlanky, ještěrky, brouci včetně roháčů, ti všichni tu jsou. Daří se tu i teplomilným doubravám dubu šípáku, jediné tohoto typu v Bílých Karpatech.

Hlavním lákadlem Bílých Karpat jsou samozřejmě orchidejové louky, a především rezervace Čertoryje. Turistů je tu hodně, a pokud se jim chcete vyhnout, a přesto se pokochat krásou pestrých luk, navštivte Vojšické louky. Na rozlehlých loukách se žlutými petrklíči a fialovými plicníky jsou tu rozeseté staré vzrostlé duby a bíle kvetoucí stromy a keře.

Tip od sousedů

Na slovenské straně Bílých Karpat najdete pásmo vápencových bradel, která bíle svítí nad krajinou, podobně jako v Česku Pálava. Prochází severním údolím Váhu a my doporučujeme navštívit bradlo Vršatské, Červenokamenské a Lednické ve východním cípu Bílých Karpat. Daří se tu teplomilným rostlinám i živočichům. A díky zříceninám na bradlech jsou místa krásně fotogenická. Leží na modré turistické trase jen pár kilometrů od sebe a zvládnete je navštívit za jediný den. Náš tip je najít si pěkné místo, třeba na louce pod bradly, a užívat si krásný výhled.

Na našich cestách už jsme si zvykly plánovat body podle mapy, a ne podle turistických průvodců nebo hashtagů na Instagramu. Pokud je nějaké místo příliš turisticky známé a přetěžované, zkrátka tam nejdeme. Overturismus je smutným fenoménem dnešní doby a do přírody se vydávají i ti, kteří nevědí, jak se tam chovat. Tak zkuste také objevit místa jen podle mapy. Zastavte se třeba na bezejmenné vyhlídce nebo u památného stromu. A mějte ke krajině respekt, nejenom v Karpatech, vrátí vám to.

Věra Sychrová




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země