nahoru

Krušné hory přežily mnoho katastrof. Zapomenutý kraj mýtů a stromových velikánů dnes znovu ožívá

Věra Sychrová 17. června 2021 • 06:30
Krušné hory přežily mnoho katastrof. Zapomenutý kraj mýtů a stromových velikánů dnes znovu ožívá
foto: Ludmila Korešová

Krušné hory už nejsou takové, jak je popisují staré učebnice zeměpisu – kraj zjizvený kyselými dešti, doly a uhelnými pánvemi, nepěkný a nehostinný. Naopak. Tenhle zapomenutý kraj republiky teď patří k tomu přírodně nejkrásnějšímu, co máme.

Mlha se valí přes zalesněné hřebeny hor a připomíná moře, bukoví velikáni s mohutnými kmeny šumí oranžovým listím, vzrostlé jeřáby s červenými plody naznačují již zaniklou cestu, vřesoviště a rašeliniště hrají všemi barvami, na rozlehlých pláních se pasou krávy a meandrující potoky si razí cestu údolím. Vítejte v Krušných horách.

Na Boží dar s atrakcemi, Klínovec a lyžařské sjezdovky na chvíli zapomeňte a vydejte se objevovat místa, kde člověk ještě neztratil úctu k přírodě. Krajina horského masivu mezi Chebem a Děčínem byla drsná odnepaměti. Na strmých skalnatých horách bičovaných větrem a sněhem přežili jen ti nejodolnější. Zatímco úpatí obývali lidé už od 4. století, do hor se odvážili zakládat osady teprve v 10. století. Les měl zlou pověst. Byl těžko přístupný, strašidelný, temný.

Počasí se mohlo dramaticky změnit během několika minut. Z azurové oblohy najednou povstala mléčná mlha, která zalila hory a rozpoutala sněhovou vichřici. Místní dosud věří, že se takto projevuje tajemná bytost Marcebila, která drží nad Krušnohořím ochrannou ruku podobně jako Krakonoš nad naším nejvyšším pohořím, a trestá všechny, kdo k horám nemají úctu.

Meluzína a Marcebila

Krušnohorci vždy žili v pevném propojení s přírodou i nadpřirozenem a předcházeli si tajemné bytosti, například Meluzínu. Můžete ji navštívit na skalnatém výběžku na trase mezi Božím Darem a Měděncem. Dřevěná socha divoženky shlíží z nadmořské výšky 1097 metrů na široké okolí a má odtud výhled opravdu pohádkový. Když nad celou oblastí zapadá slunce, které pozlatí smrčiny a bučiny, je to nádhera.

V sedle mezi Meluzínou a sousedním vrchem Macecha můžete vidět pramínky potoka Černá voda. Pokud byste šli po proudu, dovede vás až do údolí, kde dříve stála osada Königsmühle neboli Králův Mlýn. Zanikla po druhé světové válce podobně jako mnoho dalších vesnic, když byli němečtí obyvatelé Sudet vyhnáni a jejich domovy zničeny.

Pokud dodnes některá německá budova stojí a nejsou z ní ruiny, je to velká vzácnost. V Königsmühle se podařilo uchránit budovu bývalého mlýna, ležící v překrásném otevřeném údolí. V okolí jsou rozlehlé louky a pláně, horské rašeliniště, širé porosty vřesu a brusinek. Dojít sem můžete i z Loučné pod Klínovcem po otevřených pláních, do kterých se v závěru trasy hluboce zařízne újezdová cesta. Když se před vámi otevře údolí, je to nádhera. Mnozí to tu označují za jedno z nejkrásnějších míst celého pohoří.

Místo bývalé osady tady udržují nadšenci, díky kterým můžete budovu starého mlýna navštívit, rozdělat si oheň, posedět venku, a dokonce i přespat. Koná se tu i landartový festival s uměleckými díly volně umístěnými v krajině – ruce utopenců tu vystupují z bažiny, sochu tu má i Marcebila. Z údolí vyzařuje klid, ticho, smíření. Zatímco jiná místa bývalých německých obcí a osad byla navždy umlčena, tady to opět ožívá a na historii se tu nezapomíná.

Osada s tajemným názvem Fláje patří k těm, které musely navždy zmizet z mapy. Doslova. Co zbylo po odsunutých obyvatelích, se nachází na dně Flájské přehrady, která tu byla postavena v 60. letech 20. století. Přehradě ustoupil i dřevěný kostelík, jediný svého druhu v Krušnohoří. Byl rozložený na trámy a odvezený do nedalekého Českého Jiřetína, kde stojí dodnes.

Na původním místě flájského kostela dnes najdete jeho základovou zídku. Bývalou obec připomínají ruiny domů a sklepů, které vystoupí ze dna, když voda klesne. Než je Flájský potok zabetonovaný vodní nádrží, meandruje mezi horskými loukami, vřesovišti a stromy. Najdete ho, když půjdete po vyšlapané trase podél břehu přehrady. Krásný je ve všech ročních obdobích.

Kraj čarodějova učně

Celá oblast v okolí hraničního přechodu Moldava na východě Krušných hor je známá jako turistická, takže návštěvníků sem jezdí docela dost. I tady lze ale objevit místa, kde můžete být sami. Jsou to například pláně a pastviny nad Moldavou a také údolí Moldavského potoka, který tvoří přirozenou státní hranici.

Krásným a tajemným místem je asi 200 let starý bukový les, který roste skrytý ve stráni nedaleko Nového Města. Díky nadmořské výšce a přírodním podmínkám jsou bukové kmeny a větve deformované do tvarů, které připomínají staré čarodějnice a další nadpřirozené bytosti.

Není divu, že právě v této oblasti má kořeny příběh o čarodějově učni Krabatovi, který zpracoval do proslulého animovaného filmu Karel Zeman. Podle historických záznamů z kroniky oseckého kláštera zapsaných v roce 1640 žil v obci Loučná sedlák Hans Krawat. Ten bránil krušnohorské vesnice dobývané švédskými vojsky. Zabité a oloupené Švédy házel do Krawatovy jámy, opuštěné štoly u Oseka. Jeho havraní vlasy a nebojácnost přiživily temnou pověst o tom, že je čarodějovým učněm.

Zkazka se šířila a dostala se až do Horní Lužice, kde se Krabat stal pevnou součástí lužickosrbského folkloru a kde ji později objevil spisovatel Otfried Preussler.

Rudohoří?

Život v horách nebyl snadný, snad byl i krušný. Pohoří ale získalo svůj název od něčeho jiného. Krušení, tedy těžení a zpracování rudy, tu probíhalo už od středověku a bylo hlavním činitelem, který krajinu formoval. Krušným horám bychom klidně mohli říkat Rudohoří, jak je doslovný překlad německého názvu Erzgebirge.

Měděnec, Cínovec, Oloví, Stříbrná, Rudná – připomínky hornické historie přežívají v názvech obcí dodnes. Vše odstartoval nález stříbrné rudy v roce 1516. Byla to senzace a věci nabraly rychlý spád. Začaly se hloubit šachty, stavěly se domy pro horníky a rychle se vymýšlelo, co s nalezeným stříbrem. Nastala doslova stříbrná horečka a nově vzniklé město Jáchymov se rychle rozrůstalo. V roce 1533 mělo už 18 tisíc obyvatel a stalo se po Praze druhým nejlidnatějším městem Království českého.

Předchůdce dolaru

Krátce po objevu stříbrné žíly se začaly razit stříbrné mince, kterým se říkalo jáchymovský tolar, německy Joachimsthaler, zkráceně thaler nebo taler (podle německého jména Joachimsthal, tedy Jáchymův Důl, dnes Jáchymov; zkrácená podoba názvu měny přešla do mnoha jazyků). Vážil skoro 30 gramů, měl čtyři centimetry v průměru, velký podíl čistého stříbra a díky tomu předběhl svou dobu. V Jáchymově se razil v milionech kusů a snadno se rozšířil po celé Evropě a stal se základem řady měnových systémů. Díky tomu vznikl i název dnešní nejrozšířenější měny, dolaru. V Jáchymově dodnes můžete navštívit budovu mincovny, kde se slavné tolary razily.

Pokud se chcete na celé město podívat z nadhledu, můžete vyšlapat po značené turistické trase a zastavit se na jedné z mnoha vyhlídek, například na Jánském vrchu u kaple svatého Jana Nepomuckého. Na tomto místě se prý o filipojakubské noci shromažďovaly čarodějnice. Pokračujte dál staletou lipovou Císařskou alejí, až dojdete na vyhlídku Klobouk. Je odtud jeden z nejkrásnějších pohledů na Jáchymov a okolí. Městečko je přímo před vámi a za zády máte Klínovec, který vystupuje nad zalesněnou krajinu. Trasa je schůdná celoročně, jen v krušných jáchymovských zimách se připravte na hluboké závěje sněhu. Mezi domy se tu klidně můžete potkat s nebojácnými srnkami, které sešly z hor do zahrad hledat něco k snědku.

Smolinec přinesl štěstí

Nepřehlédnutelnou dominantou Jáchymova jsou těžební věže. Jeden z dolů, Svornost, je posledním činným dolem na Jáchymovsku. Od 16. století, kdy vznikl, se v něm těžilo například stříbro, kobalt a arzen a od 19. století také uranové rudy na výrobu barev v jáchymovské továrně. Dnes důl funguje jen kvůli jediné věci. Odvádí léčivou radonovou vodu z hloubky půl kilometru až do jáchymovských lázní.

Jde o první důl na světě, kde se těžilo radium. Došlo k tomu souhrou několika náhod. Když v roce 1864 horníci dobývali rudu v dole Svornost půl kilometru pod zemí, vytryskl silný pramen vody, který začal postupně zaplavovat šachtu. Těžba tu byla pozastavena. Mezitím o mnoho kilometrů dál Francouz Henri Becquerel v roce 1886 přišel na princip přirozené radioaktivity a své tehdejší doktorandce Marii Curie-Skłodowské nabídl studium na zdánlivě neatraktivní a pracné téma – zjistit, proč je radioaktivita některých druhů uranové rudy mnohem vyšší než samotného uranu. Vědkyně měla za úkol najít v uranové rudě látku, která takto silnou radioaktivitu způsobovala.

V roce 1898 poslala dopis do jáchymovské továrny na uranové barvy, ve kterém žádala o poskytnutí odpadu vzniklého při výrobě – uranovou rudu smolinec. Novým ředitelem továrny byl tehdy Gustav Kroupa, který změnil staré praktiky a místo vyhazování odpadu do potoka jej nechal skladovat na haldách. Továrna poskytla manželům Marii a Pierrovi Curieovým několik tun smolince, jak ho nazvali jáchymovští horníci, když zjistili, že v místě výskytu této „zatracené“ horniny mizí stříbrné a jiné rudné žíly. Jenže smolný kámen byl nakonec šťastný.

Marie s manželem Pierrem roztloukali tuny smolince, aby ho vyčistili a chemicky rozložili. Ještě tentýž rok, o Vánocích 1898, objevili nový prvek, radium a později získali Nobelovu cenu. Práce to ale nebyla jednoduchá. Pro získání jednoho gramu radia museli rozbít neuvěřitelných 10 tun smolince. Pro Jáchymov to mělo veliký význam, protože díky tomuto objevu se mohly postavit lázně s využitím radioaktivní léčby.

Curie-Skłodowská navštívila Československo teprve v roce 1925, tehdy i sfárala do dolu Svornost. Dnes její jméno Curie nese v Jáchymově sanatorium, pramen i základní škola.

Uran do Sovětského svazu

Po druhé světové válce byli němečtí civilní obyvatelé vyhnáni a uranové doly obsazeny Rudou armádou. Na základě tajné československo-sovětské smlouvy z listopadu 1945 vznikl národní podnik Jáchymovské doly. Ten podléhal zvláštnímu režimu utajení a měl jediný úkol. Posílat vytěženou rudu z Československa do Sovětského svazu, aby měla Stalinova komunistická diktatura dostatek uranu na výrobu vlastní atomové zbraně pro případný konflikt s USA. Sovětský požadavek a loajálnost československé vlády ale stály život a zdraví mnoho lidí.

Tehdejších horníků bylo na práci málo a do uranových dolů byli nuceně nasazeni němečtí váleční zajatci a kolaboranti a později i političtí vězni, kteří se sem dostali po vykonstruovaných procesech. Těžili a ručně rozbíjeli uran v podmínkách podobným středověku. Bez ochranných obleků, rukavic, přileb a brýlí. Bez zkušeností a pod přímým vlivem radioaktivity.

U uranových šachet vznikly pro vězně trestanecké pracovní tábory, kde žili v hrozných podmínkách, často šikanovaní, omezovaní či nesmyslně trestaní sadistickými dozorci. Časté byly tresty za to, že během směny nesplnili úmyslně nadsazené kvóty pro vytěžený uran. Takových trestaneckých pracovních táborů při uranových šachtách bylo celkem osmnáct a mezi roky 1949 a 1961 jimi prošlo 65 tisíc vězňů.

Vězni z tábora Svornost museli každý den absolvovat cestu po 260 dřevěných schodech s převýšením 60 metrů, které sloužily jako koridor mezi táborem a šachtou. Jejich cestu dodnes připomíná replika schodů a tábora nad Jáchymovem.

V nedalekém Ostrově ve vězni přezdívané Rudé věži smrti ručně drtili vytěženou uranovou rudu, a přímo tak vdechovali rakovinotvorný prach z uranu, který se jim zároveň ukládal v oblečení, které nosili po celý svůj pobyt v táboře. Mnoho horníků za to zaplatilo životem. V roce 1953 vytěžilo na Jáchymovsku 15 tisíc vězňů asi 554 tun uranu. V předchozích 92 letech se vytěžilo celkem pouze 650 tun.

Stromy pamětníci

Po druhé světové válce buldozery srovnaly se zemí budovy, ale stromy zůstaly stát a dnes mohou říct mnohé o historii. Krušné hory jsou oblastí stromových velikánů.

Stojí v krajině samotná vzrostlá třešeň? Roste rybíz? Pravděpodobně tu byl dřív dům. Roste v řadě za sebou mnoho jeřabin? Byla tu cesta nebo hranice vyznačující pastvinu. Lidé sázeli stromy také blízko stavení, aby je ochránily. A zatímco domy se rozpadly a zmizely, stromy žijí po staletí dál. Ty největší stromové pamětníky najdete nedaleko Jáchymova v bývalé obci Popov, německy Pfaffengrün, která stála nad Jáchymovem od 13. do poloviny 20. století.

Jsou tu dvě lípy, tak vysoké a majestátní, až se tají dech. Dolní popovská lípa zapustila kořeny před 600 lety v době, kdy naší zemí hýbaly náboženské nepokoje, hladomory a morové rány. Vše přežila a teď je tak obrovská, že se vahou větví v koruně rozdělila na dvě samostatné poloviny. Obvod kmene je 10 metrů. O kousek dál schovaná v lese stojí Horní popovská lípa s obrovskou dutinou ve kmeni s obvodem devět metrů. Má asi 550 let a dříve stála mezi popovskými domy.

Kromě dvojice lip tu najdete i dvě století starý Popovský jasan, který si kvůli své velikosti a majestátnosti vysloužil titul Strom roku 2002. Kořeny jasanu přerůstají přes kamennou zídku základů někdejšího domu. A nakonec Popovská bříza, která má více než sto let, což je pro jinak krátkověké břízy výjimečné. Najdete ji vedle Horní popovské lípy a poznáte ji podle zvláštního vzhledu koruny. Na tvarování jejích pokroucených, uzlovitých větví se podílelo především drsné počasí horské osady, sníh, vítr a námraza.

V blízkosti zaniklé vsi najdete čedičový skalní ostroh Popovský špičák, odkud je pěkný výhled do Ostrovského údolí, na Karlovy Vary a Doupovské hory.

Krušné hory přežily mnoho katastrof a znovu ožívají. Z bývalých lomů a dolů se stávají výsypky, které hostí vzácné živočichy a rostliny. Rašeliniště a vřesoviště, které lidé dříve drancovali, jen aby měli čím zatopit, jsou lokálně chráněné a vstaly z mrtvých. Lesy poničené kyselými dešti se obnovily a mnohde to už zase připomíná onen saský temný les Mirihwidu.

Tak krásné místo, jako jsou Krušné hory, by si rozhodně zasloužilo ochranu a zřízení chráněné krajinné oblasti. Alespoň tak, aby byla oblast ochráněna před vznikem monstrózních developerských projektů a stále se rozšiřujících hotelových komplexů, sjezdovek a moderních domů, které hyzdí krajinu a pomalu ukusují z krás už tak zkoušeného kraje.


Jak se dříve říkalo Krušným horám

Název Krušné hory je až ze 17. století. Hory nesly dříve například franské označení Fergunna (Horstvo), Sasové kolem roku 1000 pohoří nazývali Mirihwidu či Miriquidi (Temný les), Češi ve 12. století Vyšehory a Kosmas je označil latinsky Silva (Les).

Věra Sychrová




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země