nahoru
Lidé a země | Magická zima v Rakousku

Pálava: Osázená vinohrady, protkaná cyklostezkami a proslulá svou unikátní biodiverzitou

Věra Sychrová 12. listopadu 2020 • 10:30
Pálava: Osázená vinohrady, protkaná cyklostezkami a proslulá svou unikátní biodiverzitou
foto: Ludmila Korešová

Jen málokterá oblast jižní Moravy je více navštěvovaná než Pálava. Kraj v okolí Mikulova je přírodní mozaika, ze které přechází zrak i další smysly.

V republice neexistuje oblast, která by byla pestřejší než Pálava. Najdete tu celou řadu biotopů od suchých stepí přes dubové lesy až po mokřady. Ideální místo na výlet pro všechny, kdo hledají krásné výhledy do jihomoravské krajiny i turistické výšlapy s trochou zážitků.

Pavlovské vrchy

Ústřední bod a dominantu Pálavy i celé jižní Moravy tvoří vápencová bradla Pavlovských vrchů. Bílé kopce jsou tak nepřehlédnutelné a dobře známé, že se právě pro ně vžil název Pálava, která ale jinak zaujímá mnohem větší území než skalní masiv nad Pavlovem. Severně zasahuje od Dolních Věstonic na břehu nádrže Nové Mlýny a jižně až po Mikulov na samém jihu republiky na hranici s Rakouskem.

Ideálním výchozím bodem pro návštěvu Pavlovských vrchů je obec Klentnice, rozcestí turistických tras. Červená vás provede po hřebeni vrchů, odkud budete mít krásné výhledy na celou oblast. Druhá trasa, vyznačená modře, vede vinicemi a soutěskou po úpatí skal až do lesů. Obě trasy procházejí přírodní rezervací Děvín – Kotel – Soutěska, kterou tvoří dva skalnaté kopce oddělené soutěskou a která je prý v celé oblasti nejcennější.

Podstatnou část území Pálavy pokrývá step. Nejde ale o „pravé“ přirozené stepi, které známe z Ukrajiny či Mongolska, nýbrž o stepi vzniklé lidskou činností. Velká část Pavlovských vrchů byla původně pokryta lesy. Člověk, který území nepřetržitě obýval již od doby kamenné, lesy soustavně kácel, klučil a žďářil a pásl tu dobytek, takže les se přestal přirozeně obnovovat. Půda postupně erodovala, obnažily se skalnaté svahy a návrat lesa byl definitivně znemožněn. Příroda ale nevýhodu obrátila ve svůj prospěch a vznikla skalní step, tedy suché a slunečné místo s extrémními podmínkami, kde přežívají pouze nejodolnější druhy.

Pálava patří k nejteplejším a zároveň nejsušším oblastem republiky, daří se tu tedy rostlinám a živočichům, kteří milují slunce a dokáží šetřit s vodou. Na skalních stepích dokáží přežívat například sukulenty jako netřesky a rozchodníky, které mají zásoby vody v tučných listech a rostou ve spárách skal. Živočichové se tu přes den ukrývají pod kameny nebo v zemních norách a vylézají v noci.

Za motýly a kosatci

Odlesněné území vyhovuje travám, nízkým bylinám a rostlinám, které vytvářejí pestré kvetoucí koberce. A to je samozřejmě lákadlo pro motýly včetně našich nejkrásnějších a největších motýlů – otakárků. Na jaře tu můžete pozorovat jejich zajímavé souboje. Samečci, kteří chtějí nalákat samičky, obsazují nejvyšší bod v krajině. Ten si pak ostražitě hlídají a nalétáváním a vrážením odhánějí konkurenty. Samičky si k páření vybírají nejsilnější a nejvýše „postavené“ samečky. Slabší samci mají často smůlu. Tyto zajímavé souboje, které se odborně nazývají hilltoping, lze na Pálavě pozorovat na zřícenině hradu Děvičky. Motýli jsou tu tak zabraní do soubojů, že ztrácejí plachost před lidmi.

Hrad Děvičky byl ve 13. století za doby vlády Přemysla Otakara I. správním centrem celého kraje. Jeho zřícenina je ale velmi zachovalá a rozhodně stojí za prohlídku podobně jako jeho okolí. Sluncem ozářené jižní svahy Děvína se koncem dubna ozdobí fialovými květy kosatců a zářivě žlutými hlaváčky a od té doby každý další týden od jara do podzimu přináší nové květy, barvy a vůně. Strávit tu můžete celé hodiny a stále bude co sledovat a objevovat.

Plazící se sukulenty ve spárách bílých skal, kudlanky a sarančata v trávě dodávají oblasti středomořský ráz. Slunce tady opravdu pálí podobně jako u moře, až se zdá, že Pálava dostala své jméno od hřejivých slunečních paprsků. Po pravdě ho ale má podle obce Pavlov, německy Pollau, nad kterou se vrchy tyčí.

Cesta soutěskou „po modré“ je oblastí skalních rozsedlin, soutěsek a puklin. Můžete se tu setkat například s naší největší sovou, výrem velkým, hnízdícím ve skalách, a v zimě také s jedním vzácným ptačím návštěvníkem. Pálava je jedno z mála míst v republice, kde lze pozorovat zedníčky skalní, kteří k nám zalétají z Alp a slovenských Karpat. Třepotavým způsobem letu i červeno-černou kresbou na křídlech připomíná motýla, skutečně jde ale o ptáka, který žije ve skalách. Pokud má křídla složená, je šedý a v podstatě neviditelný.

V soutěsce v okolí studánky, kterou využívají jako napajedlo netopýři, bylo zaznamenáno sedmnáct druhů netopýrů z celkového počtu dvaadvaceti žijících v České republice.

Jak pařezit?

Trasa soutěskou vás zavede do listnatých lesů, složených především z dubů a habrů. Od středověku lesy na území Pálavy sloužily jako levný zdroj dřeva na stavbu a jako palivo. Dubová kůra se zpracovávala na výrobu třísla, které bylo nutné k činění kůží, z duběnek se vyráběl inkoust. V lesích se pásl dobytek a pro pastvu měla velký význam podzimní úroda žaludů. Mladé stromky sloužily jako krmivo pro dobytek v zimě, opadané listí se používalo jako stelivo ve stájích. Využilo se vše.

Protože šlo o velmi cenný zdroj, nesázely se nové stromy, ale pařezy pokácených se nechávaly na místě. Dosud živý pařez obrazil a na jeho obvodu začaly vyrůstat nové výmladky. Jde o takzvané pařezení, tedy jednoduchý způsob, jak cyklicky získávat dřevo po dlouhou dobu, aniž by bylo nutné strom vždy znovu vysazovat, tak jak to dělají moderní lesníci. Nové výhonky z pařezů se řezaly již poměrně mladé (ve 14. století asi sedmileté; na počátku 19. století asi pětadvacetileté), takže les byl světlý a řídký a začalo se tu dařit nízkým rostlinám, které by jinak v hustém a vzrostlém stinném lese nevyrostly.

Kolem poloviny 20. století ale mělo palivové dřevo stále menší význam kvůli nástupu fosilních paliv. Od řezání výmladků se upouštělo a pařeziny se převáděly na vysoký les. Kvůli zastínění začaly z lesů mizet světlomilné a teplomilné byliny. Při porovnání údajů z poloviny 20. století a začátku 21. století botanici zjistili, že počet druhů bylinného patra poklesl asi na polovinu. V současné době se proto ochranáři společně s lesníky snaží o návrat k původním formám hospodaření.

Pozůstatky tradičního způsobu pařezení jsou v lesích Pálavy znatelné dodnes. Jde o takzvané pařeziny, které vypadají jako několik stromů rostoucích v kruhu. Ve skutečnosti jde ale o výhonky jediného, již ztrouchnivělého pařezu uprostřed.

Za moravským skarabeem

V doubravách můžete pozorovat brouky, kteří patří k největším v republice. Nejmohutnější a snad i nejkrásnější je roháč obecný. Z jiných částí republiky postupně mizí, na Pálavě má ale své tradiční stanoviště. Z jiných brouků tu žijí například vzácní tesaříci, které lze poznat podle velmi dlouhých tykadel. Doubravy na Pálavě jim vyhovují kvůli tomu, že jejich larvy potřebují k vývoji staré duby se silnou kůrou. Mimo další brouky tu žije také chrobák vrubounovitý. K životu potřebuje přítomnost velkých druhů savců, z jejichž trusu tvoří kuličky jako zásobárnu potravy pro larvy. Jde vlastně o zmenšeninu známého „skarabea“ vrubouna posvátného, kterého starověcí Egypťané považovali za vtělení nejvyššího boha Re.

Chcete-li v oblasti tábořit, je k tomu vyhrazené jedno místo – tábořiště v bývalém vápencovém lomu Ranč jižně od Klentnice na červené turistické trase. K dispozici jsou zde i dvě ohniště a základní hygienické zázemí.

Kočičí skála

Nedaleko tábořiště najdete Kočičí skálu, která je součástí masivu Pavlovských vrchů. Leží hned vedle silnice z Klentnice do Mikulova. Tohle místo se tváří velmi nenápadně, ale nenechte se mýlit. Z vrcholu Kočičí skály jsou překrásné výhledy do široké krajiny. Budete mít rozhled na Pavlovské vrchy, panoráma Bílých Karpat i kapli Božího hrobu na Svatém kopečku nad Mikulovem. Kočičí skálu ještě donedávna obklopovaly velké lány pole. To se ale změnilo loni, kdy byl k 30. výročí sametové revoluce lán rozdělený dlouhou mandloňovou alejí a travnatými pásy.

Kočičí skála je částečně odtěžená kvůli těžbě vápence. Takto je poznamenaných v celé oblasti mnoho dalších skal. Přítomnost čistých vápenců přitahuje pozornost výrobců vápna a cementu. Zcela odlámán byl již Janičův kopec na severním okraji Mikulova, z Turoldu zbyla zhruba jedna třetina a zjizven byl i Svatý kopeček. Menší, dnes již nepoužívané lomy se nacházejí i na západní straně Kotle, na severním úpatí Děvína a na dalších místech. Dnes je už naštěstí těžba vzácných druhohorních vápenců zakázaná.

Mikulov – Janičův vrch

Důvodů, proč navštívit Mikulov, existuje celá řada. My pro vás máme jeden – lom Janičův vrch. Na jeho místě byl původně kopec nazvaný Janičův vrch, který se výškou vyrovnal Svatému kopečku, se kterým sousedil. V roce 1946 byl ale v oblasti otevřen dobývací prostor, kde se těžil vápenec. Těžba tu probíhala s přestávkou až do roku 2004, kdy byly vytěženy už téměř všechny dostupné zásoby kvalitního vápence. Zastavilo se i čerpání podzemní vody a lom se jí začal plnit. Vzniklo tak křišťálově čisté dvouhektarové jezírko s maximální hloubkou 10 metrů.

Skvělá lokalita pro vodní i mokřadní živočichy, kteří nové místo k životu objevili rychle. Jenže krátce po nich také člověk. Kromě toho, že se jezírko stalo oblíbeným přírodním koupalištěm, neušlo ani pozornosti vyznavačů sportovního rybářství. Kvalita vody a průhlednost se začaly pomalu zhoršovat. V teplých letních dnech jezírko musí čelit náporu stovek návštěvníků, kteří se sem přijedou vykoupat a používají opalovací krémy, které vodu ničí. Ochránci přírody nyní hledají kompromis s vedením města, jak nadměrný počet návštěvníků usměrňovat do přijatelné míry.

Dunajovické kopce

Na konec pro vás máme jeden tip na místo v těsné blízkosti chráněné oblasti, u vinařské obce Dolní Dunajovice. Panoráma obce je krásné díky vinařským domkům a sklípkům. Přírodní panoráma za nimi má ale také své kouzlo. Tvoří je Dunajovické kopce s táhlými a prosluněnými hřbety a vinicemi na úpatí.

Nejvyšší a nejzajímavější je Velká Slunečná, která má tvar pyramidy a připomíná mayský chrám. Zvláštně tvarovaný kopec vytvořil v 60. letech místní rodák a „všeuměl“ Dominik Pecka. Vyslechl stížnosti místních vinařů, kteří měli problém obhospodařovat původní kopec, který byl příliš příkrý. Za pomoci malého traktoru vytvořil po obvodu kopce 10 stupňovitých teras. Trvalo mu to 10 let. K osázení teras vinnou révou ale nikdy nedošlo. Práci však rozhodně nedělal zbytečně. Na plochách ležících ladem vznikla step, ideální stanoviště pro vzácné rostliny i živočichy. K nejzajímavějším tu patří katrán tatarský, který má keřovitý tvar obsypaný stovkami malých bílých kvítků. Na svazích stepí tyto byliny vypadají jako stádo ovcí. Říká se mu stepní běžec, protože na podzim se celá rostlina u země odlomí a vítr ji kutálí pryč. Při tom rozsívá semena po okolí.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Věra Sychrová




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země