Je krásný slunečný zimní den s dobrou viditelností, kterou nekazí tak častá severočeská mlha. Na kopcích dokonce leží poprašek čerstvého sněhu, což je v Českém středohoří, jež patří k nejsušším oblastem republiky, spíše neobvyklé. Je tedy ideální den pro výstup na nenápadný, 449 metrů vysoký vrch ležící ve stínu dominantního Lovoše. Výšlap určitě bude stát za to: nahoře nás čekají dýmající ventaroly a v zimě se zde člověk skutečně může ohřát.
Kouřící kopec vzbuzoval v lidech od nepaměti strach. Považovali ho za místo, kam sestupovali bohové, když hrozil hladomor. Podle pověstí se na vrch nebála vystoupit jen kněžna Libuše. Později byl dým v dírách na vrcholu vysvětlován dohasínající sopečnou činností. V 18. století převažoval názor, že vystupující pára pochází z velkého podzemního jezera teplé vody. V lednu roku 1881 vystoupil na vrchol Borče univerzitní profesor Jan Krejčí se svým synem a zjistili, že z otvorů na vrcholu nestoupá nic jiného než teplý vzduch. Teprve ve dvacátém století se podařilo uspokojivě vysvětlit vznik dýmu a teorii ověřit experimentem. V 70. letech zde skupina nadšenců provedla pokus s barevnými dýmovnicemi. Vsunuli je do otvorů na úpatí hory a přibližně po šesti hodinách vystoupil barevný dým z děr na vrcholu. Tím se potvrdilo, že vrch tvořený sodalitickým trachytem (znělcem) je uvnitř vlastně děravý a systémem puklin může proudit vzduch.
V zimě hřeje…
V zimě proudí vzduch zespoda nahoru. Chladný vzduch je nasáván otvory na úpatí hory, uvnitř se ohřeje a vystupuje dírami na vrcholu. Každá hornina má schopnost akumulovat během letního období teplo. Tmavý znělec to dokáže větší měrou než světleji zbarvené horniny. Vystupující páry jsou však dobře viditelné pouze za mrazivého počasí, a nejlépe pokud na vršku leží alespoň slabý poprašek sněhu, který se okolo ventarol neudrží. Prostor kolem nich je pak i během zimy zelený a plný života.
Právě v zimě nejvíce vynikne největší botanická zajímavost Borče: lupenitá játrovka borečka vzácná (Targionia hypophylla). Roste na jediném místě v naší republice právě zde, ve vrcholových ventarolách. I české jméno dostala podle Borče. Borečka rozhodně nemá nic společného se slovem borec, protože je to vlastně zimomřivá chudinka. Právě stálá teplota kolem deseti stupňů a dostatečná vlhkost během zimy jí umožňují přežít daleko od jejího původního místa výskytu. V Evropě roste především ve Středomoří, ojediněle i v Irsku, jižní Anglii, v Nizozemsku, Německu a u nás. Přestože roste daleko od své domoviny a v jiných podmínkách, než na jaké je doma zvyklá, na Borči se jí zřejmě daří, protože zde bohatě plodí.
…v létě chladí
V zimě se můžeme na vrcholu Borče ohřát, v létě se můžeme v parných dnech na jeho úpatí příjemně zchladit. Hornina totiž přes zimu ztratí nashromážděné teplo a otvory na vrcholu nasává vzduch, který se v ní ochladí a vystupuje dírami na úpatí nebo skulinami v suti ven. Kdo tomu nechce věřit, může si to ověřit jednoduchým pokusem. Stačí mít s sebou sirky a zapálenou sirku přiblížit k otvoru. Její plamen se odkloní od otvoru směrem ven. Na vrcholu stejný pokus ukáže, že vzduch je nasáván dovnitř hory.
Zatímco vrchol Borče je lokalitou teplomilné játrovky, jeho úpatí je místem výskytu chladnomilných druhů. Právě v okolí ventarol na úpatí vrchu a na sutích na severovýchodním svahu roste lomikámen trsnatý křehký (Saxifraga rosacea sponhemica). Stejně jako borečce mu vyhovuje stálá vzdušná vlhkost. Jeho přízemní trsnaté listové růžice vytvářejí souvislé porosty, které často zakrývají menší otvory puklinového systému. Na rozdíl od borečky roste lomikámen trsnatý křehký i na jiných kopcích Českého středohoří.
Tento lomikámen pamatuje dobu ledovou a jako ostatní takové druhy je označován za glaciální relikt. Rostl tehdy na skalních stepích, což byla místa bez stromů, ale s častými skalními výchozy a mělkými půdami, spíše chudými na živiny. Do dnešní doby se zachoval jen na stanovištích, kam později nemohl proniknout les a jejich klima se příliš neoteplilo. Takovým stanovištěm jsou sutě v Českém středohoří.
Suť tvoří nejen množství větších či menších kamenů, ale také systém prostorů mezi nimi, kterými proudí vzduch. Vzduch je nasávám otvory mezi kameny a stéká dolů vnitřními prostory, kde se ochlazuje. Na dolním okraji sutě může vzduch „vytéci“ ven, pokud není jeho pohyb zbrzděn. To může způsobit vegetace, stačí jen husté polštáře mechorostů nebo souvislé porosty přízemních růžic lomikamene. Hustý vegetační polštář v suti na dlouhou dobu zadrží velký objem chladného vzduchu. Pokud jeho teplota klesne pod bod mrazu a navíc je k dispozici voda pocházející z deště či sněhu, vzniká uvnitř suti podzemní led.
Kvetoucí glaciální relikt
Kromě skalních stepí u nás během poslední doby ledové rostly na hlubších a úživnějších půdách stepní trávníky. Pozůstatkem po této vegetaci je i druh, který můžeme vidět na Borči během jarní vycházky. Již v první polovině dubna kvete světle fialovými, bohatě chlupatými květy koniklec otevřený (Pulsatila patens). Roste i na dalších místech Českého středohoří a vzácně i v Podkrušnohoří, Středním Povltaví, v Doupovských horách a v okolí Bezdězu.
Ačkoli ještě před třiceti lety bylo jeho lokalit mnohem více, postupně všechny méně početné populace zanikly. V Českém středohoří se snížil počet míst výskytu ze třiceti na čtyři. Důvodem je jednoznačně fakt, že se dnes upouští od tradičního pasení nebo kosení. K tomu se navíc přidal neúprosný konkureční tlak vysoké trávy jménem ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), která se šíří vlivem celkového obohacení prostředí dusíkem, který v tomto případě pochází z imisí.
Ještě v devatenáctém století se pro Borečský vrch používalo jméno Holý vrch, protože byl skutečně holý, bez rozsáhlejších lesních porostů. Jeho svahy spásaly ovce a kozy, které tak usnadňovaly život nejen konikleci otevřenému, ale i dalším rostlinám, které byly ještě z dob ledových zvyklé růst v bezlesí. Dnes roste na Borči jen několik desítek trsů této krásné rostliny. Protože je koniklec chráněn evropskou směrnicí o ochraně přírodních stanovišť, byl vrch Boreč navržen mezi evropsky významné lokality Natura 2000. Chráněným územím byl vyhlášen již v roce 1951 a v roce 1992 byl přeřazen pro svůj nadregionální význam do kategorie národní přírodní památka.
Jak se tam dostat
Na Borečský vrch můžete vystoupit ze dvou obcí na jeho úpatí, z Režného Újezdu nebo z Borče. V Režném Újezdu začíná naučná stezka dlouhá tři kilometry, která vede na všechna zajímavá místa a vyhlídky a nakonec se vrací zpět do Újezdu. Kdo zvolí sestup na jižní úpatí vrchu do Borče, může kolem barokního zámku na konci obce a kaple z roku 1910 pokračovat směrem na jihozápad na Sutomský vrch. Ten sice není tak známý jako Borečský vrch, ale při troše štěstí a vhodném počasí zde lze také pozorovat výdechy teplého vzduchu v drobných ventarolách.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
