nahoru

Prales Mionší: Přísně chráněné zbytky panenské přírody na Beskydsku jsou domovem vzácné flory i fauny

Otto Hauck 11. června 2020 • 07:40
Prales Mionší: Přísně chráněné zbytky panenské přírody na Beskydsku jsou domovem vzácné flory i fauny
foto: Profimedia.cz

Nedotčený kraj s posledními mohykány v českých lesích, kteří za 400 let svého života dorostli do výšky 50 metrů, uvidíte jen na jediném místě v České republice. V nejzazším severovýchodním místě v těšínských Beskydech stojí v srdci povodí říčky Lomné prales Mionší a právě v něm mohutné jedle bělokoré.

Protože původní divoká krajina se u nás ve větším rozsahu téměř nezachovala a zůstává jen v malých zbytcích ostrůvkovitě rozmístěných po území našeho státu, nezbývá v naší člověkem zcela pozměněné krajině milovníkům přírody nic jiného než si vytvářet iluzi o nedotčeném kraji navštěvováním těchto pozůstatků. V těšínské části Moravskoslezských Beskyd se do dnešních dnů dochoval starý jedlo-bukový prales zvaný Mionší.

Blížíme-li se od města Jablunkova k pralesu, otevře se před námi pohled na táhlý vysoký hřbet, pokrytý korunami listnatých stromů, nad nimiž tu a tam ční do výše stožáry velikých jedlí. Ostrov listnatého lesa v moři kulturních smrčin, ukázka přírodního lesa, zbytku divočiny, napadne návštěvníka při pohledu na 170hektarovou oázu v poušti monokultur.

Pro návštěvníka jsou zde zdrojem nejsilnějších dojmů staré mohutné jedle, buky a javory kleny. Působivá jsou i torza již odumřelých stromových velikánů, zlomy a vývraty. Nejslavnější jsou až přes padesát metrů vysoké a 400 roků staré jedle bělokoré, které jinde v českých zemích už neobjevíte. Iluze pravé karpatské divočiny je díky hřebenové poloze lesa nad údolím říčky Lomné, obklopeného věncem táhlých zalesněných 1000 metrů vysokých hřbetů, dokonalá. Návštěvník podléhá dojmu, že se nalézá kdesi v nitru maramurešských pralesů východní Podkarpatské Rusi či severního Rumunska, a ne v krotkých a mírných Beskydech. Zde se lze poučit o tom, jak v minulosti vypadaly horské lesy v našich Karpatech na vhodných stanovištích středních poloh.

Přímluva u arcivévody

Za to, že tomu tak je, vděčíme revírníkovi Antonínu Haunoldovi z Lomné a jeho zájmu o zachování původního beskydského lesa jako ukázkového objektu pro příští generace lesníků. V roce 1895 se za podpory Františka Ambrose, revírního správce v Istebné, přimluvil za ochranu lesů v tratích Mionší, Polom, Tatínky a Ráztoka v Lysé u posledního soukromého majitele Těšínské Komory arcivévody Bedřicha Habsburského. Díky tomu dnes máme co obdivovat či studovat a za pravou karpatskou jedlovou bučinou nemusíme cestovat do zahraničí. Antonín Haunold nazýval vyjmuté rezervace Svatyně a obhospodařoval je maloplošně, výběrným způsobem, čímž dosahoval dokonalých smíšených porostů jedlo-bukosmrkových s vtroušeným javorem, jasanem a jilmem.

Oblibě se v Lomné těšil lov tetřevů. V roce 1904 byla pro arcivévodu Bedřicha v Mionší postavena dřevěná lovecká chata, která zde stojí dodnes. Byla velmi citlivě včleněna do jednoho z lesních palouků, kterým se zde po "karpatsku" říká polany. Jejich celková rozloha v pralese činí 24 ha.

Zachovalý prales je rájem pro vědce různých oborů. Jeho poloha okolo vrcholu Velká Polana mu umožňuje vyrůstat na svazích orientovaných na všechny světové strany. Na jeho území se stýkají dvě geologické jednotky. Severní část je budována vrstvami godulských pískovců; v jižní části k nim přiléhají vrstvy istebňanské. Východní svah Úplazu je výrazně modelován prameny a přítoky potoka Mionší. Prales v této části působí velmi divoce a romanticky. Podíváme-li se blíže na druhové složení zdejších lesů, zjistíme, že základem je tu kyčelnicová jedlová bučina, pokrývající většinu území. Setkáme se zde s typickými druhy karpatských lesů: žlutě kvetoucí šalvějí lepkavou, nachově zbarvenou kyčelnicí žláznatou a krtičníkem žláznatým.

Bizarně působí mnohotvárné staré javory kleny, jejichž borka zde vytváří nezvykle silně rozvinuté šupiny. V bylinném patře dominuje měsíčnice vytrvalá. V místech s převahou klenu měsíčnici střídají dekorativní trsy kapradí. Roklinové javořiny stojí ve skalních zářezech potoka Mionší. V jejich stínu rostou mohutné exempláře udatny lesní. Na suťových svazích se daří kobercům netýkavky nedůtklivé a na mokřinách nastupuje devětsil bílý a mnohé jiné vlhkomilné rostliny. Na vrcholu Úplazu do pralesa vstupuje i smrk, ten nalezneme i na opačném severním konci v prostoru Nižní Polany.

Cenní dřevokazové

Prostorová členitost, věková a druhová pestrost jednotlivých biotopů pralesa vytváří vhodné prostředí pro vznik a růst různých populací dřevokazných hub. Ty jsou velmi cennou složkou zdejší mykoflóry. Mykologové považují zdejší les za jednu z nejvýznamnějších lokalit v českých zemích. Odtud pochází popis vzácného choroše ohňovce Pouzarova a outkovky beskydské. Na podzim kmeny odumřelých jedlí zdobí korálovec jedlový.

Jak mnohotvárná je zdejší flóra, tak pestrá je i zdejší fauna. Různé druhy hub hostí četné vzácné druhy hmyzu. Na korálovci jedlovém najdeme vzácného drabčíka, na troudnatcích zase různé druhy molů. Na trouchnivějících jedlích najdeme brouka roháčka. Po dešti se zde můžeme setkat s obojživelníkem mlokem skvrnitým, v lesních tůňkách zase s čolkem horským. Množství dutých stromů v pralese poskytuje útočiště sovám, jako je např. kriticky ohrožený puštík bělavý, a datlům. K nim patří silně ohrožený datlík tříprstý a největší ze strakapoudů, strakapoud bělohřbetý, kterého u nás mimo karpatský masiv nenajdeme.

Ještě v 70. letech 20. stol. zde žil tetřev hlušec. Ze Slovenska se sem občas zatoulá medvěd, vlk a rys. Největším obyvatelem horských lesů je karpatská forma jelena. Díky klidu a bohaté vegetaci se jich zde zdržuje velké množství.

Boj o jedli

Vědecké instituce zde zkoumají ledacos, ale v posledních desetiletích je středem zájmu jedle bělokorá a příčiny jejího ústupu. Jedle je v našich podmínkách spíše horským stromem. Průměrná roční teplota 4,6 °C a roční úhrn srážek 1200 mm v Mionší jsou pro jedli ideální, stejně tak živinami bohaté okrové lesní půdy, které v Mionší zabírají většinu plochy. Nejstarší jedinci se zde dožívali běžně 400 let, někteří z nich v posledních 35 letech plodili každoročně, a přece je zde jedle na ústupu. Úbytek je způsoben kombinací více negativních faktorů. Už po dvě století je území vystaveno spadu průmyslových imisí z nedalekých třineckých železáren. Počátek ústupu jedle byl zaznamenán asi před 100 roky. Pokles hladiny spodních vod na území pralesa způsobil, že jedle trpí suchem. Přesto, že se zde dobře zmlazuje, veškeré mladé jedličky během několika málo let skončí jako potrava přemnožené vysoké zvěře. Také neobstojí v konkurenci s bukovým náletem a mocné závěje bukového listí jí též příliš nesvědčí. Proto se současná péče věnuje záchraně a posílení ohrožené populace jedle. Jedlové semenáčky se individuálně oplocují a stejně tak i matečné stromy. V 70. letech minulého století byly na lesních polanách založeny dvě pokusné plochy s výsadbou několika set kusů místní jedle. I ony byly oploceny a takto chráněné mladé jedle představují ukázku nejmladší generace.

Prales byl zpřístupněn i veřejnosti. V roce 1969 zde byla slavnostně otevřena naučná stezka se třemi okruhy. Vysoká návštěvnost však byla trnem v oku ochranářům a lesníkům, neboť prales značně trpěl. Hromadná turistika má na krajinu negativní vliv, a to vedlo k uzavření naučné stezky po dvaceti sezonách provozu.

Krásy přírodního lesa lákaly i umělce, zejména fotografy. Rudolf Janda ve 30. letech 20. století snad jako první objevil velké kouzlo pralesa a veřejnosti jej představil v knižní podobě v roce 1943 pod názvem Prales v Beskydách. Naše pralesy z roku 1950 byly jeho druhým dílem, kterým popularizoval nejen toto území, ale i mnohá další. V 50. letech se prales stal oblíbeným místem fotografa, Mistra Josefa Sudka. Ten zde pořídil mnoho fotografií věnovaných umírajícím jedlím. Ze snímků pralesa vznikl v rozmezí 50. až 70. let volný cyklus Zmizelé sochy. Na Jandu a Sudka navazovalo a dodnes navazuje mnoho dalších fotografů. Z toho vyplývá, že proměny Mionší se odrážejí ve fotografii již nejméně 70 let. Za tu dobu se zde mnohé změnilo, z jedlové bučiny se postupně stává téměř čistá bučina, ale krása zdejší přírody nemizí, zůstává.

Mionší může konkurovat i světovým pralesům. Dobře to vystihl Rudolf Janda ve svém zápisu v knize návštěvníků lovecké chaty v Mionší (5. a 6. dubna 1975): "Vzniká však otázka: jak obstojí Mionší ve srovnání s ostatními rezervacemi českými, moravskými a slovenskými? A jak ve světovém měřítku? Pokusím se odpovědět... V československém měřítku, srovnávaje s nejvýznačnějšími rezervacemi (Boubínem, Bílou Opavou, detvianskou Poľanou, Dobročem, svahy Kriváně a Stužickou riekou) kladu Mionší na jedno ze tří prvních míst co do krásy, nejspíše na docela první, to pro jeho zvláštní, těžko vystihnutelné kouzlo, tu jímavou směs radosti z růstu, a smutku ze zániku těch krásných jedlí. Rozhodně však na první místo co do zajímavosti, neboť Mionší je přírodní muzeum, zahrnující všechny ukázky toho, jak přirozený les vzniká, zápasí, zaniká a obnovuje se, jak těžce bojují stromy o svůj život a jak složitými zákony se to všechno řídí. V evropském měřítku je Mionší asi aspoň rovnocenno nejlepším zbytkům v Rumunsku a Jugoslávii. Zda jej některý předčí zajímavostí, zdá se mi pochybné. Ale jak se jeví Mionší, tento miniaturní a tak porušený prales, proti panenskému pralesu tropickému? Srovnávám jej s trojím druhem pralesa v Kolumbii a dospívám k názoru, že pokud vůbec lze srovnávat lesy tak odlišné - na jedné straně věčně zelený, těžko prostupný, šerý - na druhé smíšený, parkovitý, světlý, nalézám, že každý má svou krásu, svým způsobem rovnocennou, avšak Mionší navíc krásu jara, podzimu a zimy. A ani zajímavostí si s oním pralesem nezadá. Řekl bych to takto: po tropickém pralese mě Mionší nezklamalo (ale to platí i o ostatních našich velkých rezervacích)."

Mně nezbývá než se k němu připojit. Také jsem nikdy nebyl zklamán, když jsem do pralesa přijel po dlouhých zahraničních cestách. Nezklamal mě po Himálaji ani po Kavkaze. Naopak. Asi k tomu přispívá i pocit bezpečí domova, který zde cítíme, v tom asi spočívá jedna z příčin kouzla tohoto nádherného kouta naší vlasti. Pouze za letních bouří, když blesky bijí neúprosně do jedlových věží, a za podzimních lijáků, kdy vítr shazuje deštěm nasáklé staré buky, které se s rachotem řítí k zemi, bývá v pralese nebezpečno a je lépe zůstat doma. Příroda nám tak ukazuje svoji druhou tvář, ale jen po přestálém napětí si můžeme naplno uvědomit a prožívat ticho a mír v hloubi pralesa.

Znovuotevření stezky

V roce 2005 jsme se po dlouhých šestnácti letech dočkali znovuotevření naučné stezky Mionší. Byť jen ve velmi omezeném rozsahu. Větší část stezky vede mimo území pralesa a po obvodě vlastní rezervace prochází jen asi v úseku dlouhém sedm set metrů. Návštěvníci těšínských Beskyd tedy znovu dostávají možnost poznávat krásy pralesa na vlastní oči. A toho je třeba si vážit. Přístup do pralesa byl vždy omezen, vždyť i samotného Rudolfa Jandu při jeho prvních návštěvách odtud na počátku 30. let minulého století pan polesný vyháněl. Nezbývá než doufat, že krása pralesa zůstane zachována a nezmizí ani během 21. století.

"Žádný strom nemá tak hezký peň a tak pěkný nárt jako buk." Henry David Thoreau

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Otto Hauck




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země