Klášter premonstrátek Rosa coeli v Dolních Kounicích

Klášter premonstrátek Rosa coeli v Dolních Kounicích Zdroj: Filip Chludil

Klášter premonstrátek Rosa coeli v Dolních Kounicích
Klášter premonstrátek Rosa coeli v Dolních Kounicích
Klášter premonstrátek Rosa coeli v Dolních Kounicích
Klášter premonstrátek Rosa coeli v Dolních Kounicích
Klášter premonstrátek Rosa coeli v Dolních Kounicích
7
Fotogalerie

Kamenů klenot Rosa coeli aneb Poetická návštěva nejstaršího ženského kláštěra na Moravě

I když jsem magický klenot se jménem Rosa coeli (Růže nebes) navštívil mnohokrát, v zimě a za sněhu dosud nikdy. Po přečtení úvodní strofy básně mého milovaného básníka Jana Skácela jsem nabyl jistoty, že nastal čas to změnit!

Kamenný poklad pro mě kdysi objevil můj životní přítel - Lubomír Brzobohatý, který dostal od Boha do vínku mnoho darů - byl talentovaný malíř a grafik, skvělý muzikant (ovládal kytaru i housle, klavír a bicí, flétnu i saxofon; a to jsem zcela určitě při své skleróze na nějaký ten nástroj zapomněl) a výborný hudební skladatel i expresivní zpěvák. Jsem s ním často (jak tak šedivím, asi stále častěji), i když jsem ho neviděl již osmnáct let. Bůh ho tak miloval, že si ho k sobě povolal ve třiatřiceti letech. Symbolika čísel dokáže být docela neúprosná…

Na celém světě není tolik ticha,
jako když sněží v Dolních Kounicích,
a probořenou střechou katedrály,
snáší se k zemi bílý sníh.

Dolní Kounice jsou starobylou obcí, ležící na jižní Moravě západně od Židlochovic v údolí řeky Jihlavy. Původ obce (pozdějšího městečka) je úzce spjat s klášterem premonstrátek Rosa coeli, který je nejstarším ženským klášterem na Moravě (byl založen v letech 1181-1183).

Slavík tam zpívá v létě celou noc,
a němá luna na cimbálek hrá,
stříbrný nástroj který nemá strun,
pod volným nebem v troskách kláštera.

Klášter Rosa coeli byl roku 1420 vypálen - klasicky - za husitských válek, a v roce 1526 byl zrušen docela. Po zániku kláštera se pod vlivem nedalekých husitských Ivančic do Dolních Kounic rozšířily sekty novokřtěnců, českých bratrů a valdenských.

Ty holé zdi tu stojí po staletí,
kde byla dlažba dávno roste pýr,
z přadena touhy panna odmotává,
a nad hlavou jí létá netopýr.

Zřícenina bývalého klášterního kostela - chrámu Panny Marie - je úchvatná gotika v nahé, té nejsyrovější kamenné podobě. Namísto klenutého stropu můžete pozorovat přeletující oblaka, kroužící havrany a místo varhan kvílí v kamenných portálech vítr. A v noci na vás z kůru zavolá sýček.

Pohled na neposkvrněnou sněhovou plochu na podlaze chrámové lodi je fascinující. Kdo by tu zanechal stopy? Andělé přece létají… Nevím, zda je to hřích, avšak Rosu coeli navštěvuji se svými aljašskými malamuty. Dovádějící psi za chvilku panenskou běl popíšou svou rozmarnou kaligrafií. Ale co na tom? Vždyť jejich stopy vdechnou zarámované bělostné ploše život. A pohyb znamená život i v zakletém středověkém chrámu…

Když odmotala všechnu hebkou přízi,
složila ruce v klín a zatajila dech,
na nebi zvolna zhasínají hvězdy,
a netopýr jí usnul ve vlasech.

Básníka Jana Skácela vábila do Dolních Kounic fascinující gotika vzdorující zániku i věčnosti a také vynikající víno. Věhlasná vinná réva se zde na Staré hoře, Nové hoře, Kozí a Kobylí hoře pěstovala už ve středověku. I v současnosti nese vinná viněta značku: Rosa coeli.

A co jsou staletí a co je vlastně věčnost,
než ve vesmíru opuštěný kout,
ve studni času utopil se okov,
na dno té studny nelze dohlédnout.

Skutečně nevím, zda se nedopouštím rouhání, když ženský klášter a gotickou katedrálu navštěvuji se svými psy… Je to znesvěcení? V létě se malamuti prohánějí vysokou travou, v zimě se brodí vysokým sněhem. Rosu coeli si berou zpět do své državy oblaka, slunce, vítr, hvězdy i měsíc, stromy a ptáci… Fram s Mishou respekt před věčností a vesmírem rozhodně nemají. Jsem si však jist, že v nebi mi Luboš Brzobohatý s Janem Skácelem s úsměvem velkoryse podepisují své svolení.

P. S.: Slavíka jsem v Rose coeli dosud neslyšel. O důvod víc se sem vracet…

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: