Ohromující vzdálenost 18 000 kilometrů, jež dělí Českou republiku od Nového Zélandu, přirozeně přináší spoustu kulturních odlišností. Časy lidožroutů jsou sice dávno pryč a země se díky majoritnímu osídlení anglicky hovořícími přistěhovalci řadí k západní civilizaci, přesto jsme vybrali deset motivů, které by vás mohly při cestě na opačný konec světa překvapit. Většinou naštěstí příjemně...
1. Parky místo památek
Novozélandská města, to jsou výjimečně vzdušná sídla, kde byste si šli ráno zaběhat snad i v případě, že vám sportování vůbec nic neříká. Pravda, k obdivování s bedekrem v ruce tu toho turista oproti Evropě příliš nenajde, ale pro domorodce (a nakonec vlastně i pro návštěvníky) jsou parky místo památek a pláže místo muzeí požehnáním. Přímo v centru metropole Jižního ostrova Christchurch, kde zemětřesení srovnalo se zemí řadu budov včetně věže světoznámé katedrály, má pevné místo rozlehlý Hagley Park s pěstěnou (a zdarma přístupnou) botanickou zahradou na březích říčky Avon. Spoustu parků najdete i na předměstí - v jedné z obytných čtvrtí například zrekultivovali na rozlehlou zelenou oázu s jezírky a okrasnými zahradami i bývalý kamenolom. Přírodním bohatstvím největšího novozélandského města, Aucklandu na Severním ostrově, jsou pro změnu pláže, ať už městské, nebo ty na přilehlých ostrovech, kam vyplouvají přímo z centra pravidelné trajekty. Tady je ranní jogging na voňavém mořském vzduchu a víkendový piknik na pláži s trochou nadsázky společenskou povinností.
2. Pohodové papírování
Překvapivě snadné jsou na Novém Zélandu úřední úkony. A pokud si člověk přece neví rady, úředníci ho příslušným dokumentem takřka provedou za ruku. Ovšem zřídkakdy je to nutné. Jako konkrétní příklad nechť poslouží pořízení auta. Cestovatele potěší už fakt, že ojeté a vzhledem k mírným zimám zachovalé vozy lze v autoaukcích běžně koupit v ceně okolo dvou tisíc novozélandských dolarů (to je v přepočtu zhruba 30 tisíc korun neboli cena letenky z Evropy a zároveň zlomek ceny srovnatelného vozu v evropském bazaru). A teď to hlavní: převod na nového majitele je posléze už jen formalitou. Stačí totiž zajít na kteroukoli novozélandskou poštu... Pak už zbývá jen hlídat si termín vypršení technické způsobilosti vozu na štítku za čelním sklem.
3. Policie pomáhá a chrání
Na autech novozélandského policejního sboru nenajdete žádné reklamní heslo, policisté jsou tu vlídní i bez toho. Dokonce i když dostanete pokutu (nejspíš to bude za rychlost, na jejíž překročení jsou místní policisté opravdu hákliví), bude to s úsměvem. Možná vás překvapí, že policejní hlídka bude jednočlenná, ale to nikterak nesnižuje autoritu mužů zákona, spíš naopak. Pokoušet se strážníka umluvit, nebo se mu dokonce snažit něco podstrčit není radno. Platit beztak nebudete na krajnici, nýbrž dostanete pokutový blok, který musíte před odletem ze země zajít zaplatit do banky. Setkání s policií je tu tak trochu loterie. Nás zastavil jeden strážník i proto, aby se prostě jen zeptal, zda je vše v pořádku a jak se nám v jeho zemi líbí… Žádné legitimování, žádné prohlížení auta. A pak nám s úsměvem pokynul k další cestě. Se stejným úsměvem, s jakým příště jiný strážník vytáhl nepopulární „speeding ticket“ neboli zmíněnou bankovní poukázku na nedobrovolný příspěvek z naší kapsy do novozélandského státního rozpočtu za příliš rychlou jízdu.
4. Topení pouze v posteli
Ačkoli Nový Zéland nezažívá - s výjimkou horských oblastí - žádné drsné mrazivé zimy, přece jen vás možná překvapí absence vytápění ve spoustě zdejších obydlí. V domácnostech i v motelech se často setkáte s tím, že si musíte vystačit místo topení s vyhřívací elektrickou dekou v posteli zastlané několika vrstvami přikrývek, aby vám drahocenné teplo ve spánku neunikalo. I v létě tu přitom noční teploty občas klesnou téměř k nule. Trpět tím budete paradoxně víc na teplejším Severním ostrově než na Jižním ostrově, kde v zimě tu a tam napadne i sníh. Převládajícímu podnebí totiž odpovídají i stavby: na severu si většina obyvatel vystačí s dřevěnými příbytky s tenkými stěnami z prken, zatímco na jihu najdete přece jen častěji cihlové zdi. Zato téměř všude profukuje netěsnícími jednovrstvými okny. A ještě cosi mají oba ostrovy společné: podivuhodně slabé, spíš jen „čurající“ sprchy. Nový Zéland není zrovna zaslíbeným krajem pro vyznavače masážních domácích koupelí.
5. Světový čas naruby
Když Novozélanďan ráno vstává, spěchá si zapnout televizi, rádio či internet s otázkou: „Kam se svět zase posunul, zatímco jsem spal?“ Evropa na jedné straně zeměkoule má o 10 až 12 hodin zpožděný čas, Amerika na druhé straně leží až za datovou hranicí a i nejbližší „významné“ státy Dálného východu a jihovýchodní Asie mají na hodinách pořád o 4 až 6 hodin méně. Nový Zéland je natolik odlehlý kus světa, že se spousta světových událostí stane v místních nočních hodinách. Pokud už přijdou „velké“ zprávy z domova či z přilehlých oblastí Pacifiku, týkají se nejčastěji přírodních katastrof - tropických cyklonů, zemětřesení či sopečných erupcí.
6. Srdeční domorodci
Až se na novozélandském venkově vypravíte na pivo, takřka jistě k vám během chvíle přijde domorodec a začne se vyptávat. Ovšem nikoli ve smyslu „Co tu chcete?!“ a „Proč jste tady?“, ale naopak „Jak se máte?“ a „Jak se vám tu líbí?“ Pro člověka z českého prostředí, kde cizáčtí vetřelci mezi podmračenými štamgasty jsou zřídkakdy vítáni, to představuje slušný kulturní šok. U protinožců budete ctěnými hosty, i kdybyste neuměli anglicky snad ani pozdravit. Překvapivě milým zážitkem je v téhle zemi dokonce i setkání s imigračním úředníkem na letišti - ano, to je ta osoba, bez jejíhož razítka v pase se na Nový Zéland nikdy nepodíváte. I když se zpáteční letenkou už po pár týdnech jsme logicky nepatřili mezi kandidáty černé práce, s chybami ve zmateně vyplněné příletové kartě by si nás v leckteré jiné zemi uměli podat i jinak než se shovívavým úsměvem...
7. Ragby versus kriket
Novozélandským národním sportem je jednoznačně ragby. Když země pořádá mistrovství světa v ragby, je to pro ni mnohem více než olympijské hry. Pro domácí výběr siláků v černém zvaný All Blacks je samozřejmě povinností zlato. Ovšem na Novém Zélandu narazíte ještě na jinou sportovní vášeň, u nás takřka neznámou, která dokáže přikovat tamější sportovní fanoušky k televizi klidně na týden v rámci jediného (!) zápasu. Říká se tomu kriket, je to pálková hra jedenáctičlenných týmů vzdáleně podobná baseballu a jeden zápas může trvat i pět dní, přičemž každý den se hraje okolo šesti hodin (včetně povinných přestávek na jídlo a samozřejmě nezbytný čaj).
8. Máme své farmáře
Tady je to s jídlem ještě v pořádku, napadne člověka při nakupování v novozélandském supermarketu. Zatímco doma je leckdy problém vybrat z hromady více či méně nahnilého či zplesnivělého ovoce ve „slevové akci“ poživatelné plody a pro český česnek si musíte kvůli záplavě nechutného čínského v obchodech zajet k babičce na venkov, novozélandská nabídka čerstvého zboží v oddělení ovoce a zeleniny je záviděníhodná. Zkažené odpadky si nedovolí vyložit na pult ani v obchodech nejlevnější sítě Pack’n’Save a drtivá většina čerstvých vitaminů je od lokálních zemědělců. Zato mnohem horší je to s nabídkou chleba. Třebaže se tu prodává až neuvěřitelná škála pekárenských značek, při bližším ohledání zjistíte, že jsou to všechno jen nakrájené náplně hmoty do toastovačů, postrádající barvu, vůni a bohužel i chuť. Najít tu poctivý bochník chleba, to si žádá pořádný kumšt.
9. Večeře nade vše
Z českého pohledu to vypadá, jako by se Novozélanďané s jídlem celý den odbývali, jen aby si mohli večer dopřát tradiční jehněčí či stále častěji kuřecí anebo třeba sladké hody. Večeře je pro domorodce hlavním jídlem dne, ale to neznamená, že musíte přes den hladovět. Jen se připravte na pár odlišností oproti Evropě. Leckoho tu patrně nepříjemně překvapí, že snídaně v ceně ubytování je na Novém Zélandu raritou, a to i v drahých hotelech. A teď dobrá zpráva: na první pohled neuvěřitelně vypadají obědové nabídky suši za pár desetikorun. Sušibary se tu předhánějí v cenových akcích i v čerstvosti nabídky. Základním pravidlem je, že vám zručné Japonky rolují tenhle pokrm přímo před očima, což platí dokonce i u sušistánků v obchodních domech. U těch v Aucklandu bývá v obědové nabídce denně jeden vybraný druh v přepočtu zhruba za 60 korun. A davy strávníků pak v poledním čase místo restaurací okupují s plastovými vaničkami a hůlkami v rukách pobřežní lavičky v aucklandském přístavu. I když tu bývá větrno, na sluníčku a čerstvém mořském vzduchu chutnají japonské rýžové rolky zavinuté v mořské řase báječně.
10. „Švýcarský“ pořádek
Be a tidy kiwi (= buď pořádný kiwi). Tuhle výzvu najdete nejen na spoustě treků v divočině Nového Zélandu, kde znamená povinnost odnést s sebou zpátky do civilizace opravdu VEŠKERÉ odpadky, ale dokonce i na plastových taškách, do kterých zákazníkům jeden ze zdejších obchodních řetězců balí nákupy (a to doslova, pokladní tu skutečně nákup zpravidla nejen namarkují a zkasírují, ale rovnou i „nasáčkují“). Domorodci a většinou i turisté výzvu k udržování pořádku poctivě následují. Výsledkem je čistota, srovnatelná bez nadsázky i s nejvypulírovanějšími státy světa, jako jsou Švýcarsko nebo Singapur. Aspoň dokud nepřijde zemětřesení.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
