Tasmánie je významná svým přírodním bohatstvím. Skoro 37 % rozlohy pokrývají přírodní rezervace, národní parky a místa zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO.

Tasmánie je významná svým přírodním bohatstvím. Skoro 37 % rozlohy pokrývají přírodní rezervace, národní parky a místa zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO. Zdroj: Profimedia.cz

Hlavní a největší město Tasmánie je Hobart, který se nachází na jihovýchodě ostrova u ústí řeky Derwent.
V národním parku Cradle Mountain-Lake St. Clair vidím pobíhat klokany a jsou opravdu nádherní.
Okolní krajina je dostatečnou odměnou za dlouhý pochod.
Ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii)
4
Fotogalerie

Blažený únik před zimou: Čtrnáctidenní trek přírodními parky Tasmánie

Pomalu vystupuji z letadla a najednou to cítím. Teplo a zářivé sluníčko v obličeji. Příjemné počasí uprostřed ledna? Tak to jsem v australském Sydney. Plánuji se tu jednak ohřát a jednak poznat kus přírody zcela odlišné od té naší. Času na tuto cestu mám celkem málo, a tak jsem se rozhodl netrávit svých čtrnáct dní objížděním celého kontinentu, ale navštívit pouze malý ostrov Tasmánii.

Podle posledních výzkumů se Tasmánie od kontinentální Austrálie oddělila před více než třinácti tisíci lety. Proto je její flóra a fauna odlišná od kontinentální Austrálie a zdejší příroda se spíše blíží prostředí, které můžete nalézt na Novém Zélandu. Výhodou je absence predátorů, kterých je kontinentální Austrálie plná. Jeden z mála predátorů, vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus, nazývaný tasmánský tygr nebo též tasmánský vlk), je již pravděpodobně vyhynulý. Vědci ale mají k dispozici jeho DNA a snaží se ho naklonovat.

Tasmánii můžeme přibližně rozdělit na dvě části: východní převážně zemědělskou a západní, kde jsou hory, deštné pralesy a národní parky. Na celé Tasmánii je jich více než deset a západní část ostrova je jimi skoro pokryta. Devonport, kam jsem přiletěl, leží uprostřed severního pobřeží v ústí řeky Mersey.

Je to celkem příjemné přístavní město, ale stejně se tu moc nezdržuju. Koupím si měsíční autobusovou jízdenku po Tasmánii a hned se přesouvám do Hobartu, největšího a také hlavního města Tasmánie na jihu ostrova, odkud chci pokračovat po národních parcích. Hobart je přístavní město s rybářskými domky a zajímavou pevností v Port Arthuru. Mě už ale svrbí nohy a chci se konečně vydat do přírody.

Klokani v kapradinách

Národní park Mt. Fiedl je jeden z nejstarších zdejších parků. Kolem poledne se vydávám na procházku k Russellovým vodopádům, což je jeden z magnetů parku. Okolo mě je neuvěřitelně bujná vegetace, která tvoří neprostupnou sytě zelenou hradbu. Dominantní jsou zde kapradiny vzrůstem podobající se palmám, které tvoří fantastický kapradinový les.

Druhá nejoblíbenější trasa v parku je návštěva jezera Dobson. Cesta začíná v neprostupném pralese, ale jak cesta stoupá, tak džungle ustupuje, následují kapradiny a i ty jsou nakonec vystřídány typickou vysokohorskou faunou. Vracím se zpátky ke vstupu a přejíždím do hor, do národního parku Cradle Mountain-Lake St. Clair.

Jsem u vstupu do parku blízko jezera St. Clair (mimochodem nejhlubší jezero Austrálie, hloubka 200 m), který je „hlídán“ srubem správy parku. Zde dostávám malé školení, co se smí a co ne (mimo jiné se dozvídám i jak chodit na záchod) a razítko do permanentky o návštěvě parku.

Nedočkavě vybíhám na túru. První překvapení na sebe nenechají dlouho čekat. Roste tu méně kapradin, zato hodně jehličnanů a eukalyptů. Vidím pobíhat klokany a jsou opravdu nádherní. Navíc je jich tu spousta druhů, od těch vyloženě malých až po ty velké, známé z našich zoo.

Pokouším se zanořit se do volné přírody, ale moje pokusy ztroskotávají na neprostupnosti okolní džungle, a tak zůstávám na vyznačených cestách. Na přespání jsou zde určená tábořiště. Na většině z nich je volně přístupná chata.

Druhý den jsem už ale přejel do druhé části parku - do Cradle Mountain. Počasí mi přeje, žádný déšť a stále teplo. Navštěvuji chatu Waldheim, což je místní pamětihodnost. Je to dřevěná horská chata z roku 1912, kterou postavili Gustav a Kate Weindorferovi, kteří se tady už v té době pokoušeli založit národní park.

Jdu okolo jezera Dove pod Cradle Mountain a dále do údolí Waterfalls. Název údolí zní slibně, ale v současné době je tu sucho a všechny vodopády, podle kterých se údolí jmenuje, jsou rovněž suché. Ale na jaře je jich zde prý spousta.

Ďábel v údolí

S přibývající vzdáleností mizí ostatní turisté, až jsem tu snad jenom já sám. Procházím údolím dál a dál. Cesta se zdá nekonečná. Snažím se zahlédnout nějaká zvířata, ale kromě klokanů zde jich moc k vidění není. To vůbec nevadí, okolní krajina je dostatečnou odměnou za dlouhý pochod. Pomalu nastává čas připravit se k spánku. Je dusná teplá noc, a tak spím vedle stanu.

Uprostřed noci najednou slyším nějaký šramot. Vystrkuji hlavu ze spacáku a koukám, co se děje. Okolo ohniště šmejdí malé zvíře. Najednou se zastaví a zírá na mě. Pak rychlostí blesku zmizí v křoví. Docela jsem se vylekal, i když nevím, kdo z nás dvou byl více vyděšený.

Podle informací zaměstnance správy národního parku jsem se potkal s ďáblem tasmánským (Sarcophilus harrisii), endemickým vačnatcem žijícím pouze v Tasmánii. Prý je to hlavně noční zvíře, takže je možné, že moje špinavé nádobí prohledával právě on.

Další dny pomalu putuji nádhernou krajinou až na kraj parku. Dva týdny pobytu na Tasmánii se blíží ke konci, je třeba začít přemýšlet o návratu. Doma mě nečekají vzrostlé kapradinové lesy, snad jen odrbaný smrček v obýváku, který tam zbyl jako vánoční sirotek, a tak jsem rád, že jsem tady v Tasmánii nasál tu správnou pralesní atmosféru.


Dokonalá správa

Informace o všech národních parcích a chráněných oblastech Tasmánie najdete na www.parks.tas.gov.au. Je tu vyčerpávající přehled přístupu do parku, poplatcích, možnostech ubytování, přírodních i kulturních skvostech apod. Správa národních parků je v Tasmánii opravdu na vysoké úrovni. Udržované cesty, všude ukazatele, prostorné a čisté chaty s pryčnami a vařiči a všude ekologické toalety. Při vstupu do parku si můžete koupit mapy a nechat si poradit s výběrem trasy.