Stovky zakulacených balvanů, rozházených hluboko v australském vnitrozemí, se povalují stovky kilometrů severně od Alice Springs, stranou hladové pozornosti turistů. Přitom jsou překvapivě snadno dostupné: od hlavní silnice, spojující jihoaustralské Adelaide s metropolí Severního teritoria Darwinem, je to k nim sotva pár set metrů.
Jsou to obří vejce mystického duhového hada, nebo prostě jen výsledek geologických procesů? První teorii, jíž věří Aboriginci, se dokážete blahosklonně usmívat jen do chvíle, než Devils Marbles spatříte na vlastní oči.
Představte si vejce stojící na špičce. Zvětšete ho asi tak stokrát a umístěte do australského buše. A ono se ani nehne. Ne, tohle přirovnání opravdu příliš nepřehání. Můžete po něm lézt, můžete se s ním pokoušet lomcovat, ale neposunete ho žádným směrem ani o milimetr. Připomíná to dětské prolézačky.
Nebýt palčivě horkého vzduchu a žhnoucího slunce nad hlavou, vydrželi byste v přírodním bludišti zvaném Devils Marbles dovádět klidně třeba půl dne. A nejen kvůli bezpočtu nových a nových tvarů, které tu lze na osmnácti stech hektarech objevovat a obdivovat, ale také proto, že vás přitom takřka zaručeně nikdo nebude rušit. Strávili jsme v téhle přírodní rezervaci loni dvě hodiny zcela o samotě. Tisíc kilometrů vzdálený monolit Uluru zaznamenal během stejných dvou hodin setkání se stovkami turistů z celého světa.
Vejce, jablka i viklany
Prozkoumat důkladně načervenalé žulové bloky Devils Marbles přitom nevyžaduje žádné mimořádné horolezecké či vytrvalecké předpoklady. Nenajdete tu kámen, který by byl vyšší než čtyři metry a širší než třicet metrů. A povalují se jich tu opravdu stovky. Každý jiný. A každý jinak poutavý. Nejsou to jen vejce stojící na špičce - uvidíte tu rovněž takřka dokonalou kouli, objevíte něco jako rozpůlené jablko, a jsou tu dokonce i jakési „viklany“ - placatější balvany trůnící na špičce menších kusů skály vespod. Ale na tvaru vlastně až tak nezáleží. Rozviklat se vám beztak nepodaří žádný z nich. A jsme zpátky u té záhady.
Když si to všechno osaháte a prozkoumáte, bude pro vás pravděpodobně snazší uvěřit aboriginské teorii o vejcích obřího duhového hada než té geologické hypotéze o erozi trvající bezmála dvě miliardy let. Na samém počátku mělo podle ní žhavé magma ztuhnout hluboko v zemi pod tlakem obrovského množství pískovce, ležícího nad ním. Měkká povrchová hornina však podlehla rychlé erozi a tvrdá žula, probarvená doruda železitými prvky, se najednou dostala na povrch. Tam i na ni začaly působit povětrnostní vlivy, jež ji měly vytvarovat do dnešní podoby. Navíc geologové soudí, že příroda bude pracovat pilně dál a díky erozi za padesát milionů let na tomto místě nenajdete už nic než rudý prach.
Davy lidí je však míjejí už dnes. Možná i proto, že zdálky nejsou ani moc vidět - dílem díky své velikosti, dílem díky poloze. Devils Marbles se nacházejí v širokém, mělkém údolí. A tak přestože tuto kamennou přírodní rezervaci dělí vejpůl hlavní transaustralská severojižní magistrála z Adelaide do Alice Springs, v nízkém porostu okolního buše ji snadno minete, pokud se vám nepodaří zachytit nenápadnou šipku a včas odbočit ze Stuartovy dálnice na kamenitou boční cestu, vedoucí přímo k balvanům.
Že by UFO?
Mimochodem, přijíždíte-li od jihu z Alice Springs, může vaši fantazii na místě značně rozjitřit osada jménem Wycliffe, ležící patnáct kilometrů před kameny. Ta se totiž pyšní údajně nejčastějším výskytem UFO (neidentifikovatelných létajících objektů) na Zemi.
V recepci místního motelu se povaluje kniha, popsaná údajně autentickými svědectvími pozorování mimozemských lodí. Má to však háček: třebaže sem údajně ufoni létají pravidelně už od druhé světové války, kdy tu bývalo vojenské zásobovací středisko, tahle kniha začíná rokem 1990. A žádná starší neexistuje.
„Prostě zmizela. Ležela stejně jako tahle tady na pultě, ale nějaký nenechavec si ji před osmnácti lety odvezl, a tak jsme založili novou,“ vysvětluje místní recepční a významně dodává: „Můžete se přesvědčit sami. Zůstaňte na noc, a to bych se hodně divil, kdybyste nic podivného na nebi neviděli.“
Děkujeme, jedeme dál. Dva nevkusní, brčálově zelení umělohmotní ufoni u vchodu nám bohatě stačili. Nicméně o pár kilometrů severněji, u podivných kulovitých, vejčitých či všelijak jinak zaoblených balvanů nás ještě jednou napadlo, zda na těch mimozemských návštěvách přece jen něco nebude.
