Život u protinožců (down under, jak říkají Australané) běží jiným tempem. Nejspíš si budete chvílemi připadat jako ve zpomaleném filmu. Pocítíte to jako návštěvník, ale vyprávět vám o tom stejně tak budou i lidé, kteří v Austrálii žijí už léta.
Bělošská invaze do Austrálie začala na sklonku 18. století exportem britských vězňů poté, co kvůli americké nezávislosti skončil jejich „vývoz“ na území Severní Ameriky. Do Austrálie se pak plavili až do roku 1868. Tím vznikl základ dnešní většinové australské společnosti, kterou později přiživily další vydatné imigrační vlny. Austrálie totiž bývala a dodnes je velmi vstřícná k těm, kteří sem přijíždějí za prací.
Málokde na světě je snazší získat pracovní vízum. Ovšem zatímco dnes je cesta do Austrálie pro Evropana za pomoci několika kliknutí na internetu otázkou nanejvýš dvaceti čtyř hodin a zhruba tisícovky eur za letenku, v časech invaze totéž představovalo dlouhou plavbu do neznámé „prázdné země“, jak se tehdy v Anglii říkalo.
Zato cena bývala směšná: za šestitýdenní plavbu s opulentní plnou penzí se v těch dobách platilo pouhých deset liber. Stačil závazek, že v Austrálii odpracujete dva roky. Davy odvážných uprchlíků pak většinou ve slunných krajích zůstaly. A v jejich šlépějích kráčejí noví osídlenci nejmenšího kontinentu dodnes, jak dokládají příběhy dvou z nich.
Nejlepší rozhodnutí
„Bylo to nejlepší rozhodnutí v životě,“ pochvaluje si dnes opálený australský penzista Chuck Rothwell, původem odkudsi ze střední Anglie. V nové vlasti mu zůstaly jen profese a rodina, jinak se všechno změnilo. Zásadně k lepšímu: „V Anglii jsme žili od výplaty k výplatě, sotva nám zbývalo na nájem. Tady jsme si už po roce koupili na splátky první dům v životě. A přitom jsem byl pořád jen horníkem. Platy i nabídka pracovních míst tady byly na anglické poměry luxusní. A to počasí - nádhera!“
Chuck sice v Západní Austrálii dlouhá léta fáral do dolů, ale vždy po směně si mohl užívat sluníčka a čerstvého vzduchu. Žádné deště a mlha jako doma v Anglii. Spolu s platem manželky, která je švadlena, dokázali dům celkem brzy splatit a dnes už si užívají penze na opačném konci Austrálie. Nedávno totiž prodali obydlí v Perthu, koupili obytný vůz, přejeli tisíce kilometrů napříč celou Austrálií k pobřeží Pacifiku za synem a koupili si apartmán v tropickém Cairns. Tady si i k poměrně štědré australské penzi přivydělávají částečnými úvazky v autobusových garážích a krizovém centru, a tak se jim vlastně ani nijak zvlášť nesnížil životní standard.
Jsou gurmáni, takže rádi vaří exotická jídla nebo si vyjdou do restaurace. Aspoň jednou za měsíc se snaží vyjet na „prodloužený víkend“ někam do blízkého okolí Cairns a zhruba jednou ročně létají i do Evropy či do Asie - ať už za starými známými v Anglii nebo navštívit studenty jazykových škol, kteří u nich doma v Austrálii často přebývají.
Jediným minusem - lze-li to tak vůbec pojmenovat - jsou pro Rothwellovy v Cairns časté srážky. Sezona dešťů tu trvá obvykle mnoho týdnů. Jakkoli hodně prší, se sychravou Anglií nelze australské lijáky ve třicetistupňovém vedru vůbec srovnávat. Přesto se Chuckovi a jeho ženě Carol tu a tam po slunné západní metropoli zasteskne. „Někdy je toho deště až moc. Třeba nedávno nám tady napršel skoro metr vody za noc. To pak vzpomínáme na slunce v Perthu,“ říká Chuck.
Pořád budu pommy
To jiný obyvatel Cairns, učitel Rod Owens, déšť přímo zbožňuje: „Není nic lepšího, než ležet doma a poslouchat, jak voda buší celé noci a celé dny do oken. Miluju to. Tak krásně se přitom spí.“ Pro Čechy může být úsměvná jeho poznámka: „Taky mám pocit, že si během těch lijáků, kdy tolik nepálí slunce, můžu víc vychutnávat plzeňské pivo. Naučili mě ho pít moji čeští studenti z jazykové školy a i tady v Cairns se dá koupit,“ pochvaluje si Rod.
I jemu už se blíží penzijní věk, a tak přemýšlí co dál. V tropech už toho zažil opravdu hodně: skoro deset let například pracoval pro australskou vládu na Papui-Nové Guineji. „Tam jsme žili jako koloniální imperialisté v jejich zlaté éře,“ vzpomíná s úsměvem. Zároveň má však pocit, že nikam tak docela nepatří: „Australané mi vždycky budou připomínat, že jsem pommy (Anglán - pozn. aut.), i když z Anglie přišli jejich předci a oni to ani nemyslí zle. A v Anglii jsem zase Australan.
Takže mám takový sen: učit angličtinu někde ve Skandinávii. Jen nevím, jak bych se vyrovnal se ztrátou australského slunce a tepla,“ zvažuje a pak dodá: „Ale zase bych nemusel vstávat brzo ráno na fotbal.“ V Cairns je totiž o deset hodin víc než v Rodově rodném Liverpoolu, jehož fotbalisté zůstali pro australského kantora celoživotní vášní. O FC Liverpool dokáže zasvěceně vykládat celé hodiny, třebaže je už léta odkázán pouze na satelitní televizní přenosy. „Ale díky internetu mám dokonalý přehled i o dění v zákulisí klubu,“ tvrdí Rod.
Sport je ostatně jedna ze tří věcí, které na Austrálii miluje: „Lidé tady jsou prostě obrovští fanoušci do čehokoli. Takže i když je jim náš fotbal celkem jedno, vždycky tady mám čemu fandit: ragby, kriket, plavání, vlastně na cokoli si vzpomenete.“ A další plusy života v Austrálii? „Beztřídní společnost. I po těch osmatřiceti letech od příjezdu z Anglie si každý den ohromně užívám fakt, že tu nikdo neřeší, kam patříte na společenském žebříčku. To spolu s teplým počasím dělá úžasnou životní pohodu. Pro mě představuje ztělesněné štěstí už jen fakt, že si obléknu tričko - žádný zimní kabát, ale jen čisté tričko - a vyjdu si kdykoli do restaurace na večeři.“
Minusy, které někdejší Angličan vidí na životě v Austrálii, pak působí veskrze legračně: „Nikdy jsem nepochopil jejich pravidla fotbalu. A štvou mě zdejší komerční televize. Horší stanice na světě nejsou i proto, že na deset minut filmu tu vysílají deset minut otřesných reklam.“
Utrpení domorodců
Ne každému však připomíná Austrálie učiněný ráj. Australský premiér Kevin Rudd se letos veřejně omluvil za příkoří, spáchaná vládou na původních obyvatelích kontinentu (Aborigincích) tím, že jim sto let (1870-1969) odebírala děti „k převýchově“. Ale to nebylo to nejhorší. Dlouhá léta se například bílí přistěhovalci bavili při takzvaných „shooting parties“ - dělali si vždy v neděli odpoledne z Aboriginců lovnou zvěř. Šlo o to, vystřílet celou rodinu... Poslední doložený masakr tohoto druhu se stal na západě kontinentu ještě v roce 1935: zahnáno do řeky a zastřeleno bylo pro zábavu dvacet šest lidí!
Australané si s původními obyvateli vlastně nevědí rady. Až do roku 1967 je z právního hlediska dokonce považovali za „floru a faunu“. V Austrálii v současnosti žije necelých půl milionu (zhruba dvě procenta z dvacetimilionové populace) původních obyvatel. Kdysi jich býval podle odhadů vědců bezmála jeden milion. Bílí přistěhovalci je od 17. století nejen hromadně zabíjeli, ale též vyháněli z jejich území, a tak zbytky prastaré australské civilizace dnes živoří na okraji společnosti. Pokud je potkáte ve městech, pak to budou s největší pravděpodobností bezcílně zevlující, takřka vždy opilá a navíc nevábně páchnoucí individua, žijící často v nuzných táborech na předměstí, připomínajících africké slumy. Kdosi dokonce nedávno spočítal, že každé dva dny se jeden z nich upije k smrti.
Výjimečně se někteří snaží profitovat na turistickém ruchu hrou na původní nástroj didgeridoo. Poznat, jak žijí „nezkažení“ Aboriginci na venkově, je nesmírně obtížné. Jejich území jsou špatně přístupná či naprosto nedostupná a před bělochy se pochopitelně uzavírají - nepřinesli jim nic moc dobrého. Ze statistik je jisté tolik, že se dožívají v průměru o dvacet let méně než ostatní Australané, navíc mají dvojnásobnou dětskou úmrtnost, horší zdraví a daleko vyšší pravděpodobnost, že skončí ve vězení. Uzavřené komunity, sídlící hluboko v outbacku, se živí klokany, ještěrkami, červy a brouky, umějí využívat plody, jež v buši rostou, a dokážou si i ve vyschlé krajině spolehlivě nalézt zdroje vody.
Třebaže byli víc než dvě stě let jen zneužíváni, udrželi si moudrost, zvyky i jistou hrdost. Tedy aspoň jejich „neviditelná“ většina, neboť „viditelní“ Aboriginci, živořící jako ubožáci ve městech, představují sotva třetinu dnešní populace dávných obyvatel Austrálie.
