Coober Pedy aneb Díra bílého muže

Coober Pedy aneb Díra bílého muže Zdroj: Petr Fero

Útulné vydlabané prostůrky příjemně chrání před horkem a mouchami.
Útulné vydlabané prostůrky příjemně chrání před horkem a mouchami.
Nahodilá směska několika umouněných staveb, prašných cest a benzinek v apokalyptické krajině není lákavá vážně ničím kromě stylu života, který se však odehrává převážně pod zemí.
Nahodilá směska několika umouněných staveb, prašných cest a benzinek v apokalyptické krajině není lákavá vážně ničím kromě stylu života, který se však odehrává převážně pod zemí.
Asi tu nezbohatnete, ovšem žít se z opálů zjevně dá.
6
Fotogalerie

Coober Pedy aneb Díra bílého muže: Netradiční australské městečko, kde lidé žijí jako krtci

Sotva najdete na světě obskurnější město. Nemají tu zeleň, a když přece nějaká vyraší, zpravidla je rychle zahubena. Dvě třetiny zdejších lidí tráví svůj život pod zemí, a to doslova: nejenže pod povrchem pracují, oni se v katakombách pod nehostinnou pouští také modlí, baví, a dokonce tam i bydlí! Po šichtě se prostě jen přemístí z jedné díry do druhé. A co je nejbizarnější: pár zdejších obyvatel mluví i česky.

Jestliže přijedete do jihoaustralského Coober Pedy a budete se shánět po ubytování, zavřou vás do podzemní kobky. Je přitom jedno, zda si koupíte nejlevnější postel v hostelu, nebo motelový pokoj. Jen na první pohled to vypadá jako podivná kratochvíle pro pocestné, kteří zabloudí do téhle díry na konci světa.

Ráno totiž přijde ještě větší šok: zjistíte, že se vám z kobky ven vlastně ani moc nechce. Pohřbeni zaživa, a přitom úplně dobrovolně. Kdo to nezažil, neuvěří.

Jen si zkuste v Coober Pedy vystrčit hlavu ven. Vaše plíce při prvním nádechu sežehne horký vzduch, jehož teplota šplhá s blížícím se polednem k padesáti stupňům Celsia. Ve stínu. Jenže tady ani žádný stín není, s výjimkou podzemí. A kolik stupňů zde ukazuje teploměr na slunci, to se nikdy nedozvíte, protože tu žádný nenajdete. Stejně by nikdo nevěřil pekelným hodnotám na stupnici uprostřed léta. Anebo že by nestačila stupnice, když naopak v zimě klesají noční teploty až pod nulu? Ale to pořád ještě není všechno.

Pokud překonáte prvotní teplotní šok a najdete odvahu vylézt do spalujícího slunečního žáru, zaútočí na vás nejpozději do minuty hmyz. Nebojte, nekouše, nebodá, není jedovatý. Jsou to mouchy. Úplně obyčejné mouchy, jaké znáte nejen z českého, ale i z rakouského nebo třeba švýcarského venkova. Jenže australských much je tu celá armáda a jsou nejdotěrnější na světě. Vlezou vám do nosu, do uší i do očí, není před nimi úniku. Můžete se stokrát divit, kde se tak najednou berou. Můžete se do omrzení trápit hádankou, jak neomylně vás venku najdou, i když jste se právě umyli. Můžete se donekonečna ptát, co je na vás vlastně tak zajímá. Pravděpodobně to nikdy nepochopíte. „Mouchy? S tím nic nenaděláte,“ mávl rukou místní pumpař, když jsme se zuřivě oháněli rukama kolem sebe během tankování před definitivním únikem z tohoto bláznivého města. „Ledaže byste prostě přestali dýchat. Mouchy reagují na oxid uhličitý, který všichni vydechujeme.“

Podzemní život

Je až strašidelné pomyslet na to, že takhle se dá vážně žít. Není to rozhodně pro každého. „Mě do podzemí zaživa nedostanou. Připadala bych si jak v hrobě a na to mám ještě čas,“ říká obstojnou češtinou správcová v jedné z klubových restaurací Mila. Z Československa uprchla v 60. letech minulého století, všelijak se protloukala, až se dostala sem. Rodnou řeč nezapomněla, i když už ji desítky let nepoužívá.

Bývalá zdravotní sestra se dnes živí jako kuchařka a výčepní v zapadákově v Austrálii, manžel a synové kopou v okolí. Hledají totiž opály, tak jako drtivá většina obyvatel tohoto nepředstavitelně nehostinného města, jež samo sebe nazývá „Opálovou metropolí světa“.

Mánie začala v roce 1915, kdy tu cenné kameny objevil jistý Willie Hutchison místo zlata, o němž snil. I tak následovalo něco na způsob zlaté horečky. Vše trvá s různými výkyvy dodnes. Hledat opály je ale spíš sázka do loterie než tvrdá práce. „Tak jednou za pět let tady někdo udělá milionovou ránu, jinak je to spíš taková marná snaha,“ tvrdí majitel jednoho z místních podzemních hotýlků Tony. Dolování podle něj vypadá tak, že lidé kopou a kopou třeba celé týdny, aniž cokoli najdou.

Ale zas tak zle být nemůže, jinak by se tu sotva usadilo tři a půl tisíce lidí padesáti národností z celého světa, mezi nimi i českoslovenští přistěhovalci. Asi tu nezbohatnete, ovšem žít se z opálů zjevně dá. Kdo by měl nervy na vražedné vedro a všudypřítomný hmyz, nemusel by se dokonce ani zavrtávat pod zem, ani si kupovat licenci na kus půdy. Vždyť turisté nezřídka nacházejí opály i v hromádkách hlušiny na povrchu (ve srovnání s běžnými důlními haldami vypadají tyhle kopečky skutečně miniaturně), protože celkem dost drahokamů zůstane při strojní těžbě nepovšimnuto. Pokud nepoužíváte žádné nářadí, je taková „těžba“ legální. „Jo, i pár místních si tu takhle celkem pravidelně vydělává. A ani se u toho moc nenadřou,“ pokyvuje hlavou hoteliér Tony.

Drtivá většina života se však stejně odehrává pod zemí. Je to zakódováno i v názvu města: Coober Pedy znamená v jazyce původních obyvatel Austrálie něco jako Díra bílého muže. Domorodci v australském Outbacku (rudém vnitrozemí) dodnes těžko chápou, jak mohou přistěhovalci žít pod zemí a proč se tam vůbec uchýlili. Tmaví Austrálci slunce snášejí lépe a navíc dokážou i ve vyprahlé krajině nalézt obživu z nemnoha keřů a jejich plodů. Vědí, co lovit i jak, a umějí dokonce najít vodu, ačkoli v těchto místech naprší sotva patnáct centimetrů za rok.

Bílí příchozí se však rychle chytili inspirace od vojáků, kteří se vraceli z první světové války a zabydleli se v opuštěných chodbách bývalých opálových dolů. Přišlo jim to přirozené, vždyť na zákopy byli zvyklí. A tyhle byly daleko komfortnější, bez bláta a chladu. Naopak, celý rok je v Coober Pedy pár metrů pod povrchem stálá teplota lehce přes dvacet stupňů Celsia, což znamená v létě osvěžující chládek a v zimě příjemné teplo. Tomu vynálezu říkají dugout a využívá ho dnes už i církev - kostely tu mají zásadně v podzemí, najdete tu i „jeskynní“ bar, internetovou kavárnu či kulečníkovou hernu.

Jednou za rok do civilizace

Třebaže se časem místo obsazování opuštěných důlních chodeb začala podzemní obydlí nově budovat, pořád to vychází daleko levněji než stavět dům na povrchu. Nechat si vyhloubit kuchyni, obývák, koupelnu a několik ložnic stojí i s pozemkem v přepočtu okolo osmi set tisíc korun, za vybavení dáte zhruba jednou tolik. A nové bydlení ve velkém „domě“ (obvykle mají 100-200 m, ale některé jsou i čtyřsetmetrové!) za 1,5 milionu, to je slušná cena, zhruba poloviční oproti běžným australským nákladům na nadzemní domov. Navíc se dá prý strojem vykutat za jediný den. „A má to další výhody. Je tam úžasný klid. Zdi mezi pokoji jsou nosné, takže bývají i metr silné. Anebo když si manželka vzpomene, že chce další místnost, prostě ji necháte vykopat,“ směje se Tony.

Asi dobře ví, o čem mluví. Jeho partnerka Yveline pro podzemní život v dugoutu přílišné nadšení nejeví, i když se - na rozdíl od Češky Mily - nakonec podvolila. „Následovala jsem muže, který si tu koupil tenhle hotýlek. Ale měla jsem pár podmínek: musel mi v podzemí vykopat bazén a jednou za půl roku potřebuju odsud vypadnout na nákupy do civilizace,“ vykládá recepční Yveline. A důrazně dodává: „Jinak bych tady určitě zešílela.“

„Civilizace“ je odtud hodně daleko. Nejbližší velkoměsto Adelaide leží osm set padesát kilometrů na jih, což znamená deset hodin nesmírně únavné jízdy autem po nekonečné Stuartově dálnici. Ve skutečnosti je to obyčejná silnice s jedním pruhem v každém směru a spoustou takzvaných silničních vlaků neboli obrovských kamionů se třemi až čtyřmi návěsy.

Ale ještěže tak, před dvaceti lety sem nevedla vůbec žádná asfaltová cesta, jen prašný trek. Železnice je čtyřicet kilometrů daleko, a tak jsou jedinou další dopravní alternativou nestoudně předražené lety místními letadélky, které pochopitelně široko daleko nemají konkurenci.

Nadzemní život

Na povrchu to v Coober Pedy vážně příliš nežije. Není divu. Nahodilá směska několika umouněných staveb, prašných cest a benzinek v apokalyptické krajině není lákavá vážně ničím kromě stylu života, který se však odehrává převážně pod zemí. A tak kdo vyloženě nemusí, z auta tu vůbec nevylézá. Snad jen mimo nejžhavější léto se tu a tam něco děje. Třeba na golfovém hřišti.

Skutečně. Nemají tu zeleň, ale pěstují si tu golfové hřiště. Je devítijamkové, nachází se na severním okraji sídla a jamky jsou prostě osazeny ve zdejší špinavé půdě, jež je po těžebních strojích směskou písku a nafty. Zpočátku to vypadalo spíš jako vtip, ale dnes se tohle hřiště řadí mezi deset nejoriginálnějších na světě právě díky svému povrchu. A tak když tu cokoli zeleného vyraší, správce to okamžitě otráví. Snad aby uchoval výlučnost místa, na kterém se na Velikonoce hrává prestižní turnaj.

Vlastně ještě něco se děje nad zemí. Či spíše dělo. Připomínalo to tu Divoký západ. „Čas od času tu některá z těch pár staveb vyletěla do povětří, například redakce místních novin nebo policejní stanice. I policejní auto tu vybuchlo, ale policie stejně nikdy nic nevyšetřila,“ mává rukou hoteliér Tony. „A po 11. září 2001 už je klid. Zpřísnily se předpisy pro držení výbušnin, takže už tu nechodí každý s dynamitem po kapsách.“


Co je to opál?

Obvykle vytváří hlízovité, hroznovité, kulovité, krápníkovité agregáty, ledvinité povlaky, žilky a podobně. Bývá voskově lesklý, má lasturnatý lom, je průsvitný až neprůhledný. Je to vlastně vodnatý oxid křemičitý. Jeho „drahocenný“ vzhled ho předurčuje k využití při výrobě šperků a drobných ozdob. Vyskytuje se v různých barevných odrůdách, zabarvení způsobují příměsi. Existují bílé, žluté, zelené, modré, červené i černé, které patří k nejcennějším. Drahý opál též vykazuje měnu barev, pro kterou je už od antiky vysoce ceněn jako drahý kámen. Barvoměna je způsobena rozkladem bílého světla na základní spektrální barvy.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: