Příroda bez hranic. To je Nový Zéland

Příroda bez hranic. To je Nový Zéland Zdroj: Petr Fero

Příroda bez hranic. To je Nový Zéland
Příroda bez hranic. To je Nový Zéland
Příroda bez hranic. To je Nový Zéland
Příroda bez hranic. To je Nový Zéland
Příroda bez hranic. To je Nový Zéland
8
Fotogalerie

Příroda bez hranic: Na Nový Zéland za velrybami, tučňáky a kousavými lachtany

Máte-li rádi památky, na Nový Zéland zapomeňte. Ale máte-li rádi přírodu, nesmíte si ostrovní stát v Pacifiku nechat ujít. První lidé přišli na vulkanické ostrovy před pouhým tisícem let. Mladší osídlení - leda s výjimkou Antarktidy - na světě nenajdete. A tak zde vládne příroda.

Divočina jako na dlani, to je šlágr téhle země. Husté džungle, plné tisíciletých stromů, kapradin a podivuhodných živočichů, přecházejí na pobřeží v bělostné pláže, lemované krvavě rudými květy „vánočních“ stromů pohutukawa a místy také hejny kormoránů. Mezi tím se tu a tam objeví holé sopečné pláně s dýmajícími vulkány. Tak vypadá Severní ostrov. Třítisícové Jižní Alpy, nejpřístupnější ledovce světa, hraví delfíni, legrační lachtani, okouzlující tučňáci a majestátní velryby, to je Jižní ostrov. Každý je úplně jiný. Ovšem jedno mají společné: málokterá jiná země světa se může pyšnit srovnatelným „vodním safari“.

Velrybářské letadlo

Půvabná útlá dívka vede na letišti v Kaikouře čtyři turisty k letadlu, otevírá dvířka malé cessny a sama si sedá za knipl.

Pro příští půlhodinu jsme hosty novozélandské velrybářky Marion. Poslední novozélandská velrybářská stanice ale byla uzavřena v prosinci 1964, a tak tahle žena obří mořské živočichy neloví. Slíbila nám, že nám velryby v Pacifiku ukáže, a tak během letu ostřížím zrakem pátrá dole v oceánu. Ale proč zrovna tady? „Protože právě u nás najdou velryby ten pravý koktejl,“ vysvětluje Marion. „Tady u břehu se mořské dno láme do hlubokého příkopu, kde žijí obrovské dvacetimetrové krakatice, lahůdka pro patnáctimetrové vorvaně.

Třicetimetrovým plejtvákům zase nejvíc chutnají malinké třícentimetrové krevetky, které tu plavou jako zooplankton. Ten se živí fytoplanktonem, drobnými rostlinkami, které sem přinášejí silné mořské proudy. Na tom všem se různě přiživují také delfíni, žraloci nebo tučňáci.“ Tohle mořské perpetuum mobile, zdá se, funguje spolehlivě.

Velryby už se patrně vzpamatovaly z bezhlavého vybíjení, kdy například populace vorvaňů v oceánech klesla ze dvou milionů takřka k nule. Už jsou jich zase stovky tisíc. Trvá sotva deset minut, než Marion jednoho mořského obra objeví. Ale není to úplně jednoduché. Vorvani vyplouvají z hlubin na hladinu sice každou hodinu, ale jen na pár minut, aby vypustili starý vzduch. Vytvářejí tak ony populární pětimetrové vodotrysky nad hlavou, překvapivě vyfukované nikoli kolmo vzhůru, ale šikmo vpřed. Okysličí si tak tři tuny krve a nakonec zamávají divákům mohutnou ocasní ploutví na rozloučenou před ponorem.

Pozorovat vše z letadla je celkem úsměvné vzhledem k tomu, že cessna zároveň zajišťuje vyhledávací službu pro kapitány vyhlídkových lodí dole na moři. Ať ale spěchali sebevíc, žádný z lodivodů sjíždějících se k velrybě ze všech stran nemohl nabídnout turistům víc než její zamávání ocasem. A někteří ani to ne.

Z letadla jsme si prohlíželi patnáct metrů dlouhého a šestatřicet tun vážícího živého tvora se zatajeným dechem snad deset minut, než ocelově šedé monstrum zmizelo kdesi v temné hlubině Pacifiku.

Delfíní těhotenský test

Z ještě větší blízkosti lze na Novém Zélandu pozorovat delfíny. Skoro v každém větším městě na pobřeží se najde kapitán, který se svou lodí nabízí plavání s delfíny na otevřeném moři. Severní ostrov sice v létě omývá o malinko teplejší oceán, ale místní znalci mořské fauny zásadně doporučují kupovat tuhle atrakci na Jižním ostrově.

V neoprenu se dá chladnější voda chvíli vydržet, zvlášť když vás lodník doveze až k hejnu delfínů a teprve tam vás „vypustí“. Pak už bude jen na vás, nakolik dokážete oblíbené mořské savce zaujmout. Nejsnazší to údajně mají gravidní ženy, delfín je podle námořníků v tomto směru spolehlivější než těhotenský test. Pokud se tedy, milé dámy, budete ve vodě těšit mimořádné pozornosti delfínů, možná máte před sebou radostnou událost, aniž o tom samy víte. Mužům nezbývá, než se ve vodě všelijak mrskat, ve šnorchlovací trubici vyluzovat pisklavé zvuky a možná se hejno delfínů smiluje na chvíli i nad nimi.

I tady každopádně platí: divoké přírodě nechte volné pole působnosti. Delfínů se nedotýkejte ani jinak je nestresujte, mohli by se rozzlobit. Letos v lednu turistické loďky v honbě za stádem delfínů vyděsily jednu samici natolik, že vyskočila na palubu, hlavou prorazila sklo v okně, vlétla do kajuty a přizabila ženu uvnitř.

Kousaví lachtani

Jestliže se delfíni mohou naštvat výjimečně, v případě lachtanů si udržujte bezpečnou vzdálenost v každém okamžiku. Lachtani vzteky koušou, a třebaže mají ploutve, dost špatně se před nimi utíká. Úplně nejhůř se před nimi prchá v případě, že jim překřížíte únikovou cestu do vody. Nikdy proto nevstupujte mezi ně a moře. Platí to jak v případě menších lachtanů Forsterových, dovádějících v zapáchajících koloniích na severu Jižního ostrova (jedno z největších stád se povaluje hned u pobřežní silnice severně od Kaikoury), tak v případě poněkud samotářských, bezmála půltunových lachtanů novozélandských. Ti obývají pobřeží Jižního ostrova. Určitě je uvidíte na úplném jihu v oblasti Catlins, kraji tak divokém, že tu stromy ošlehané větrem rostou vodorovně skloněné směrem od moře. Nejspolehlivějším místem pro schůzku s nimi je zátoka Surat, ležící na takzvané Jižní vyhlídkové cestě, která kopíruje mořské pobřeží při jízdě z Te Anau přes Invercargill do Dunedinu. Půjčíteli si tu kajak, budou kolem vás zvědavě kroužit ve vodě, vydáte-li se zaběhat si na pláž, patrně na vás provokativně zaštěkají.

Syrový Catlins je také domovem tučňáků. Zejména v oblasti kolem Nugget Pointu připlouvají před soumrakem ke břehu a šplhají do hnízd vysoko ve stráni. Rituál můžete sledovat z dřevěného úkrytu na vrcholu. Občas je těžké uvěřit, že je poblázněné turistky vedle vás nezaplaší. „Je tak roztomilý,“ piští postarší Angličanka. Jak tam krasavec stojí, naparuje se a upravuje si zobákem peří, přemýšlíte, zda se náhodou vážně nepředvádí. Ale tady asi opravdu žijí přirozeně, už proto, že se k nim lidé nedostanou blízko. Zato na jihovýchodním pobřeží Jižního ostrova dojdete k tučňákům i na půl metru. Můžete to zažít na poloostrově Otago, kde místní farmáři vybudovali v hnízdištích tučňáků podzemní chodby s pozorovatelnami, nebo poblíž Oamaru. Tam vás profesionální ochranář za pár dolarů dovede až k jejich hnízdu. Jen nesmíte promluvit, ačkoli on sám povídá nepřetržitě celou dobu. „Můj hlas znají, je to pro ně uklidňující,“ tvrdí muž s visačkou ministerstva ochrany přírody.

Džungle skrývá poklad

Novozélandský poklad, kivi, vám nejspíš zůstane dobře ukryt. Je to noční živočich, obývá neprostupnou džungli pod obřími stromy a kapradinami Severního ostrova a ke všemu jeho sotva patnáctitisícová populace ubývá o pět procent ročně! Národní hrdina, který podle pověsti svým dlouhým zobákem a vynikajícím čichem kdysi zachránil novozélandské pralesy před sežráním armádou hladových červů, je na pokraji vyhynutí. Nejvážnější hrozbou pro nelétavého ptáka jsou possumové, drobná zvířátka s hustou kožešinou, před lety dovezená z Austrálie. Ti si pochutnávají na kuřatech kiviho a ještě ke všemu požírají i džungli. I když v noci v pralese kiviho spatříte jen těžko, stojí za to vydat se do temnoty pod korunami obřích stromů damaroní (kauri) a podokarpů, z jejichž tisíciletých kmenů staří Maoři stavěli obří kánoe.

V lesích v noci tajemně světélkují takzvaní glowworms. Jsou to larvy podivného hmyzu. V tomto stadiu dlouhé týdny žije a loví létající mušky na udičku svého světla.

V dospělosti se dožívá sotva tří dnů, jelikož nemá ústa. A pokud budete soustředěně naslouchat zvukům nočního pralesa, s trochou štěstí kiviho možná zaslechnete.

Zazní-li mezi stromy něco jako přiškrcené, hlubší zamňoukání, vězte, že kočka to nebyla.


První lidé na Zélandu

Před tisícem let připluli Maoři jako vůbec první lidé odkudsi z Polynésie na Nový Zéland (podle jedné pověsti sem zabloudili při honu za obří chobotnicí). V roce 1642 kolem novozélandských břehů brousil první evropský mořeplavec Nizozemec Abel Tasman, ale přišel o čtyři muže, a tak záhy zvedl kotvy. Až roku 1769 tu přistál další Evropan James Cook. Ačkoli v 18. století neznali ani kolo, ani kov, učarovali mu zdobně vyřezávanými domy, loděmi a zbraněmi. S britskými kolonizátory podepsali Maoři 6. února 1840 památnou smlouvu Waitangi. Jejich náčelníci v ní souhlasili s britským spoluvlastnictvím území Nového Zélandu. Odměnou jim byla osobní ochrana a garance vlastních pozemků a přírodních zdrojů.

Dnes spravují například proslulou termální oblast Rotorua. Mezi gejzíry, sirnými jezírky a bublajícím bahnem tam v ornamentálně vyřezávaných dřevěných stavbách neúnavně prezentují svou kulturu. 98 procent Maorů vyznává křesťanství, 40 procent z nich nemá ani základní školu, pro dalších 33 procent je to nejvyšší dosažené vzdělání. Za třicet let se má půlmilionová populace Maorů zdvojnásobit a dosáhnout čtvrtinového podílu v zemi. Nabízí se otázka, zda to může vést třeba až k rasovým nepokojům. Dnes tvoří Maoři patnáct procent populace, ve vládě mají ministra pro své záležitosti a jejich podíl i vliv dál rostou. Bojovým tancem haka, jehož součástí jsou vypoulené oči a vyplazený jazyk, dnes zastrašuje soupeře před každým zápasem novozélandský ragbyový tým All Blacks. Tanec je pozůstatek z kanibalských časů, kdy vítězové pojídali srdce poražených.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: