Až budete na Novém Zélandu, popadněte prkno a podívejte se na tuhle krásnou zemi z jiné perspektivy – z mořských vln. První hodiny v surfařské škole vás možná trochu vyčerpají, ale pak už pátrání po vlnách úplně změní styl i trasu vaší dovolené.
Na Novém Zélandu je surfování oblíbenou kratochvílí a specifickým životním stylem. Ať už na východním pobřeží v Tichém oceánu, nebo na západním v divokém Tasmanově moři, na Severním ostrově či na Jižním – pokud se chcete projet na prkně, míst i škol je tu nepřeberné množství. Dobré vlny a pohodlné i bezpečné cestování jsou pro surfaře na Novém Zélandu dalšími body k dobru. Problém může být snad jen počasí. Jižní ostrov může být v letních měsících červnu až září docela nehostinný, čekejte studený oceán a déšť, dokonce i sníh.
Vydrží jen nejsilnější
Po měsíci vydělávání na ostrově u Aucklandu se přes internet hlásím do kurzu pro začátečníky v blízké surfařské škole na pevnině. S kamarádkou jedeme krotit vlny do oblasti Whangarei. Když najdeme určenou pláž, jež na běžné mapě ani není vyznačena, zamíříme k dodávce označené logem naší školy, u níž nás čeká přátelský instruktor Simon. Za chvíli už se soukáme do těsných neoprenů. Přes ně si ještě musíme navléci žlutá firemní bavlněná trička a pak už jako tým čmeláků sedáme na pláž a začínáme „suchou“ část výuky spolu s dalšími třemi účastnicemi. Zvláštní, protože surfaři jsou z naprosté většiny muži. Surfing je na fyzickou sílu docela náročný, hlavně na horní polovinu těla, a s tím má většina žen problém. „Ženy prostě boj s vlnami brzy unaví a jen ty nejvytrvalejší takříkajíc neodpadnou,“ provokuje Simon. Teoretickou část o spodních proudech a bezpečnosti vynechává. Přestože většina pláží Nového Zélandu není hlídaná, evidentně o nás v téhle rajské zátoce nemá strach.
Pádluj, kuřecí křídla a hop!
Na zlaté pláži s modrým a přes mírné vlny přívětivým oceánem za zády nám Simon vysvětluje, že po následující tři hodiny se budeme učit na takzvaných „soft topech“, tedy prknech pro začátečníky. Jsou delší a mají měkký povrch. Dozvídáme se, kde je na prkně nos a ocas i k čemu jsou ploutve a že na kotník patří manžeta na suchý zip s lankem, které jistí náš nástroj k tělu. Vyzkoušíme si, která noha je naše „přední“, a pak už ležíme na prknech a v písku hrabeme rukama. „Pádluj, pádluj, nohy ti zvedá vlna, kuřecí křídla a hop, stojíš!“ vykládá energicky Simon. Tak jednoduché to ale není. Pádlování zvládám, při pokynu „kuřecí křídla“ připažím, pod rameny se vzepřu na prkně a zvedám trup, ale mám problém podvléci dlouhé nohy mezi rukama a prknem a „hop“ rozhodně neudělám, aniž ztratím kontakt s prknem.
Nevadí, zkusíme to ve vodě. Instruktor jde do vody s námi a vysvětluje, jak se dostat za vlny. Musím každou podplavat s vervou, tlačíc hlavu i nos prkna pod vodu. „O. k.!“ volám, není to tak těžké. Když dosáhnu bodu, kde se vlny začínají lámat, asi tak patnáct metrů od břehu, otočím se čelem k pláži a čekám, co Simon zavelí. Jak poznám tu správnou vlnu? „To časem poznáš, uvidíš,“ říká a pak už jen každou z nás koučuje: „Teď! Pádluj, pádluj, pádluj!“ Propásnu několik vln. Začnu pozdě nebo neplavu dost energicky. Ale zlepšuji se a několikrát se vleže na prkně svezu až ke břehu. Je to zábava. Po hodině ve vodě už mi ale umdlévají paže a ještě se mi nepodařilo se postavit na prkno. „Teď!“ startuje Simon a postrčí moje prkno s vlnou. Najednou jedu na vršku těsně před hřebínkem vlny, kuřecí křídla, nohy, vyskakuji do rozkročeného postoje, stojím – a jedu! Nemůžu tomu uvěřit, je to nádhera. Vlna zpomaluje, jak se blíží k pláži, a já po pár vteřinách padám do bílé pěny. Když naše tříhodinovka skončí, jsem vyčerpaná, zmrzlá a vůbec necítím chodidla. Ruce bolí, ale mise je úspěšná a my jsme nadšenými začínajícími surferkami.
Cestování s prknem
Následujícího půl roku podnikáme výlety za surfováním po Severním ostrově. Raglan – surfařská Mekka, Coromandelský poloostrov, drsný Východní mys, Gisborne, větrný Wellington. I na našem ostrůvku u Aucklandu se ráno před prací občas dá nějaká vlna chytit. Můj kamarád surfař je „kiwi“, tedy zdejší rodák, takže zná místní vody dobře. Rád ale zkouší nová místa a hledá takzvaná „x-spots“, tedy místa, která jsou v surfařských průvodcích záměrně popsána jen v náznaku, aby si zachovala své kouzlo. Průvodce sepsali novozélandští surfaři a evidentně jsou to velcí romantici. Na každém ostrohu tedy zastavíme a můj surfař vystupuje a zkoumá vlny, jak se zvedají a tříští.
Další týdny tak hledáme vlny a pěkná místa, vybavení vozíme v autě a zastavíme, kdekoli se nám líbí, surfujeme, spíme a jedeme dál. Když chceme trochu pohodlí, využijeme některý z hostelů. U známých surfařských míst o stylové ubytovny není nouze.
Na cestě potkáváme kolegy v klasických „hippie“ pomalovaných minibusech, kteří v nich zřejmě tráví celý život. Zkontrolují vlny, zaparkují u moře a při východu a západu slunce surfují. Pak v partě kouří a popíjejí pivo nebo se baví na jedné ze surfařských párty, které se ve vrcholné sezoně konají ve všech hlavních městech surfingu. A jak poznáte surfaře? Přestože o sobě všichni tvrdí, že jsou individualisté, nosí „stejnokroj“. Vypracovanou opálenou postavu zahalí nanejvýš tak do šortek po kolena a tílka (vše většinou značkové) a bosí nebo ve vietnamkách se budou neobvykle často bavit o vlnách a vypadat přitom „v pohodě“. A vám bude připadat, že znají nějaké surfařské tajemství, na které vy teprve čekáte.
SURFAŘSKÁ MÍSTA NOVÉHO ZÉLANDU
- Severní ostrov – Bay of Plenty na severu, směrem na jih Piha, Karekare, Raglan, Taranaki, Gisborne a poloostrov Mahia, Wellington (Lower Hutt)
- Jižní ostrov – zejména v teplých měsících: Kaikoura, Christchurch (po zemětřesení trpí problémy s infrastrukturou i čistotou oceánu), na jihu Dunedin a Catlins
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 11/2013.
