nahoru

Tasman: Novozélandský region, který turisté nezahltí a vy si ho oblíbíte

Jakub Freiwald 27. října 2021 • 06:30
Tasman: Novozélandský region, který turisté nezahltí a vy si ho oblíbíte
foto: Jakub Freiwald

Úrodný kraj s drsnou minulostí, nádhernou přírodou a hodně uvolněnou atmosférou. Vhodných přívlastků bych mohl najít nespočet. Jeden však, myslím, mluví za vše. Kdybych se někdy rozhodl žít na Novém Zélandu, pak by to nejspíš bylo právě tady.

Vloni jsem se do téhle ostrovní země vypravil už potřetí, s nejasným plánem prozkoumat zase o kousek víc fascinující Jižní ostrov. Na většině nejznámějších míst jsem už byl, nastal proto čas navštívit zákoutí, která leží tak trochu stranou největšího zájmu. Region Tasman v severním cípu většího z novozélandských ostrovů je jedním z takových míst.

Od zálivu Vrahů k úchvatnému treku

Dějiny regionu se začaly psát osmnáctého prosince 1642, kdy k břehům do té doby neznámé země připlul nizozemský mořeplavec Abel Tasman. První přijetí Maory však rozhodně nebylo přátelské a několik členů jeho posádky přišlo o život. Tasman místo pojmenoval nepříliš vábně jako záliv Vrahů a rychle jej opustil. Sám se sem poté už nikdy nevrátil, jeho jméno však nese celý region dodnes.

V místech, kde došlo ke krveprolití, vznikl přesně o tři století později, možná trochu paradoxně, jeden z nejvyhlášenějších národních parků v zemi. Pojmenován byl příhodně Abel Tasman. S rozlohou 247 kilometrů čtverečních jde sice o nejmenší národní park v zemi, na kráse mu to však neubírá.

Rezervací vede mnoho nejrůznějších treků. Nejznámější z nich je nepochybně ten šedesátikilometrový, který je zařazen mezi takzvané Great Walks, tedy deset nejvyhlášenějších treků v zemi. Nejde o nijak fyzicky náročnou záležitost a kdekdo by určitě dokázal tuto vzdálenost ujít za jediný den, o tom to ale není. Dá se naopak říct, že čím pomaleji ho člověk jde, tím lépe. Velká část stezky kopíruje pobřeží – ideální je na chvíli se zanořit do útrob zelené buše a hned zase zpátky na nádherné pláže, s botami zabořenými hluboko do zlatavého písku.

Buřňáci, racci, volavky, kormoráni… a když počkáte na správném místě do soumraku, s notnou dávkou štěstí tu můžete vidět i tučňáky vracející se z celodenního lovu na otevřeném moři. Většinou místům, která mají nálepku nejvyhlášenější nebo nejhezčí, nepřikládám velkou váhu a raději se jim spíše vyhýbám. Abel Tasman má ale zvláštní kouzlo. Fanoušci odlehlých horských túr tu možná budou trochu zklamaní, pro mě byl ale Abel Tasman poněkud netradičním zážitkem, jen podtrhujícím takřka nekonečnou rozmanitost Nového Zélandu.

Bohatý kraj

Nejbližším a vlastně i jediným městem v okolí je Motueka. I když nejde o město v klasickém slova smyslu. Žije tu necelých deset tisíc obyvatel a stejně jako na mnoha dalších místech této ostrovní země jde spíše o kombinaci vesnice a maloměsta. Panuje tu velmi pohodová atmosféra a šance, že tu zažijete nějaký shon nebo velký stres, je malá. Motueka se rozkládá na březích Tasmanovy zátoky a leží v přirozeném úkrytu. Před mořem je chráněna dlouhými písečnými dunami, které se táhnou kilometry do oceánu.

Město samotné a přilehlé okolí jsou ale významné ještě z jiného důvodu. Úrodná půda společně s mírným a stabilním klimatem dělají z Motueky významné zemědělské centrum. V minulosti se tu pěstoval hlavně tabák, po snížení výkupních cen ve druhé polovině minulého století a zpřísňujících se regulacích se místní produkce postupně transformovala na jiné zemědělské produkty.

Na rozlehlých sadech, táhnoucích se, kam až oko dohlédne, se pěstují třeba různé druhy kiwi. Mám štěstí, protože právě vrcholí sklizeň a všude je pořádně rušno. Na rozdíl od brigádníků z celého světa jsem sem nepřijel za prací, zkusit se ale má všechno. Na pár dní proto nasazuji brašnu a přidávám se k nim. Plod za plodem, trs vedle trsu. Ve strojovém tempu a jen s krátkými přestávkami. Abych dosáhl na minimální mzdu, která činí devatenáct novozélandských dolarů (v přepočtu asi tři české stovky) na hodinu, musím posbírat celkem tři tuny denně. Nejsem nikterak manuálně zručný a po pár hodinách nošení pětadvacetikilového bagu začínám přehodnocovat správnost svého rozhodnutí.

Kiwi odsud míří do celého světa a všude po okolí je mnoho balicích závodů, zvaných packhouse. Pracovníci v nich neúnavně třídí zelené plody podle druhu, velikosti a jakosti. V celé zemi se každoročně vypěstuje přes čtyři sta tisíc tun tohoto oblíbeného ovoce, a jde tak o velice výnosný byznys. Nový Zéland je na špičce světové produkce, za Čínou a Itálií. Z hlediska exportního podílu ale jasně dominuje. Vyveze se 90 procent všeho, co se vypěstuje.

Obchod s důvěrou

Kromě kiwi tu ale rostou i jablka, hrušky, třešně, různé druhy zeleniny a spousta dalšího. Vstupuji na další sad a vítá mě překvapivé „ahooooj“. Vlastní ho totiž sympaťák Patrik – našinec, který na Nový Zéland poprvé přiletěl před deseti lety. „Miluju Česko a nikdy jsem neměl v plánu tu být déle než rok. Během dvou tří let jsem se ale adaptoval na to, že bych mohl mít dva domovy,“ vysvětluje mi, proč se nakonec rozhodl žít daleko za oceánem.

Motueku si od první chvíle zamiloval a na předměstí vloni koupil vlastní dům s přilehlým sadem. Stejně jako on sám i jeho ovoce ale vybočuje z řady. „Jestli uhodneš, co tu pěstuju, máš u mě pivo,“ podněcuje moji zvědavost. Oranžové šťavnaté plody na první pohled vypadají jako pomeranče, zdání ale klame. Tangelo, česky mineola, je hybrid mezi pomelem a mandarinkou. Jinde se tu nedá sehnat a skoro nikdo o tomhle netradičním ovoci nikdy neslyšel, na což je Patrik právem hrdý. Pivo jsem nevyhrál, výborný domácí džus, který z mineol vyrábí, je ale důstojnou cenou útěchy.

Patrik se hned na začátku rozhodl, že půjde cestou organické produkce. Žádné postřiky ani jiná chemie. Co sám nespotřebuje, prodá. I když trochu netradičním způsobem. „Honesty box je taková skříňka u cesty. Je to založené na důvěře mezi mnou a zákazníkem, který si přijede a tam u toho nikdo není. Vezme si produkt a hodí peníze do kasičky,“ popisuje princip svého byznysu, který velmi dobře funguje v celé zemi. Občas prý někdo nezaplatí, těžkou hlavu si z toho ale tenhle sympaťák nedělá. A jelikož mineoly v místním stabilním klimatu plodí prakticky celý rok, nemusí se o svoji budoucnost zatím bát.

Ovčí království

Sedám do dodávky a pokračuji po jediné možné cestě dál. Nad Motuekou drží stráž kopec Takaka. Vystoupat do výšky necelých osmi set metrů, přes desítky ostrých serpentin, lemovaných strmými srázy, je zážitek sám o sobě. „Hlavně se nedívej dolů,“ přemítám. Většinu cesty jedu maximálně na dvojku a má třicetiletá toyota dostává pořádně zabrat. Po půl hodině jsem konečně nahoře a jako mávnutím kouzelného proutku se nacházím v úplně jiném světě. Poslední známky civilizace mizí a namísto ovocných sadů mě obklopují jenom nekonečné pastviny.

Kaluže jsou pokryté tenkou vrstvou ledu a na trávě se leskne jinovatka. Sluneční paprsky jen pomalu pronikají mlžným oparem a já raději měním kraťasy za péřovku. Život na farmě se odjakživa řídí svými vlastními pravidly a práce tu začíná brzy ráno. Vítá mě David, jehož rodina na přilehlých pozemcích hospodaří už po tři generace. Na celém Novém Zélandu žije celkem pětadvacet milionů ovcí – v přepočtu zhruba pět ovcí na jednoho obyvatele –, a David se tak se svými třemi tisíci řadí spíše mezi menší farmáře.

Nasedáme do terénního džípu a společně s námi na korbu hbitě vyskakuje ještě pět pasteveckých psů. „Nejdřív pojedeme za mladými jehňaty. Narodila se na jaře a potřebují přikrmovat senem, aby přežila nadcházející zimu,“ informuje mě David záhy. Zapřahává za auto vlečku a seno rovnoměrně distribuuje po celé louce. Chlupáči zatím vzadu netrpělivě přešlapují. Jejich chvíle brzy přijde a oni to moc dobře vědí. I v 21. století jsou nepostradatelnými pomocníky a žádný farmář by se bez nich neobešel. Některé věci se holt nedají vyměnit ani za ty nejdůmyslnější technologické vynálezy.

„Základním povelem je zastav a sedni. Učíme je taky povel doprava a doleva, na změnu formace nebo aby začali štěkat,“ vysvětluje David ochotně a začíná rozdávat povely. Psi se rozbíhají na všechny strany a štěkání se rozléhá celým údolím. Všichni vědí, co mají dělat, a na první pohled vše působí jako dokonalá harmonie. Ani ovcím to podle všeho moc nevadí a za pár minut už početné stádo poslušně pochoduje do nedaleké stodoly.

Na programu je stříhání. Ve vlně kolem zadku se ovcím hromadí paraziti, a před zimou proto potřebují trochu zastřihnout. Ve výsledku z toho profitují obě strany – ovce jsou čisté a farmář může získanou vlnu dále zužitkovat. „Za kilo této silné vlny dostanu dva až čtyři dolary, o polovinu méně než před pár lety, moc dobře se neprodává,“ zoufá si David. Vlna naštěstí není hlavním zdrojem jeho příjmu. Ovce chová hlavně na maso, novozélandské jehněčí je vyhlášené všude na světě.

Nejkrásnější pohled na svět

Sjíždím přes pověstné serpentiny na druhou stranu kopce, do Golden Bay. Oblast je známá přívětivým klimatem a hodně uvolněným způsobem života. Nikdo tu moc neřeší, co má na sobě nebo jestli chodí bos. Taky tady trvale žije jenom necelých dva a půl tisíce obyvatel, roztroušených všude po okolí. Místo měst či vesnic se tu lidé ve snaze žít co možná nejudržitelnějším způsobem sdružují spíše do menších komunit.

Hustota populace prudce řídne a v nejsevernějším cípu tasmanského regionu nadvládu opět přebírá příroda. Jedinou výjimku představují malé farmy. O jednu takovou se nedaleko vesničky Puponga už šest let stará Pamela. Na sytě zelené louce před jejím statkem se líně prochází několik statných koní, na kterých mi na první pohled nepřijde nic zvláštního. „Velká část našich koní dříve závodila a tady našli nový domov. Kdybychom je nezachránili, nejspíš by je utratili,“ popisuje sympatická Novozélanďanka nelehký osud svých pomocníků.

Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu, a i když jsem nikdy nebyl velkým fanouškem těchto mohutných zvířat, nechávám se přemluvit na krátkou projížďku. Mořská voda při odlivu opouští břehy mělké zátoky a nám se nabízí neopakovatelný zážitek. Když se o chvíli později přestane bořit mokrý písek pod kopyty, vyrážíme do džungle. Musím uznat, že jízda na koni má vážně něco do sebe.

Na známou pláž Wairariki, jejíž panoráma několik let zpátky zdobilo monitory uživatelů nejrozšířenějšího operačního systému, je to odsud už jen několik málo kilometrů. Její kouzlo naplno vyniká při odlivu. Voda každý den zmizí o desítky metrů a odhalí jemný zlatý písek. Současně otevře cestu k útesům, v jejichž zákrytu skotačí lachtani hřivnatí. Bloumám několik hodin sem a tam, jako by čas vůbec neexistoval. A když se slunce nachýlí nízko nad obzor, přichází lahodná třešnička na pomyslném dortu. Milovníci přírodních kýčů, mezi které se nepochybně řadím, si tu rozhodně přijdou na své.

Čistá radost

Ikonické pláže, obklopené divokou přírodou. Ze své zkušenosti mohu říct, že tady, na Novém Zélandu, jde o poměrně častý jev. Druhý největší národní park v zemi Kahurangi je jako ze školní učebnice bohaté přírodní diverzity. Společně s pár přáteli vstupujeme do jeho útrob a najednou se nacházíme v obležení typické novozélandské buše. Všude kolem bují život. Ze sytě zeleného mechu vystupují dvoumetrové kapradiny a nad nimi se tyčí stromy roztodivných tvarů. Buši se tu právem přezdívá džungle. Vypadá sice výrazně jinak než džungle tropická, vzhledem, neprostupností a pestrou paletou svých výtvorů si s ní ale v ničem nezadá. Nikam nespěcháme. Zítra je taky den a byli bychom sami proti sobě, kdybychom nepřespali v některé z chat, kterých je v celém národním parku spousta. Větší či menší, jedno ale mají společné. Jsou otevřené a za malý poplatek volně přístupné komukoli. Platí tu jediné pravidlo. Kdo dřív přijde, toho chata je. K dispozici je jen to nejzákladnější vybavení, tady toho stejně člověk moc nepotřebuje. Rozděláváme oheň a kocháme se oslňující Mléčnou dráhou nad našimi hlavami. Když o pár hodin později uléhám do spacáku a zavírám oči, nemůžu ten nesnesitelně krásný obrázek dostat z hlavy.

Ráno opět nazouváme pohorky a pozvolným tempem stoupáme vzhůru. Nad hranicí lesa někde kolem patnácti set metrů nad mořem mizí poslední stromy a keře a uvolňují místo panoramatickým výhledům. Nebe je až nezdravě modré a podmínky pro výstup na jednu z nejvyšších zdejších horu, Mt. Arthur (1795 m n. m.), se zdají být ideální. První zdání se ale na Novém Zélandu nemusí vyplatit. Jakmile dosáhneme prvního hřebene, zničehonic přispěchá nečekaný společník. Nárazový vítr, dosahující v poryvech enormní síly. Travnatý porost se kvůli němu bez sebemenšího odporu klaní k zemi a i my máme chvílemi co dělat. „Aspoň to bude dobrodružnější,“ křičím do větru a snažím se zvednout upadající morálku kolektivu. Nohy těžknou, k vrcholu nám ale zbývá už jen posledních pár desítek metrů. Konečně. Pohled na svět z necelých dvou kilometrů rychle maže veškerou únavu a nastává čistá radost a fascinace neuvěřitelným umem matky Přírody. Na pár minut vypínám mozek a jen zírám do dáli. Tohle jsou přesně ty okamžiky, pro které bych podstoupil jakoukoli námahu. A které na Novém Zélandu zažívám až moc často.


Čtyři tipy autora

  • Pobřežní vody Tasmanova moře jsou velmi bohaté. Na rybaření v mořských vodách navíc není potřeba žádné speciální povolení. Stačí vzít prut, návnady a zkusit štěstí. Jediné omezení spočívá v dodržení minimální míry úlovků a maximálního množství konkrétních druhů ryb na osobu a den.
  • Pokud rádi sbíráte zajímavé suvenýry, doporučuji se zastavit v Motuece u chlapíka, který si říká Rock Fella. Jak už jeho přezdívka napovídá, specializuje se na kameny. Na Novém Zélandu je podobných obchodů spousta, ten jeho ale vybočuje z řady. Je, mírně řečeno, dost neorganizovaný, vyberete si tu každopádně z tisíců nejrůznějších kamenů. A pokud budete chtít, můžete si v jeho dílně zkusit nějaký kámen sami opracovat.
  • Při cestě do Golden Bay se na Takaka Hill zastavte ve vápencových jeskyních Ngarua, které leží přímo u hlavní silnice. Kromě velmi pestré palety nádherných krápníků se tu dozvíte zajímavé informace o ptácích moa, kteří na Novém Zélandu žili před tisíci lety. Měřili až čtyři metry a ve své době šlo o největší ptáky na světě. V jeskyních se jejich ostatky dochovaly ve výborném stavu.
  • Na závěr jeden trochu netradiční tip. Kdyby se vám po cestě přes Golden Bay zastesklo po tuzemských destilátech, zastavte se v osadě Onekaka. Žije tu Čech Vladimír, který si doma pálí alkohol s bohémskou chutí. Garantuji vám, že lepší rum a absinth na jižní polokouli neseženete. Vladimír nemá žádný obchod a alkohol většinou jenom dává na ochutnání sousedům, kamarádům a lidem dobré vůle. A jestli ho opravdu najdete, doporučuji se s ním domluvit na přespání ve stylové jurtě, kterou si postavil na zahradě. Ale pozor, na přesnou adresu se budete muset poptat místních a možná i trochu hledat.

Cestování v dodávce

  • Na Novém Zélandu prakticky nejezdí vlaky a ani jiné způsoby veřejné dopravy tu mimo velká města nejsou moc rozšířené. Dobrodruzi mohou zkusit stopovat – dělá to tu mnoho lidí, a pokud jste časově flexibilní, jde o skvělý způsob, jak ušetřit a zároveň se seznámit se zajímavými lidmi.
  • Jinak je ale nejlepší volbou pronájem či koupě obytné dodávky. Cestování v dodávce je tu velkým fenoménem – na mnoha místech po celé zemi jsou k dispozici místa pro přespání zdarma, toalety nebo pitná voda. Skvělým pomocníkem, kde najdete všechny podrobnosti na jednom místě, je mobilní aplikace CamperMate.
  • Velké půjčovny po celé zemi nabízejí krátkodobé i dlouhodobé pronájmy vozů nejrůznějších standardů. Za vybavený vůz v perfektním stavu si ale budete muset připlatit. Pokud se na Zéland chystáte na několik měsíců, lepší volbou je dodávku rovnou koupit a před odletem ji poté opět prodat. Vyjde vás to na podstatně méně peněz a můžete si auto zařídit podle vlastního gusta. Já svoji stylovou Toyotu Hiace, rok výroby 1990, koupil hned při první cestě na Nový Zéland a přes menší technické obtíže, které ke starým autům patří, ji od první chvíle miloval.

Jakub Freiwald




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země