Jaci ovšem nejsou jen divocí, mnohem větší význam mají ti chovaní doma.

Jaci ovšem nejsou jen divocí, mnohem větší význam mají ti chovaní doma. Zdroj: Petr Kokaisl

Jaci, němí obři: Za ohroženými i domestikovanými giganty do vysokohorských oblastí centrální Asie
Jakmile začne být chladněji (nejčastěji již v září) s dojením se přestane.
I když v současnosti jačí stáda hodně prořídla, stále je v horách dost pastevců, kteří na ně nedají dopustit a s jejich chovem nemíní rozhodně přestat.
Budoucí pastevci
Divocí jaci mohou žít i ve výškách nad 5000 metrů
6
Fotogalerie

Jaci: Za ohroženými i domestikovanými obry do vysokohorských oblastí centrální Asie

Splést si divokého jaka s nějakým jiným turem je docela těžké. Dva metry na výšku, tisíc kilogramů živé váhy, dlouhá černá srst, mohutná široká lebka s krásnými rohy, jaké měli pratuři, a ocas s dlouhými chlupy, které na konci tvoří střapec. To je dostatečně originální vizáž.

Kdo by chtěl dnes divokého jaka potkat, musel by se vypravit do Tibetu a navíc by musel mít veliké štěstí. Jaci mohou žít i ve výškách nad 5000 m, protože je před sněhovými bouřemi a krutým mrazem chrání hustá srst na dlouhém trupu (místo obvyklých třinácti párů žeber mají jaci žeber čtrnáct). Když se už dostanou na nějaké místo, kde je možné se pást, zůstávají tam dlouhé dny a vůbec se nehnou z místa. Střídavě se pasou a přežvykují na chladné zemi a nanejvýš si vyjdou na koupel do jezera nebo řeky. I když je velká zima, jakům takové osvěžení dělá náramně dobře.

Pro lidi je výhodou, že se divocí jaci drží na jednom místě, protože tam po sobě nechají spoustu hnoje, který často bývá jediným topivem. Obyvatelé hor mohou děkovat za teplo ve svých příbytcích právě jačímu trusu. Ten nacházejí ve velkém množství, protože zvíře může najednou vytlačit až osm kilogramů výkalů. Koncem 19. století žila v severním Tibetu ještě velká stáda divokých jaků, ve kterých bylo několik set a někdy dokonce i několik tisíc jačích býčků, krav a telat. Dnes je jak divoký ohrožený vyhubením.

Staří býci navštěvují stádo pouze v době říje a jinak si žijí po svém. Často jsou to mrzouti, kterým je nejlepší se vyhnout. V říji je také možné jaka slyšet - mnohem více než bučení připomínají jeho zvukové projevy chrochtání. Kromě říje se jaci ozývají jen výjimečně (proto mu také Przewalskij dal při objevení vědecké jméno mutus - němý). Jak je tedy Bos mutus - němý tur.

Jaci ovšem nejsou jen divocí, mnohem větší význam mají ti chovaní doma. Domácí jak je o hodně menší než jeho divoký předek (měří 100-120 cm na výšku), neváží ani půl tuny, má mnohem slabší rohy a jeho zbarvení může být na mnoho způsobů - kromě původní (a nejčastější) černé se můžeme setkat s krémovými odstíny, bílou barvou a neobvyklí nejsou ani jaci strakatí. Nejvíce domácích jaků se chová v Tibetu - kolem 12 milionů kusů, což je přes 85 % všech jaků na celém světě. Kromě Tibetu je ještě najdeme v Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Rusku (Gorno-Altajská, Chakaská a Tuvinská oblast, Burjatsko, severní Kavkaz a Jakutsko) a Mongolsku.

Nesnášenliví předkové

Jaci sloužili dříve jako nosiči nákladů. I když tak nevypadají, výborně šplhají a dokážou se dostat i na taková místa, kam by se neodvážil ani kozorožec. Zajímavé je, že divocí jaci své domácí příbuzné vyloženě nesnáší. V Tibetu se velmi často stávalo, že karavany domácích jaků byly napadeny divokými býky, což vzhledem k jejich dvojnásobné velikosti nemohlo nikdy dobře dopadnout.

V Kyrgyzstánu se dnes jaci chovají především pro srst, mléko a užiteční bývají i po své smrti - velice dobře se upotřebí samozřejmě maso a kůže, ale nazbyt nepřijdou ani rohy nebo jačí oháňky, které se někde zavěšují na hroby jako ozdoba.

Sezonní dojení

Dojení se provádí jenom v létě. Jakmile začne být chladněji (nejčastěji již v září), s dojením se přestane. Laktace jaků tím ovšem nekončí, ale všechno mléko pak dostávají telátka, aby se mohla lépe připravit na zimu. Krávám jaci v množství mléka konkurovat nemohou. Vemeno mají třikrát menší a struky jen o trochu delší než dva centimetry. Za rok se tedy získá kolem 400 litrů mléka (u krav je to někdy i dvacetkrát více). Výhodou je mnohem vyšší tučnost jačího mléka - oproti kravskému více než dvojnásobná.

Počty domácích jaků v celé Střední Asii prudce klesají - v Kyrgyzstánu se jejich počty snížily za poslední léta na méně než třetinu. S jaky bývají také často potíže. Málokteré zvíře je totiž tak uminuté jako jak. Jaci chtějí především klid, a když je na pastvině něco vyleká, klidně se seberou a odtáhnou jinam. Pastevci v jižním Kyrgyzstánu u tádžických hranic vyprávěli, že někdy nezbývá nic jiného, než sbalit jurtu a postavit ji na novém místě. S jaky nikdo nehne a nenechají se obměkčit ani pochoutkami, které na ně prý mají uklidňující účinek - kamenná sůl a také orlí trus, jenže ten se musí dlouho a nebezpečně sbírat ve slojích.

Někteří pastevci jaky dnes chovat nechtějí, protože prý přitahují vlky nebo šakaly. Sami jaci se však dokážou vlkům ubránit a zahnat je hodně daleko. Vlci jsou ovšem chytří. Dokážou nepozorovaně shodit ze srázu tele a pak dole v propasti můžou nerušeně hodovat.

Kamenný pastýř

Pastevci také vyprávěli, že pastýř jaků neumírá vůbec obyčejně. Dva jaci si lehnou, on se natáhne mezi ně a schová se do jejich dlouhé teplé srsti. Potom jeho duše vylétne až na samý vršek hory, ze které se oddělí kus kamene, který zůstane někde opodál a bude podobný mrtvému pastýři. Pastýři neumírají, jenom se mění ve skály podobné lidem, kteří zde žili mezi jaky.

Jeden z pastevců, Rasul, vzpomínal, jak ještě jako kolchozní pastevec musel v zimě honit stádo jaků, které se z ničeho nic ztratilo. Všechno zavinili ptáci. Nad pastvinou jich přelétalo velké hejno, jaci se splašili a utíkali asi deset kilometrů. Celý den se musel za nimi trmácet. Když je večer našel, za jeho starostlivou péči se mu odměnili aspoň tím, že si lehli na zem, a i když byla třeskutá zima, Rasul se mohl vyspat mezi jejich teplými těly.

Kříženci

Pokusy křížit jaky s hovězím dobytkem zatím žádné vynikající výsledky nepřinesly. Samozřejmě by šlechtitelé chtěli mít křížence, který bude mít dojivost jako hovězí skot a tučnost mléka a odolnost vůči vysokohorskému podnebí jako jaci. Velkým problémem je totiž neplodnost všech býků, kteří se při křížení jaků a hovězího dobytka narodí. Ke šlechtění se tedy mohou použít jen samice, které při dalším křížení s čistokrevnými jaky mají plodné potomstvo i u býků až v sedmé generaci. Podobné je to i u kříženců jaka a krávy - ti se v první generaci nazývají dzo.

I když v současnosti jačí stáda hodně prořídla, stále je v horách dost pastevců, kteří na ně nedají dopustit a s jejich chovem nemíní rozhodně přestat. Čaj si sice mohou omastit i kravským máslem, ale tomu jačímu se nic na světě nevyrovná.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: