nahoru

Od hory Makalu až k Everestu aneb 46 dnů na treku po nepálských velehorách

Pavel Svoboda 2. března 2020 • 06:00
Od hory Makalu až k Everestu aneb 46 dnů na treku po nepálských velehorách
foto: Pavel Svoboda

Unikátní trek v Nepálu nám ukázal nejen nádhernou tvář této krajiny, ale také neuvěřitelně vlídnou a vstřícnou povahu zdejších obyvatel. Vítejte v božském Nepálu! V zemi, která vás při velikosti bývalého Československa překvapí neuvěřitelnou pestrostí.

Přese všechny přírodní krásy a rozjetý turismus patří Nepál mezi nejchudší země světa. Dopravní odlehlost horských údolí zachovala úžasnou kulturu pestrých etnik, ale také životy na hraně středověkých podmínek. Zapadlý venkov, kam dodnes v horách nevedou silnice, tepe vlastním životním tempem. K unikátům nepálských treků patří ubytování v odlehlých vesnicích. Můžete bydlet i jíst přímo u rodin doma. Nepálci jsou úžasní lidé. Materiálně jedni z nejchudších na světě, nicméně s neuvěřitelnou energií. Přicházíte jako cizinci a odcházíte s pocitem, že jste přátelé. Lidé jezdí do Nepálu kvůli horám a vracejí se kvůli lidem.

Dva měsíce v horách

Podzimní turistická sezona připadá v Nepálu na říjen a listopad, kdy po létě skončí deštivé monzunové období. Čekají nás v Nepálu v rámci velké půlroční cesty po Asii dva měsíce. Náš první trek povede k hoře Makalu. Na túru k páté nejvyšší hoře světa není povinný místní průvodce a zároveň je překvapivě málo známá, takže tam můžeme vyrazit i během hlavní sezony v listopadu. V prosinci, kdy již kruté mrazy vyženou davy turistů, chceme vyrazit na legendární trek k Everestu, nejvyšší hoře světa. Vtom si v mapách všímám spojnice obou treků přes neturistický nepálský venkov! Rozhodl jsem se spojit tyhle dlouhé treky v jednu pořádnou túru. Idea moji partnerku naštěstí nadchla.

Mohli bychom na začátek treku pohodlně doletět, ale pojedeme po zemi jako místní. Budeme se dlouhé hodiny kodrcat po těch nejhorších cestách. I krátká vzdálenost může být v Nepálu k smrti nekonečná. Autobus střídá džíp, kam narvou až 15 pasažérů. Práší se. Nedá se pořádně sedět, natož dýchat. Přes Tumlingtar přijíždíme až do vesnice Num. Příšerná dvoudenní cesta!

Trek s velkým T!

Vycházíme na první z treků. Přes divoce hučící řeku Arun vede visutý most. Šlapeme v hlubokém zajetí horské tropické zeleně. Ve vesničkách na nás s úsměvem pokřikují ušmudlané děti. Každá mladá dlouhovlasá dívčina nosí v šátku na zádech vlastního špunta. Tašigáun je poslední vesnice na treku k Makalu. Na nepálské poměry zde končí vesnice poměrně nízko, nacházíme se jen 2100 metrů vysoko. Dál nás čeká již horská divočina a v délkách denních etap stojí horské chajdy.

Vcházíme do horského deštného pralesa. Pokroucené stromové rododendrony zdobí šťavnaté mechy. Ze zauzlovaného lesa dýchá svěží zeleň. Klid kapradin prořízne šum potoka. Ubytujeme se ve velkém osamoceném dvoupatrovém domě. Z nedovřených dvířek u kamen v kuchyni koukají půlmetrové klacky. Přesně tohle na Nepálcích miluji! Proč bychom to řezali, když to samo uhoří.

Kvůli prudce rostoucí nadmořské výšce se denní etapy vzdálenostně zkracují. Postupně se aklimatizujeme, dýchá se nám každý den lépe. Potkáváme sběračku jačího trusu. Vysoko v horách již nenajdete dřevo na topení, místní tak s radostí vyhlížejí každý jačí kobylinec. Připlácnou ho na velký kámen či zídku u domu a slunce šťavnatou briketu na otop vysuší.

Na horizontu roste zaledněný kolos Makalu (8463 m). Po týdnu přicházíme do horolezeckého základního tábora, kde stojí čtyři plechové baráčky. Nacházíme se lehce pod hranicí 5000 metrů. K večeři se podává jako každý den v ubytování klasika všech nepálských klasik, dálbhát. Čočka s rýží a zeleninou či bramborami. Když vše sníte, Nepálci vám rádi znovu doplní talíř.

Cestou zpět potkáváme česky plynně mluvící Nepálku Lakpu. Provdala se do Česka a jezdí pravidelně navštěvovat svoji rodinu. Na oslavu si objednáme tradiční pivo východního Nepálu. Tomba je nápoj ze zkvašeného prosa, které se v hrnku zalévá teplou vodou z termosky. Vylouhovaný drink se cucá brčkem. Než vypijete celou termosku, domluvíte se snad i nepálsky.

„Jmenuji se Nil Kumár Dhakai a rád vám školu ukáži,“ přivítá nás hubený učitel v typické nepálské čapce. Školu ve vesnici Tašigáun v roce 2015 poškodilo silné zemětřesení, které si v Nepálu tragicky vyžádalo téměř deset tisíc obětí. Škola má pět tříd a 64 dětí. Začíná se svižnou rozcvičkou. Třídy jsou tmavé, chladné, na zemi udusaná hlína. Malé okno a tabule. Ve třetí třídě se sešli jen dva žáci. Takhle vypadá škola dva dny chůze od konečné silnice, po níž se skoro nedá projet autem.

Nepálská zabijačka

Druhé etapy treku jsem se trochu bál. Trek vede napříč himálajským „podhůřím“. Řekami hluboce rozřezaný systém horských hřebenů musíme přejít napříč. Takhle nějak vypadá trekařova sebevražda! Stovky vertikálních metrů lítají bláznivě nahoru a dolů. Navíc jdeme v nižší nadmořské výšce, takže se o poznání oteplilo. Podle mapy má pochod z Tumlingtaru až do Lukly trvat v součtu jen 52 hodin chůze. Nakonec nám to vydá na devět náročných dnů. Za odměnu ale procházíme autentickým neturistickým venkovem. Terasovitá políčka se vlní na svazích tak prudkých, že nad tím kroutíme hlavami. Proč, proboha, žijí lidé v takovýchto srázech?

U sousedů na dvorku se něco velkého vaří. Ranní paprsky protínají páru stoupající z velkých kotlů. V zakouřené místnosti se od rána odehrává modlitba. Dva spirituálně naladění chlapíci zpívají. Okolo sedící Nepálci hrají na činely. Vtom si jeden z nich nasadí pestrobarevnou čepici s dlouhými péry jako indián. Od této chvíle ho nazývám šamanem. Musí se dostat do změněného stavu vědomí. Kamarádi ho v tom nenechávají samotného. Všichni se kvalitně zkouří hašišem.

Šaman zpívá hlasitěji. Za ním pochoduje zástup žen s činely. Šaman s dlouhou mačetou v ruce běhá v transu okolo přivázaného prasete. Vtom zapíchnou prase železným kopím. To padne, kvílí, cuká se. Nepálská zabijačka právě začíná! Chlupy černého prasete se opalují hořící otepí slámy. Na bambusové rohoži nasekají prase na kostičky. V pekelných kotlích se už vaří vývary a ovary. Každá hospodyňka přináší láhev domácího piva čhangu a pálenky rakši. Propuká přátelské veselí. Stáváme se na chvíli součástí světa, o kterém jsem si myslel, že už dávno neexistuje.

Jdeme k Everestu

V nohou máme z druhé části treku dalších 110 kilometrů, kolem 15 000 výškových metrů stoupání a klesání. Blížíme se do centra nepálského trekařského průmyslu. Při pohledu na letiště v Lukle si oddechnu, že jsme přišli po svých, a raději po nich i odejdeme. Přistání i start malých bílých ocelových orlů na ranveji dlouhé lehce přes 500 metrů vypadají bláznivě. Lukla je vstupní branou do království hor regionu Khumbu. Začíná zde legendární trek k nejvyšší hoře světa. Nevede sem ale silnice. Kdo nechce jet životu nebezpečným autobusem a do Lukly za další tři dny dojít pěšky, přilétá malým vrtulovým letadélkem. Z Káthmándú to zabere jen půlhodinku letu. Zdejší letiště patří ale mezi ta vůbec nejnebezpečnější na světě. Krátká šikmá přistávací dráha ležící 2845 metrů nad mořem v kombinaci s nevyzpytatelným horským počasím nevytváří ideální podmínky.

Vyrážíme na věhlasný trek k Everestu! Na stezkách potkáváme chodící vodovodní roury, vlnité plechy či desky překližek. Dole u země koukají těmto horským duchům nohy v prošlapaných pantoflích. Drobní nepálští nosiči jsou den co den zamačkáváni do země vahou těžkých nákladů v koších. Pomalým tempem se sunou k cíli, oddáni svému řemeslu.

Míjíme slavný Namčhe Bazár. Ostrá pyramida Ama Dablam (6856 m) střeží vstup do světa velehor. Mezi velkým ledovcem a tyrkysovým jezerem se krčí vesnička Gokjo. Ubytujeme se v malé lodži, jak se říká zdejším horským ubytovnám. Před námi se pyšně tyčí mohutná osmitisícovka Čho Oju (8201 m). Po ránu se zrcadlí na hladině jezera. Takto vypadá vysokohorská pohádka pro dospělé.

Vyhlídka Gokjo Ri (5360 m) zde působí jako malá skalka. Přesto měří o půl kilometru více než Mont Blanc v Alpách. Na vrcholu se ve větru třepotají barevné modlitební praporky. Vedle Everestu rozpoznáváme svého starého známého. Makalu! Leží takový kousek od sebe a my jdeme od jednoho k druhému už skoro měsíc!

Sami pod Everestem

Se západem slunce začíná příšerná zima. Teploty rychle klesají k minus deseti a může přijít i dvacítka. Náš plán ale vychází. Přicházející himálajská zima vyhnala všechny turisty a večer sedíme v jídelně úplně sami. Před pár týdny se tu tísnily zástupy turistů. Dokonce nám zatopili v jídelně v kamnech. Takový luxus jsme nečekali. Když hodně dýcháme, může být večer v této nepálské sauně i plus deset stupňů! Nejtěžší je přesun do vymrzlého kamenného pokojíku. Vše, co by nemělo zmrznout, musí s vámi do spacáku. Všechny baterky a láhev vody na ráno. Dobrou mrazivou noc!

Budík v 5.00! Na fousech mně namrzají rampouchy. Míjíme kamenné mužiky, které nás vedou do sedla Čo La (5420 m). Před námi se otevírá pohled na legendární údolí Khumbu. Pod dramatickou špicí Ama Dablamu se pasou rohatí jaci. Takové scenérie jen tak někde neuvidíte. A přitom nemusíte nosit vlastní jídlo ani stan. Přes vesničku Lobuche míříme do poslední osady Gorakšep ve výšce 5140 metrů. Přichází pomyslný vrchol celého treku. Šlapeme po morénách směrem k základnímu horolezeckému táboru pod Everestem. Během zemětřesení v roce 2015 smetla velká lavina dvacítku životů a v sezoně 2016 zůstal vrchol Everestu uzavřen. Místo velkého lezeckého města tak docházíme na neurčité místo na ledovci. Dosáhli jsme jakéhosi imaginárního cíle. Paradoxně odtud není samotný Everest vůbec vidět, schovává se.

Za kopci bájný Tibet

Počasí je stálé, a tak se můžeme na vyhlídkový kopec Kalapatthar (5550 m) vydat až na západ slunce. Mount Everest postupně vylézá ze své skrýše. V roce 1953 stanuli poprvé na jeho vrcholu novozélandský horolezec a včelař Edmund Hillary a Šerpa Tenzing Norkej. Nejvyšší hora světa nese jméno po britském geodetovi Georgi Everestovi. Tibeťané jí říkají Čomolungma neboli „Bohyně matka Země“. V nepálštině ji nazývají Sagarmátha, což znamená „Oceán oblaků“. Ve zdejší perspektivě vypadá absurdně jako ta menší hora vlevo. Výhledu dominuje špičatá Nupce (7861 m). Za kopci leží bájný Tibet.

Po téměř čtrnácti dnech opět klesáme pod hranici čtyři tisíce metrů. Objevuje se znovu les. Vesnicí zavlaje velká toxická vatra. Na konci sezony se zapalují hromady všech odpadků, které tu po turistech zbyly. Všechen odpad zůstává přes rostoucí počty turistů i ceny permitů stále bohužel nevyřešen. Roztáčíme modlitební mlýny jako poděkování, že k nám byl Himálaj natolik štědrý. Ve vesnici Taksindu začíná silnice. Po dalších 200 kilometrech v nohou zde končí naše třetí etapa, a tím i celá horská pouť po Centrálním Himálaji. Duchovní oslavou našeho putování je návštěva buddhistického kláštera. Malí mníšci nás zvou na modlitbu púdžu. Tuby troubí, činely zní, novicové polohlasně odříkávají mantry.

Jsme u konce. Nepřichází ale žádná úleva. Vyšplhalo se to na neuvěřitelných 46 dnů pěšky! Nejsem žádný sportovec, přesto jsem se necítil unavený. Adrenalin z úžasných setkání a neuvěřitelných scenérií přebíjí signály namáhaných svalů. Nejhorším na celém šestačtyřicetidenním treku se zdá ten čtyřicátý sedmý den. Moment, kdy se rozjíždí náš strašlivý autobus. Najednou se nám tolik stýská po klidu a tichu. Po dechu hor.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Pavel Svoboda




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země