Jednou za rok se v úchvatné přírodě lesostepí a hor severovýchodního Mongolska odehraje slavnost plná barev, hudby a tance: cam. Bohové tu bojují s démony a silami zla. Rudý ochránce, Bílý stařec i pán camu v masce modrého býka mají co dělat, aby na další období očistili prostor od všech podob zla a získali pro lidi náklonnost „vyšších mocností“.
Pár dnů před začátkem camu je turistický ruch v okolí kláštera minimální. V přilehlé zástavbě jsou otevřeny pouze dva malé obchůdky. V prvním nabízejí lamové předměty vztahující se k buddhistickým obřadům a trvanlivé potraviny. Druhý provozuje starší manželský pár. Prodávají základní potraviny. Vaří i tradiční mongolské jídlo „búdz“ (taštičky plněné nadrobno nasekaným ovčím masem s cibulí vařené na páře) a „súté caj“ (slaný čaj s mlékem a máslem).
Klášter je ze severu usazený pod horou Burenchán, která ho chrání před nejsilnějšími větry. Hlavní jižní vchod hledí do údolí, v němž protéká řeka Iven, obklopena jurtami pastevců. Atmosféru místa utvářejí pasoucí se stáda dobytka a koní. Od rána přicházejí z jižních jurtovišť k severovýchodním a severozápadním pastvinám za klášterem a k večeru se s pastevci vracejí zpět k obydlím. Vjem krajiny je velmi sugestivní díky daleké dohlednosti, dané čistým vzduchem s nízkou vlhkostí. Optické vlastnosti ovzduší ovlivňují odhad vzdáleností „evropského oka“. Objekty se zdají být výrazně blíže, než ve skutečnosti jsou. Tento jev způsobuje u pozorovatele intenzivní dojem propojení s okolím.
Temné období a popravy mnichů
Myšlenka na stavbu kláštera Amarbajasgalant vzešla od nejvyššího představitele mongolského buddhismu I. Bogdgegéna Dzanabadzara, který v roce 1723 v čele kočovného kláštera Ich Churé údolí řeky Iven navštívil. Dzanabadzar ještě téhož roku zemřel, přesto zde dle jeho návrhu nechal od roku 1727 budovat klášter v mandžusko-čínském architektonickém slohu císař Jung-čcheng. Klášter byl vystavěn k uctění Dzanabadzarovy památky a k spočinutí jeho ostatků, jež sem byly roku 1778 převezeny.
Legenda praví, že když lamové vybírali přesné místo pro stavbu, potkali chlapce a holčičku, jak si stavějí pohádkový klášter na úpatí hory Burenchán. Chlapeček se jmenoval Amar (mong. klidný, poklidný) a holčička Bajasgalan (mong. radost), sloučením jejich jmen vznikl název Amarbajasgalant (poklidný a radostný).
Následkem mohutných protibuddhistických represí klášter v roce 1937 uzavřeli. Vysocí hodnostáři byli většinou popraveni a běžní lamové pak různým způsobem potrestáni. Zpravidla je čekalo vězení, nástup do armády nebo donucení k světskému způsobu života. Samotná klášterní stavba zůstala relativně zachována, což bylo mimořádným jevem. Odhaduje se, že z více než tisícovky buddhistických objektů vyskytujících se v té době na území Mongolska jich během politických „čistek“ zničili přes devadesát pět procent.
Slavnostního znovuotevření se Amarbajasgalant dočkal v roce 1994. Klášterní komplex se nyní skládá z 28 budov ohraničených obdélníkovou zdí o délce stran 207 x 175 metrů. Obřady probíhají v centrálním chrámu Cchogčhen, jehož čtvercový půdorys má délku stěn 32 metrů. Lamové bydlí v internátní škole, která byla v roce 2009 postavena „na zelené louce“ přibližně sto metrů od východní obvodové zdi kláštera. Počátkem 20. století v klášteře a jeho okolí pobývaly stovky, příležitostně i tisíce lamů. V současnosti jich zde žije přibližně čtyřicet. Obřad cam dokázali i s pomocí lamů z jiných klášterů Amarbajasgalantu navrátit po více než šedesáti čtyřech letech v roce 2001.
Posel pána camu
Doširoka otevřená brána hlavního chrámu Cchogčhen zve dovnitř návštěvníky. Cam začíná dvoudenními chrámovými obřady a centrální budova kláštera je připravena na mimořádnou událost. Středem osově souměrné stavby prochází ulička lemovaná řadami lavic, na nichž sedí lamové. Lamové-hudebníci s dlouhými troubami dung čen jsou i ve druhé řadě, kde se mísí s návštěvníky obřadu.
Hlavní oltář s obětinami je zahalen černou zástěnou s motivy lidských lebek. Odděluje potemnělý zadní prostor chrámu osvětlený pouze plameny hořících svící, v němž jsou podél stěny vystaveny camové masky i dary bohům. Lidé vcházejí do chrámu, sedají si na lavice nebo jej ve směru hodinových ručiček po obvodu obcházejí. Přicházejí vzdát úctu božským ochráncům a vyprosit jejich přízeň na další čas. K maskám jednotlivých božstev pokládají dary – především peníze, jídlo a hedvábné šátky khatag. Převážnou část návštěvníků tvoří místní lidé s malými dětmi.
Ústřední postavou chrámového camu je „taneční mistr“ Čambon – posel pána camu. Za doprovodu hudby, zpěvu a předčítání posvátných textů tančí mezi lavicemi lamů. Uctívá ochranná božstva a vyzývá na souboj démony. Drží rituální „dýku na duchy“ phurbu a „pohár z lebky naplněný krví“ kapala. Čtyři černé tečky na jeho tváři symbolizují popel zemřelých. Složitým rituálem ničí prostřednictvím tance, posvátných textů a deseti zbraní těstovou figurku lingha ztělesňující démony, nepřátele víry i všechny hříchy světa. Na hlavě má černý klobouk odkazující k postavě Padmasambhavy – indického mystika a učitele víry. Tento „Velký tantrik“ v 8. století k přemožení pohanských duchů vytvořil v Tibetu obřad čham, z něhož vychází i současný mongolský cam.
Bozi tančí venku
Třetí den završuje nejen vnitřní chrámový cam, ale i náročné přípravy, obřady a meditace předchozích měsíců. Odehrává se na travnaté ploše mezi jižní branou kláštera a nejjižnější stavbou chrámového komplexu jampai (tzv. ochranný štít kláštera proti zlým duchům – asi 15 m dlouhá, tři metry vysoká zeď volně stojící v prostoru). Kruhové jeviště o průměru 14 metrů znázorňuje mandalu. Je vytvořeno z pěti soustředných kružnic vepsaných ve čtvercovém poli. Po obvodu čtverce vlají vlajky ochránců světových stran. Uprostřed stojí modrý stan představující palác pána camu. Zde jsou umístěny i hlavní obětiny vynesené z chrámu Cchogčen: sor (pyramida znázorňující zbraň proti zlým duchům) a čagar (palác věčně hladových a žíznivých podzemních démonů a duchů) a figurka lingha vyobrazená na svitku papíru.
Zhruba dvě stovky diváků se usazují kolem jeviště. Taneční část začíná kolem jedenácté. Za hudebního doprovodu chrámového orchestru vycházejí masky znázorňující jednotlivé postavy mongolského buddhistického panteonu z brány v klášterní zdi. Průchodem mezi žlutými stany lamů vstupují na pódium. Znázorňují souboj se zlem ve všech jeho podobách. Tancem a skoky klamou i pronásledují nepřátele. Specifickými pohyby rukou a nohou pak symbolicky ničí neviditelné démony a duchy, kteří byli na cam vyvoláni magickými formulemi.
V ostrém poledním světle vyniká sytá, jasná barevnost masek, bohatě vyšívaného hedvábného oblečení a ozdob zhotovených z vzácných kovů a korálů. Kostýmy a atributy jednotlivých božstev podléhají pevně daným pravidlům vyobrazení mongolské buddhistické ikonografie. Každá postava má přesně vymezený taneční kruh, kroky i hudbu.
Meditace a náboženský zážitek
Silný, rytmický zvuk orchestru, v němž kromě pronikavých dlouhých trub dung čen znějí i velké bubny, činely a píšťaly, je laděn tak, aby posluchači dopomohl k plné koncentraci zbavené nežádoucích vlivů okolí. Obdobně působí i spleť vířivých barevných obrazců vznikajících při pohybu na kostýmech tanečníků.
Účinkující lamové tanec připodobňují k „meditaci v pohybu“, při níž přestávají vnímat čas i fyzickou únavu a nezřídka se vžívají do postavy, kterou zosobňují. Věřícím přináší cam silný náboženský zážitek s reálnou přítomností zúčastněných božstev, jenž odnímá z jejich duší břemeno hříchu.
Rudý ochránce, Bílý stařec a pán camu
Mezi přibližně třiceti vystupujícími se vyjímají masky hněvivých ochranných božstev. Zjevují se prý v podobě, v níž je vidí mrtví v záhrobním světě. Vrcholem jejich defilé je taneční sólo hrozivého Rudého ochránce, strážce víry vítězícího nad všemi hříšnými nepřáteli, boha války Džamsrana. Děsivá rudá maska s vyceněnými zuby a vševidoucím třetím okem moudrosti je korunována pěti lebkami, znázorňujícími podobu pěti sil zla. V pravé ruce drží ohnivý meč, jenž jako pochodeň vnáší světlo do temnot, a v levé magickou hůl zakončenou trojzubcem. Jeho bodce ničí trojí zlo — nevědomost, chtivost a nenávist.
Postavou, která mezi diváky vyvolává největší ohlas, je Bílý stařec – Cagán uvgun, maska s dlouhými bílými vlasy a vousy. Vchází na scénu přibližně v první třetině představení. V pravé ruce drží dlouhou hůl zakončenou dračí hlavou – znak dlouhověkosti. Tančí, předvádí žertovné scénky, vstupuje do kontaktu s diváky mimo jeviště, jež obchází a obdarovává sladkostmi. Jeho vystoupení je požehnáním dlouhotrvajícího života a štěstí. Je to pán země, života a smrti, božstvo úrody a plodnosti stád. On určuje délku lidských životů, sčítá provinění, sesílá nemoci a tresty. Dle legendy mu byla role ochránce života svěřena samotným Buddhou. Bílý stařec je příkladem náboženského prolnutí, při němž buddhismus přijal mezi svá božstva i některé bytosti z původního šamanismu.
Na závěr vstupuje do kruhového pole hlavní figura obřadu v masce modrého býka. Je to pán camu, král zákonů, vládce podsvětí a smrti Čojdžó (Erlig nomún chán). V rukách drží žezlo vlády v podobě lidské kostry a laso, jímž spoutává démony. Plení zlo, kterému se ještě podařilo uniknout.
Očistný oheň
Odpoledne kolem páté hodiny rej masek směřuje k vyvrcholení obřadu, během něhož jsou v očistných ohních spáleny obětiny. Nejdříve v jihozápadním cípu jeviště shoří papírové vyobrazení figurky lingha. Poté diváci opouštějí roli pozorovatelů a „aktivní boj“ se silami zla se stává společnou záležitostí. Místní siláci nesou na ramenou podnosy s obětinami a drží zástavy ochránců světových stran. Průvod masek promísený s obecenstvem odnáší čagar a sor na jižní pláň pár set metrů před klášter. Zde je zapálena vysoká vatra, v níž shoří. Za hlasitých výkřiků vhazují lidé do ohně i vlastní obětiny a lístečky s přáními.
Ještě než vatra dohoří, se průvod masek vrací zpět do kláštera. V půli cesty se zastavuje, aby předvedl závěrečný tanec naplněný radostí z očistného vítězství nad silami zla. Na otevřené stepi mimo klášterní území se jedná o efektní podívanou poukazující k univerzálnosti dobra přesahujícího jakékoliv časoprostorové a ideologické bariéry.
Pradávný obřad
Cam je prý nejsložitější a nejcelistvější obřad mongolského buddhismu. Od politických změn roku 1990, které opět daly buddhismu možnost se svobodně šířit Mongolskem, cam pravidelně realizují pouze tři kláštery. Provedení kláštera Amarbajasgalant je vrcholným představením této události v zemi. Slavnost probíhá většinou v první polovině září. Konkrétní dny uskutečnění camu se však liší rok od roku a klášter je stanovuje vždy pro daný kalendářní cyklus i pomocí astrologie.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
