Střední Asie, svérázná civilizační křižovatka mezi Evropou a Dálným východem: Půvabný Uzbekistán | Reflex.cz
nahoru
Lidé a země | Magická zima v Rakousku

Střední Asie, svérázná civilizační křižovatka mezi Evropou a Dálným východem: Půvabný Uzbekistán

Jolana Sedláčková25. listopadu 2019 • 18:30
Střední Asie, svérázná civilizační křižovatka mezi Evropou a Dálným východem: Půvabný Uzbekistán

Díky Hedvábné stezce vyrostly právě v tomto koutě Střední Asie mezi horkými písky pouště Kyzylkum památky výjimečné krásy. Dodnes připomínají časy dávno minulé a vládnou podmanivým kouzlem Orientu.

Než ale navážeme na čarovnou Hedvábnou stezku, vydáváme se do specifické oblasti jménem Karakalpacko, která leží na severozápadě země a v rámci Uzbekistánu disponuje určitou mírou autonomie. Sovětští plánovači lepších časů však tomuto regionu připravili nezáviděníhodné dědictví. Svým neuvážlivým jednáním, hamižností a touhou poručit větru a dešti zapříčinili vysychání Aralského jezera a zavinili i další ekologické katastrofy. Aralské jezero, kdysi velké téměř jako celá Česká republika, se tak vlivem člověka zmenšilo na pouhých 10 procent své původní rozlohy.

Až na dno Aralského moře

Procházíme nevěřícně mezi zrezivělými vraky lodí uvíznutými v písku, které jako jediné připomínají zašlou slávu bývalého přístavního města Mojnak. Podobně ponurá atmosféra vládne i přímo v zaprášených ulicích Mojnaku. Ruku v ruce s mizející vodou v jezeře se postupně vytratil i veškerý rybářský průmysl. Zavřely se konzervárny. Pesticidy z bavlníkových polí navíc zcela znehodnotily pitnou vodu. Mnoho lidí se odstěhovalo. Ti, co zůstali, trpí kvůli zamoření oblasti jedy velmi často nemocemi kůže a dalšími chronickými chorobami.

Zdá se to neuvěřitelné. Abychom se dostali k břehům dnešního Aralu, musíme se vydat z Mojnaku na 130 kilometrů dlouhou pouť. Bývalé dno jezera křižuje hned několik cest vyjetých v písku, a tak nám chvíli trvá, než se zorientujeme a vybereme tu správnou. Před námi se otvírá obrovská pustá placka bez konce. Na některých místech už sem tam rostou keře, jinde zbyla jen popraskaná zasolená půda bez života. O přítomnosti vody v minulosti svědčí jen mušle ležící v písku. Po třech hodinách jízdy zahlédneme konečně v dálce modrou hladinu Aralského moře a zmocní se nás euforie a radost, zrnko naděje, že přece jen ještě tato oáza života nezanikla úplně.

Radost ale za několik chvil střídá zklamání. Břeh jezera pokrývá řídké smrduté bahno a naše chuť vykoupat se tady se rozplývá stejně jako podivná pěna na jezeře. „V jezeře už kvůli velkému množství soli nežijí žádné ryby,“ vypráví o chvíli později Muzaffar a podává nám šálky čaje a skleničku s meruňkovou zavařeninou. Sedíme kousek od jezera před malým jurtovým kempem, kde Muzaffar bydlí sedm měsíců v roce a stará se o blaho turistů. Ty sem vozí místní cestovní kancelář z Nukusu, hlavního centra Karakalpacka. Nás Muzaffar ale stopl, aby nás poprosil o pomoc. Přes naši baterku v autě mu dobíjíme elektroniku a krátíme si čas povídáním. Společně s námi tu sedí ještě dva kluci z dalších, na dohled vzdálených jurt, kteří mají za úkol hlídat, kdo se v této oblasti pohybuje. Všichni hovoří karakalpačtinou. V záchranu jezera už nevěří, ale doufají, že do regionu přinese nové peníze turistický ruch.

Po Hedvábné stezce až do hor

Opouštíme tuto smutnou krajinu, napojujeme se konečně na Hedvábnou stezku a zažíváme přesně takový Uzbekistán, o jakém jsme snili! Mezi elegantními minarety a medresami obloženými tyrkysovými kachličkami naše fantazie pracuje na plné obrátky. Představujeme si, jak tudy kdysi putovaly velbloudí karavany s hedvábím, kořením a dalšími cennými surovinami. A stejně jako ony i my projíždíme jednotlivými perlami Hedvábné stezky. Postupně za sebou necháváme kouzelnou Chivu, opěvovanou Bucharu i pohádkový Samarkand.

Odtud už míříme dál na východ, kde se poušť Kyzylkum mění v nádherné zelené hory plné divokých květin. Uprostřed té nečekané záplavy zeleně leží tyrkysově modré jezero Čarvak. „Říká se tomu tady uzbecké Švýcarsko,“ vysvětluje Sajora, když mě vede do svého sadu a pobízí mě, abych si natrhala výborné žluté třešně. I když je teprve dopoledne, Sajora nám starostlivě nabízí také nocleh u sebe doma. Dobrosrdečnost místních obyvatel zkrátka nezná hranic.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Jolana Sedláčková




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země