Mešita Türkmenbaly Ruhy, zdobená bílým mramorem a zlatými prvky, údajně největší mešita ve Střední Asii

Mešita Türkmenbaly Ruhy, zdobená bílým mramorem a zlatými prvky, údajně největší mešita ve Střední Asii Zdroj: Jolana Sedláčková

Turkmenské ženy mají neobyčejně krásné dlouhé vlasy, nejčastěji si je vyčesávají do vysokých drdolů nebo zaplétají do dlouhých copů
Při zkušebních vrtech vznikl i tento kráter, který na rozdíl od Darvazy vyplňuje místo plamenů tyrkysová voda
Zprohýbaný minaret Kutlug Timur měří 60 m a budí dojem, že sotva stojí. Jeho základna má šířku 12 m, vršek minaretu už jen metry dva.
4
Fotogalerie

Střední Asie, svérázná civilizační křižovatka mezi Evropou a Dálným východem: Bizarní Turkmenistán

Turkmenistán si zaslouží pověst nejbizarnější země Střední Asie. Patří mezi nejméně navštěvované státy světa. Bývá mnohdy díky svému autoritářskému režimu a kultu bývalého prezidenta Saparmurata Nijazova označován za tzv. Severní Koreu Střední Asie. Naklizené hlavní město nás nenadchlo, ale Brána do pekla nás okouzlila.

Už jen získat sem vstupní vízum není úplně jednoduché. Klasickou turistickou cestu lze v Turkmenistánu podniknout pouze prostřednictvím cestovní kanceláře. Asi nejsvobodnějším způsobem, jak zemi navštívit, zůstává tranzitní vízum. S těmi ale turkmenská vláda čím dál více šetří a momentálně je uděluje jen zhruba polovině ze žadatelů. Naše první žádost o tranzitní vízum byla zamítnuta, na druhý pokus se nám podařilo získat jakési potvrzení, na jehož základě nám pak bylo vízum vydáno až na pozemní hranici s Íránem.

Pod dohledem prezidenta

Byrokratický kolotoč probíhá i přímo na hraničním přechodu při vstupu do země. Celá záležitost zabere bezmála čtyři hodiny a působí trochu absurdně. V místnosti, kde nám náčelník uděluje víza, se na nás usmívá současný prezident hned ze tří obrazů. Na jednom ustrojen do policejní uniformy, na druhém ve vojenském stejnokroji a na třetím s hliníkovým ešusem.

Kromě samotného víza musíme zaplatit také za povolení pro vjezd vozidla, pojištění automobilu a poněkud kontroverzní kompenzaci za levné palivo. V Turkmenistánu stojí totiž jeden litr nafty v přepočtu asi šest korun. Výše kompenzace, kterou musíme uhradit, se vypočítává jako násobek stanovené taxy a počtu kilometrů, jež v Turkmenistánu ujedeme. Kolik kilometrů nás v Turkmenistánu čeká, vědí celníci naprosto přesně. S ohledem na naše tranzitní vízum nám na mapě vyznačili trasu, které se musíme během naší cesty striktně držet. Tranzitní vízum nám udělili na čtyři dny, během nichž se musíme dostat na hraniční přechod s Uzbekistánem.

Luxus v prachu pouště

Přijet do Turkmenistánu z vyspělého a kultivovaného Íránu je jako udělat skok zpátky v čase. Z hraničního přechodu Altyn Asyr vede do města Serdar úzká silnička se spoustou děr a výmolů. Chvílemi dokonce asfalt zmizí z cesty úplně. Pod horkým sluncem se líně pohupují velbloudi. Zaprášené vesničky a městečka působí bezútěšně. Stojí v nich unifikované přízemní domky se střechami z vlněného plechu, občas se objeví i nějaká jurta jako připomínka dřívějšího kočovného života zdejších turkicky mluvících kmenů.

S příjezdem do hlavního města, Ašchabadu, se však dostáváme do úplně jiného světa. Metropole téhle pouštní země je jako zjevení. Čtyřproudé silnice lemují budovy z bílého mramoru. Zábradlí, lampy, autobusové zastávky a nejrůznější monumenty zdobí zlato. Honosná náměstí doslova září čistotou. V parčících s pečlivě zastřiženými stromy a zasázenými květinami i přes obecný nedostatek vody tryskají fontány. Kromě zahradníků tu ale nikdo není. Nikdo tu neodpočívá, nikdo se neprochází. Nejčastěji potkáváme postavy nasoukané do reflexních vest. S tvářemi zakrytými šátkem, aby si chránily kůži na obličeji před ostrým sluncem, buď zametají, nebo leští mramor výstavního centra jejich země.

A pak potkáváme policisty. Zběsile mávají a pískají, když zaparkujeme někde, kde se to zřejmě nesmí, nebo když fotíme nevhodný objekt. Jak ale poznat, který mramorový palác se fotit může a který ne? Mizíme odtud raději pryč. Než dostaneme pokutu za špinavé auto nebo třeba za zatónovaná skla. To vše totiž turkmenské zákony zakazují. Ještě že nemáme černé auto. Panu prezidentovi se prý černá barva nelíbí, a tak jejich vjezd do Ašchabadu zcela zakázal.

Brána do pekla

Okázalý Ašchabad necháváme daleko za sebou a míříme na sever do srdce pouště Karakum, která tvoří téměř ¾ rozlohy Turkmenistánu. Slunce se pomalu blíží k obzoru a my před sebou máme ještě 250 kilometrů cesty po rozbité silnici. Na některých místech se tvoří malebné písečné duny, sem tam zahlédneme pasoucí se kozy a občas se objeví i pár domků nebo jurt postavených z nepoddajných stébel rákosu. Kousek před oázou Darvaza odbočujeme na cestu vyjetou v písku a do našeho cíle přijíždíme už za úplné tmy. Dnes nás čeká kempování na naprosto výjimečném místě!

Už z dálky vidíme obrovský kráter, zářící do noci jako obrovská hořící pochodeň. Kdysi se na tomto místě nacházela podzemní jeskyně. Během průzkumu ložisek zemního plynu v roce 1971 však sovětští geologové způsobili propadnutí podloží. Strop jeskyně se zřítil a vznikl obrovský kráter o průměru 70 metrů, z něhož unikal metan. Ve strachu z plynu šířícího se do okolí Sověti kráter zapálili. Doufali, že v horizontu několika dní ložisko plynu vyhoří, což se však nakonec nestalo. Dnes se tomuto magickému hořícímu zázraku přezdívá Brána do pekla a plane věčným plamenem už 48 let.

Spát u kráteru Darvaza je jako si ustlat u obřího plynového hořáku, nepřetržitě hučí a do okolí vydává obrovský žár. V létě za denního světla vyzařuje kráter takové teplo, že člověk sotva stihne nahlédnout přes okraj k hořícím plamenům a už musí rychle couvat do bezpečné vzdálenosti, aby ho horký vzduch nepopálil.

S Turkmenistánem se loučíme v příhraničním Kuňja-Urgenči, ospalém městečku zapsaném na seznamu UNESCO. Ještě než opustíme tuto zvláštní zemi plnou absurdit, celníci nám poctivě projdou všechny snímky v našich fotoaparátech, abychom náhodou z této země neodjeli s nějakou „zakázanou“ fotografií.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: