Stojí na začátku velkého řetězce. Farmáři ze vzdálených, často chudých a rozvojových zemí, odkud k nám putuje káva, koření nebo bavlna. Jak a kde žijí lidé, kteří je pro nás pěstují? Do exotických koutů Indie se to vydala zjistit redaktorka Zuzana Šprinclová.
Je to šok: krávy, vedro, sucho a úplně zahalené ženy. Těla mají schovaná v pestrobarevných sárích, šátky jim zakrývají obličej - i oči. Lidská bytost se pod nimi těžko hledá. V osadě ve vnitrozemí ve státě Gudžarát na severozápadě Indie tak velí tradice, úcta k hostům i ostych. Mezi obočí nám místní na přivítanou rumělkou malují červenou tečku (tzv. bindi nebo tilak) a do ní vlepí tři zrnka rýže. Má nás chránit před zlem. V převážně hinduistické Indii je všudypřítomná a nosí ji také muži.
Vzácné setkání dvou světů
Jsme pro místní „atrakcí“ – a oni pro nás. Kroky bílých turistů do tohoto svérázného kouta světa většinou nevedou. Ženy po chvilce začínají zvědavě a s ostýchavými úsměvy vykukovat zpod svých šátků. Jenže žádné velké vybavování nebude. Přichází totiž čas těch „silnějších“ a mocnějších na zdejším společenském žebříčku. Děcka a ženy mizí do jednoduchých kamenných domů s nejnutnějším vybavením (k čemuž se tady počítá i satelit a televize) a podlahou z udusané hlíny.
Důstojně a udržitelně
Je čas na hlavní téma, kterým je bavlna. Z tohoto vzdáleného a exotického místa putuje do našeho světa. A putuje pod značkou Fairtrade. Je zárukou, že na polích nepracují děti, obchod je transparentní, farmáři dostanou zaplaceno úměrně své práci a navrch dostanou příspěvek na sociální projekty na zlepšení života v oblasti. Tady ve vyprahlém kraji díky nim vrtají hloubkové study, aby se lidi dostali k pitné vodě, staví přehrady k zavlažování nebo platí školné na střední školy holkám. Vyšší vzdělání dívek rozhodně není v zemi standardem, zatím spíše výjimkou.
Bez chemie
Hlavním mužem je tady Amarsibhai Makwana. Farmář se před deseti lety pustil do ambiciózního projektu a bavlnu začal pěstovat bez chemie. Rostlina je ve světě kvůli své náročnosti na pěstování jednou z nejvíce chemicky ošetřovaných. Makwana založil družstvo a připojil se k Fairtrade. Chrání ho - a dnes už i dalších 1500 farmářů, kteří se k němu přidali - před tlakem prodávat bavlnu co nejlevněji a konkurovat tak např. dotované bavlně z USA.
Matoucí svět
Člověk tady lehce propadne pocitu, že se čas zastavil kdysi hodně dávno: chlapi s bílými turbany na hlavách pokuřují a vysvětlují nám, jak pěstovat organicky. Schované ženy opodál vaří na zemi nad ohněm nebo s plynovými bombami. Zahalená žena nese na hlavě obří nádobu s vodou, kdesi v dálce za ní ční větrné elektrárny. A mezi poflakujícími se kravami se mihnou pubertální kluci s mobily, díky kterým jsou naše odlišné světy bližší. Mladí lidé tady běžně mají facebookové profily, sledují videa na Youtube… Žijí ve dvou světech, kde jeden přežívá v hluboce zakořeněných tradicích a víře určující po staletí směr a řád. A ten druhý drží krok s rokem 2019 a sprintuje vpřed. Vždyť podle ekonomických prognóz předběhne v roce 2020 indická ekonomika americkou. Těžko představitelné na takovém místě...
Pozdvižení pod solární lampou
K družstvu farmáře Makwana se připojili také lidé z vesnice Karade. Většina z nich pracuje na bavlníkových polích. A stejně jako v ostatních faitradových družstvech i oni hlasovali, jak naloží s penězi určenými na sociální projekty. Vyhrálo 8 solárních lamp. Dnes jsou rozesety po vsi a působí trochu nepatřičně, jako by do tohoto světa nepatřily. V Karade lidé žijí v kamenných domech, krávy se procházejí po prašné cestě, život je prorostlý hinduistickou vírou a návštěva z Evropy vyvolá pozdvižení. Místní se trousí ze všech koutů, chtějí se na nás podívat. Ženské štěbetají jedna přes druhou (tady už nemají šátky přes obličeje), chlapi jakbysmet, ochotně se fotí a ti s mobilem si s námi dělají selfie. A proč hlasovali zrovna pro solární lampy? „Aby v ulicích nebyla večer tma.“ Jasně, budiž světlo, kdekoli na světě.
Ti lepší a ti horší
Atmosféra pod solární lampou je veselá a nastal čas na otázky. Na otázky, které se tady běžně nekladou. Třeba na kastovní systém. V Indii dělí lidi na ty lepší a horší a je v zemi ústavou zakázaný už od roku 1950. Jenže zákony vzdorují silnější tradici a hinduismu (a ústava se porušuje nejen u nás). „Ano, manžela mi vybrali rodiče podle kasty,“ říká mi žena v zeleném šátku a s kuráží v očích. Sňatky závisí na rodině a mezi různými kastami jsou problém, dozvídám se. Že je kastovní systém neotřesitelný, zažíváme během cesty denně. Našeho indického řidiče nikdy nepustili najíst se s námi u společného stolu. Vždy jsme narazili na tuhý odpor zaměstnanců restaurací.
Ztraceno v překladu
Slunce se naklání k obzoru a brzy se setmí. Otázky ohledně rovnoprávnosti (i žen) zůstávají bez odpovědi, ztrácí se v překladu. Z místního jazyka překládají do angličtiny muži, slovo má vždy ten nejvýše postavený – a podezřele dlouho u toho diskutují. Ve vsi se za chvíli rozzáří 8 solárních lamp a někteří rodiče třeba budou přemýšlet nad vhodným mužem či ženou pro své děti, ženy se postarají o dobytek, uvaří, chlapi proberou úrodu bavlny, vzdají hold bohům a pak všichni usnou, aby brzy ráno mohli zase do práce – na bavlníková pole.
Jiná země, jiná Indie
Je to zase šok: hned po přistání v jihoindickém státě Kérala, kam přelétáme z Gudžarátu podívat se na další fairtradové farmy. Rozdíl mezi dvěma zeměmi je na pohled obrovský. Letiště ve městě Kóčin pohání pouze solární energie a má v tom mezinárodní prvenství. Cestu do hor lemuje exotická zeleň a z tropického ráje vykukují také luxusní vily. Kérala je jedním z nejbohatších států Indie a má nejvyšší gramotnost - až 95 %. I tady lidé žijí v souladu s vírou, vedle hinduistů jsou ale v Kérale také muslimové a křesťané. S rovnoprávností a právy žen to měřeno Evropou není rozhodně v pořádku a našemu řidiči zase nedovolí s námi povečeřet. Živobytí tady mají lidé ale díky tropickému podnebí jednodušší. Také farmy, odkud na starý kontinent putuje voňavé koření, káva nebo kokosy, jsou na rozdíl od severní bavlníkové země sofistikovanější.
Ajurvéda na poli
„Fascinuje mne, jak lidé uměli před tisíci lety, když ještě nebyla narušená ekologie a nebyl žádný marketingový tlak, zacházet s přírodou. Používali třeba tekutý hnůj z mléka, medu, másla, vepřového masa, zvířecích kostí a rýžových slupek,“ říká dr. Thomas z fairtradového družstva v Idukki district v Kérale. Do světa odsud putuje hlavně voňavé koření. „Sbíráme staré recepty založené na ajurvédě (pozn. red. tradiční indické lékařství a vědění o životě) , která znala nutriční hodnoty a uměla pracovat s energiemi. Pokoušíme se je znovu implementovat a jdeme přírodní cestou, bez pesticidů,“ dodává. Třeba proti škůdcům a pronikání chemie ze sousedova pozemku jim dobře slouží ibiškový plot. Na farmě mají i laboratoř na rozbor půdy a vody, místním pěstitelům radí a rozdávají vhodné sazenice. Pomáhají jim vzpamatovat se z loňské povodně, která vše smetla. Vedle zkázy se ale velká voda postarala o jednu důležitou věc. Když lidé na vlastní oči viděli, jak plasty, které voda brala sebou, ucpaly odtoky, začali si jich více všímat a pochopili, jakou zkázou mohou být. A dnes díky tomu slyšíme, jak hlas z amplionu vyzývá místní, aby se připojili k víkendovému plastovému úklidu.
Tropický ráj
Motor lodi tiše hučí, volavky, ledňáčci nebo rybáci krouží u hladiny, kormoráni sedí na větvích. Lidi u pobřeží trhají rákosí, ženy perou, muž opřený o strom čte noviny. Ve vodě mají rybáři natažené obří sítě: loví v noci pomocí světla. Rozsvítí a ryby jim sami připlují do pasti. V poklidné atmosféře pluje naše loď po jezeře Vembanad na další fairtradovou farmu: tentokrát kokosovou. Ke svému podnikání nepotřebuje zdejší farmář moc: vlastnit půdu, na které rostou kokosové palmy, loď, aby mohl převážet plody, nějakou tu mačetu a bambusové hole. Jednou, asi 4 metry dlouhou, shazuje zelené kokosy a jeho paní mačetou odstraňuje vršky, abychom mohli vyzkoušet čerstvé kokosové mléko. Celkem tady mají 88 stromů a plody sbírají každé dva měsíce. Ročně se jich urodí až 125 tisíc. A navíc v místě, které je tak půvabné, že se až tají dech.
Jsme fér?
I když podmínky mají pěstitelé v Kérale a v Gudžarátu odlišné, mají mnoho společného. Snaží se o udržitelnost: pěstují bez chemie a vrací se ke starým dobrým praktikám svých předků. Díky tomu se k nám dostávají kvalitní potraviny a výrobky, které můžeme kupovat s pocitem, že tam kdesi daleko v málo známém světě nemusely děti místo školy na pole, holky dostávají šanci studovat a farmáři nejsou vykořisťovaní jen proto, abychom mohli levně okořenit jídlo, užít si ranní kávu nebo si koupit něco na sebe. A jak se během cesty ukázalo, nejde jen o marketingové zaklínadlo, díky kterému se dobře prodává, ale o fungující systém s přísnými pravidly a kontrolou. Dnes je do Fairtrade zapojeno 1,6 milionu farmářů z Afriky, Asie a Latinské Ameriky. A tak jako téměř u každého systému, i u Fairtrade se objevily případy selhání, kdy lidé značku využili pro své vlastní zájmy. Stále ale platí, že Fairtrade je zárukou rozumného obchodu, díky kterému mohou lidé v chudých zemích důstojněji žít, pracovat a chovat se k životnímu prostředí.
Fair trade
Hnutí fair trade začalo v 50. letech minulého století. Sdružuje pěstitele z rozvojových a chudých zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Farmáři musí splňovat standardy certifikace Fairtrade.
Musejí založit družstvo, aby mohlo probíhat kolektivní demokratické rozhodování, nesmějí zaměstnávat děti, musí kontrolovaně využívat hnojiva, přičemž ty nejškodlivější jsou úplně zakázaná, nesmějí využívat geneticky modifikované organismy apod. Smyslem Fairtrade je boj s chudobou, zlepšení pracovních podmínek, spravedlivý obchod, dodržování lidských a pracovních práv, ochrana životního prostředí.
