Za sedmero horami a sedmero moři, na samém konci světa, v indonéském souostroví Malé Sundy leží vesnička na konci časoprostoru. Lamalera. Cesta k ní je jako v každé báji trnitá a plná nebezpečenství. A jenom ten, kdo projde všemi nástrahami, obrní se trpělivostí a možná má i trochu štěstí, může vstoupit rovnýma nohama do starých časů, kdy ještě muži sváděli rovný boj s přírodou, živly a zvířaty pro svou obživu.
Lamalera je tradiční velrybářská osada a má od indonéské vlády výjimku: staletími vydržené právo k lovu velryb. Jen tak, takřka holýma rukama. Jenom tady totiž loví od nepaměti až do dnešních dnů místní rybáři velké kytovce tradiční metodou, pouze s ruční bambusovou harpunou. Na malých vahadlových loďkách se vydávají téměř denně na lov do zálivu. Motor se používá jen pár desítek metrů při vyplutí a potom až při samotném lovu.
Benzin je drahý. Jinak se pluje pod mnohokrát spravovanými plachtami z palmových listů. Na lov vždy vyplouvá celá flotila - okolo sedmi lodí, dnem i nocí připravených pod palmovými přístřešky na písčině v zálivu.
Posádku tvoří vždy šest až sedm rybářů, dnes už většinou starých mužů, kteří prožili na moři celý život. Mladé už souboj s živly tolik neláká.
Vyrovnaný lov
Hubené, ale šlachovité paže, chodidla zjizvená po špatně zahojených zraněních, otrhaná trika a šortky. Na přídi každé loďky sedí harpunář a bedlivě pozoruje tmavou hladinu, ubíhající pod přídí. Není sám.
Jakmile některý z mužů zahlédne temný stín pod hladinou, všechny lodě vytvoří rojnici a snaží se zahnat kořist na mělčinu. Velryby, vorvani, dugongové (kapustňáci), kulohlavci, manty, ale i delfíni - ti všichni jsou vítaným úlovkem. Když se podaří kořist dostihnout, nastává chvíle pro muže na špici.
Harpunář se vztyčí na předním ráhnu lodi, bosýma nohama udržuje rovnováhu v silném vlnobití a s napřaženou rukou, ve které svírá dlouhou bambusovou tyč, zakončenou ostře nabroušenou železnou harpunou, čeká na svůj okamžik. Teď! Tělo ryby se vynořilo těsně před přídí lodi. Jediný prudký pohyb, do kterého napře všechnu sílu - zásah! To je ale jen začátek.
V příštím okamžiku harpunář skáče rovnýma nohama na lesklý černý hřbet! Poprvé, podruhé, potřetí.
Znovu a znovu zabodává břit zbraně do hlavy tvora pod svýma nohama. Zvíře se zmítá, mlátí obrovským ocasem, bojuje ze všech sil. O život, o nic jiného tu nejde. A síly jsou v rovnováze! Někdy zvítězí člověk, jindy se situace může obrátit a obětí se stává lovec… Nejsou výjimkou případy, kdy leviatan odtáhne loď daleko na moře nebo stáhne harpunáře do hlubin. Obrovské čelisti v předsmrtné křeči dokážou ukousnout nohu, mocný úder ocasem omráčit. Je to čistý souboj. Úlovek zaručí celé vesnici živobytí na dlouhou dobu.
Vyplouváme!
Časy, kdy bylo moře plné rybích obrů, jsou ale dávno pryč. V roce 1969 byl tady v Lamaleře uloven rekordní počet 59 vorvaňů v průběhu jediného roku. Dnes je to sotva desetina! Přesto patří tato velrybářská vesnička mezi perly cestovatelských zážitků. Můžete se přeplavit lodí z přístavu Larantuka na nedalekém ostrově Flores s mezipřistáním na Adonaře až na ostrůvek Lomblen (někdy také nazývaný Lembata) a po útrpné několikahodinové cestě nákladním autobusem vystoupit v nadcházejícím soumraku na konečné - právě tady, v Lamaleře. V jistém smyslu je to přízračné místo. Všude se válejí velrybí kosti.
Na pobřeží leží zbytky rozporcované kořisti z posledního lovu, obalené pískem. Žábry, vnitřnosti… Mezi nimi pobíhají malí černí čuníci a stejně hbité a tmavé děti. Hrají si. Dramatická kulisa je pro ně běžnou každodenní skutečností.
Ubytovali jsme se v romantickém, bílém, leč rybinou páchnoucím domku na útesu nad zálivem. Je třeba si trochu odpočinout. Ráno možná pojedeme na lov! V ranním rozbřesku pak stojím na terásce našeho white housu a dívám se na moře pod námi.
Nemohu spát. Po včerejším drsném přesunu mne bolí každá kost, každý sval. Dnes prý nevyplují, říká děvče, které nám přineslo vodu. „Ne dobré počasí na lov. Snad zítra, pozítří…“ Opravdu. Je pod mrakem, větrno až bouřlivo. Přesto najednou jako na povel vybíhají na písčinu desítky mužů.
Během chvíle se lodi z přístřešků stěhují na hladinu. Chlapi podkládají kýl člunů silnými poleny, po kterých je sunou k moři. „Ježíš, lidi, dělejte, oni fakt jedou - vyplouvají!“ křičím jako zběsilá. V momentě jsme všichni oblečení a s foťáky v ruce uháníme dolů. Probíhá kratičké smlouvání o ceně a pak už vyplouváme. Nad vesnicí visí černý mrak, je zataženo a moře je temné. Naše loď se jmenuje Hora Tene. „Dneska není dobrý den pro lov - je špatně vidět,“ říká šéfík Bernardus. Je mu prý sedmapadesát a má pět dětí.
Jedeme pomalu. Chlapi kouří „kozí nožky“ v banánovém listu a pátrají očima po hladině - čtou vodu. Poloslepý stařík sedí na dně člunu a popraskanou plastovou nádobou vylévá vodu. Stále se nic neděje. Krátíme si čas rozhovorem. „Kolik už jste letos ulovili velryb?“ ptám se. „Letos?“ zamyslí se Bernardus. „Čtyři.“ Vytáhla jsem slovníček.
„Jak se jmenuješ, kolik je ti let…“ Bernardus čte češtinu překvapivě dobře, jen „ř“ mu činí jisté potíže. „Máš děti?“ „Mám dvě.“ „Kluka, nebo holku?“ louská z příručky. Je na lodi zjevně nejchytřejší - a taky nejvýřečnější. Ostatní jenom poslouchají a zubí se.
Opravdový život
Jedeme už skoro dvě hodiny, když nastává rozruch. „Támhle, támhle!“ Skasat plachty! Motor! Tak přece? Nahodili jsme motory a vyrazili. Všechny lodě míří do jediného místa. Chlapi křičí. Harpunář na přídi nasadil železný bodec na svou bambusovou harpunu.
Daleko vpředu občas nad hladinu vyjede černý hřbet se zahnutou ploutví. „Baleo - velryba?“ ptám se. „Tidak - sagumi,“ odpovídá tiše a s úctou Bernardus. Nerozumím jeho dialektu, ale když se trochu přiblížíme, vidím charakteristický černý hřbet a bílé břicho. Je to kosatka! A druhá, třetí! Lodě se rozvinuly do rojnice a ženou zvířata do zálivu. Jedeme plnou rychlostí, vlny šplouchají dovnitř do lodi a během pár vteřin jsme všichni mokří na kůži. Marně se snažím tělem zakrýt aspoň objektiv foťáku. „Támhle je ještě jedna - a další - ne, je jich pět!“ Velryby se náhle obracejí a unikají na volné moře. Není to lov, je to štvanice.
Pronásledování pokračuje. Celá flotila se otáčí a obloukem se snaží odříznout jim cestu. Několikrát se zdá, že už se to podaří. Nejsem si úplně jistá, na čí straně vlastně stojím. Přála bych rybářům (ale i sobě) dobrý úlovek a neobvyklý zážitek - na druhé straně nechci, aby ta krásná zvířata zahynula. Aby z lesklé černobílé elegance zbyly kusy bílého masa v písku na pláži, jaké jsme viděli včera. Vlnobití zesílilo a slaná voda zasahuje loď pořád víc. Znovu se otáčíme a snažíme se zvířatům zkřížit cestu. Marně.
Honička trvá ještě asi tři čtvrtě hodiny, ale kosatky tentokrát unikly. Vracíme se do přístavu. Unavení, mokří a promrzlí. My bílí i trochu rozpačití. Vzdor nezdaru to bylo silné. Nejsme už zvyklí na přímočarost a surovost získávání potravy. Maso, které jíme my, leží pečlivě opracované a naporcované v balíčcích v supermarketu, jako by nemělo s živými tvory nic společného. Přesto to byla ještě před chvílí ta roztomilá telátka, kuřátka… Možná by nám neškodilo vynechat alibismus a podívat se do očí skutečnosti, že přírodní zákony jsou nemilosrdné. Kdo nezabíjí, bude zabit. Člověk kontra příroda - to je skutečný život.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
