Půvabná krajina v povodí řeky Oněgy.

Půvabná krajina v povodí řeky Oněgy. Zdroj: Wikimedia

Půvabná krajina v povodí řeky Oněgy.
Půvabná krajina v povodí řeky Oněgy.
Půvabná krajina v povodí řeky Oněgy.
Půvabná krajina v povodí řeky Oněgy.
Půvabná krajina v povodí řeky Oněgy.
17
Fotogalerie

Ráj pro vodáky, rybáře i lovce. To je panenská příroda v povodí ruské řeky Oněgy

Viděli jste někdy skládací srub? Nebo dřevěný kostel postavený bez jediného hřebíku? Zpívali jste v lese, abyste zahnali medvědy? A umyly vám někdy někde ryby nádobí? Na březích řeky Oněgy, proměnlivé jako jarní počasí, můžete tohle všechno zažít, když sbalíte holínky, rybářské pruty, řetězovou pilu a seberete dost odvahy tenhle malebný, byť nevyzpytatelný tok sjet.

Vlak letí širou ruskou zemí. Trať je rovná jako čára, žádné ostré zatáčky, nikde ani kopeček či klesání. Lokomotiva značky Škoda nás svižně táhne daleko na sever, za šedesátou rovnoběžku. Těch tisíc kilometrů zvládne za necelých dvacet hodin. Na každý vagon připadá jedna průvodčí, která se stará o vše: od kontroly lístků až po úklid WC, které na stanicích bez výjimky zamyká. Prodává také sušenky a chutný čaj „v podstakannike“ za šest rublů.

Vlak je oproti zažitým předsudkům velice čistý. Všude leží koberce, na chodbě je k dispozici umývadlo na mytí rukou a nádržka s horkou vodou. Naší cílovou stanicí je Pleseck v Archangelské oblasti. Zhruba desetitisícové město je známé blízkým kosmodromem. Rusko dříve disponovalo kosmodromem Bajkonur, ten se však po rozpadu Sovětského svazu ocitl v Kazachstánu, a tak byl vystavěn kosmodrom nový. Ruská federace si ale Bajkonur pronajímá.

Paradoxně jí to vychází stále levněji - vynést raketu na oběžnou dráhu z Plesecku, který je dále od rovníku, je totiž energeticky mnohem náročnější.

Taxíkem k řece

Náš průvodce sehnal dopravu v podstatě ihned. Řidič nás naskládal do nového šestimístného gazíku, naší bagáží zaplnil nákladový prostor a po cestě vzal ještě jednoho zákazníka, kterého usadil našemu průvodci doslova na klín. Městská doprava tu neexistuje, a tak bývá takovéhle taxi jedinou možností, jak se někam dopravit. Řidič objel několik pump, až našel jednu, kde benzin měli, a natankoval plnou nádrž pětasedmdesátioktanovým benzinem za patnáct rublů za litr. Pak se rozvyprávěl. Jmenuje se Pjotr Veniaminovič a je místní rodák. Od čtrnácti let pracoval, většinou sbíral seno pro kolchoz a tak si někdy vydělal i šest set rublů za měsíc. Opravdová síla sovětské moci sem dorazila až v padesátých letech. Jednoho dne přijeli vojáci a za dvanáct hodin všechny obyvatele přestěhovali. Místní se však do svých domovů znovu vrátili...

Po půlhodině jízdy a povídání nás vysadil u řeky, daroval nám tašku hub a rozloučil se.

Trochu vody pod zadkem

Na šest lidí jsme měli dvě nafukovací kánoe a jednu starší s hliníkovou konstrukcí. Náš průvodce jel vždy sám a vpředu, vyhlížel riziková místa a ukazoval sjízdnou cestu. U starší kánoe neustále hrozilo proražení dna, na rozdíl od lodí nafukovacích, které se dokázaly poddat. Plnou rychlost kánoe jsme tak využili málokdy. Řeka byla zrádná. V pozdním srpnu nebývá tolik vody a mělčina se dokáže zvednout z hlubiny velice rychle. Břicho lodi tak občas pohladil nějaký ten kámen a vydal charakteristický zvuk.

Snadné nebylo ani dostat se ke břehu - řeku lemoval široký pás až metrových balvanů, které byly hlavně za mokra a šera velice nebezpečné. Kromě kamenitých břehů jsme ale našli i několik útulných písčitých pláží, kde jsme pár dnů rybařili a stavěli saunu. Ruské sauně se říká banja. My jsme si tu naši vezli sešitou už z Moskvy a saunování v ní bylo snadné a příjemné. Nejprve se v hromadě kamenů rozdělá oheň, okolo kterého se z dvoumetrových větví sestaví korpus sauny. Když se kameny pořádně rozžhaví, oheň se udusí a na korpus se navleče neprodyšný obal. Uvnitř ihned vzniká žár a na rudé kameny se může i nemusí nalévat voda. Tělo je třeba pořádně prokrvit šleháním březovou metlou, aby se teplo přivedlo ke kůži. Když jsme se chtěli ochladit, jednoduše jsme skočili do Oněgy.

Peřeje byly na trase pouze několikery a zdolali jsme je celkem snadno, jen s trochou vody pod zadkem. Helmy a plovací vesty jsme tedy moc neupotřebili. V případě peřejí Velká hlava jsme museli udělat důkladný průzkum, než jsme se mezi kameny vrhli; přece jen je zde pro pomoc daleko a zničená loď by znamenala konec výpravy, nemluvě o zranění.

Jediná možnost, jak někoho v této pustině zachránit, je zavolat vrtulník. Problém je, že tu není jak zavolat. SIM kartu místního operátora jsme pro jistotu koupili už v Plesecku, ale později se to ukázalo jako zcela zbytečné, neboť jsme mířili do míst, kde signál není a kde ani za Sovětského svazu pořádně nešlo skoro nic chytit.

Skládací sruby

Naše putování vedlo jedněmi z nejpustších zákoutí Oněgy. Na trase mezi městečkem Oksovskij a vesnicí Něrmušou, tedy na více než sedmdesáti kilometrech, byla pouze jediná vesnice, Jarjema, kde se daly doplnit zásoby v místním „magazíně“. Obchody jsou slušně zásobené, pouze tvrdý alkohol nejde v menších obchodech koupit buď vůbec, nebo (jako v našem případě) jen „podpultově“ - pro jeho prodej je totiž třeba zaplatit půlmilionovou licenci.

Vesnice tu mají severský ráz: mistrovsky ztesané a zdobené domky, často se saunou a hospodářstvím. Sruby mívají vždy klády číslované. Dům se totiž postaví ze syrového dříví v lese a nechá se uschnout. Stavba si sedne, záseky se poopraví, srub se rozebere, převeze na místo určení a podle čísel znovu sestaví. Na oněžských březích je k vidění mnoho církevních památek z osmnáctého století, doby rozkvětu dřevěného stavitelství ruského severu.

Jde třeba o architektonicky raritní kostel v zaniklé vsi Pustinka či opravdový skvost severského stavitelství, monumentální chrám v Turčasovu. První zmínky o kostele na tomto místě pocházejí už z patnáctého století. Chrámový soubor byl založen roku 1776 a čítal samostatnou zvonici a dva chrámy. Po požáru v šedesátých letech zůstal pouze jeden z nich a zvonice je dodnes poškozena. Chrám je postaven bez jediného hřebíku, pouze pomocí tesařských technik. Občas se tu slouží i mše. Drtivá většina výzdoby chybí a zbytek je značně poničen.

Komáři, medvědi a ryby

Oněga je nádherná a hlavně veliká řeka, místy se rozšiřuje i na čtyři sta metrů. Vlní se mezi zalesněnými svahy či širými údolími pod nekonečnou oblohou a pokud má člověk štěstí na počasí, ukáže se mu v pravé kráse. Příroda je zde opravdu divoká. Maliny, borůvky, houby a bobule všeho druhu rostou doslova na každém kroku.

Les, jaký známe z Evropy, zde nenajdeme. Zdejší hvozdy jsou skutečné pralesy. Kmeny v nich leží napadané přes sebe, doširoka se rozkládají močály a bažiny, které se v červnu a červenci černají komáry. Prodrat se lesem za houbami, kterých je tolik, že je nestačíte pobrat, je ale i docela nebezpečné. Pro tyto účely jsme měli ve výbavě akustickou pistoli proti medvědům. Jako prevence však stačilo v lese hulákat nebo si zpívat, medvědi jsou vesměs plaší. Zrána jsme sice nacházeli jejich stopy okolo břehu, k táboru se však nikdy nepřiblížili.

Po zimě bývá Oněga opravdu bouřlivá a těžce sjízdná, v létě je však lákadlem pro dobrodruhy a hlavně pro milovníky rybaření. Oficiálně se na řece lovit nesmí. Instrukce od našeho průvodce zněly jasně: „Pokud uslyšíte motorový člun, zahoďte prut do trávy nebo zmizte do lesa, může to být stráž.“ Řídili jsme se tím do puntíku, už jen proto, že jsme ignorovali povinnost turistické registrace na místní milici. Když už ale někdo připlul, tak leda místní rybáři rozhazovat sítě. Ryby jsme měli na jídelníčku každý den, dokonce jich bylo tolik, že jsme je už ani nemohli sníst. Z větší části to byly štiky, lipani a lososi, které jsme utahali na třpytku, okouni brali na „mouchu“ a malé rybky připlouvaly k tábořišti samy.

Špinavé nádobí se zbytky kaše jsme vždy ponořili u břehu do vody a rybky je vzorně očistily. Chytit je do pasti bylo snadné, a tak jsme tiché večery trávili u ohníčku vychutnáváním uchy, rybí polévky, a hleděli na hvězdy nad hlavou. Ryb je zde nepřeberné množství, zručný rybář zde může ulovit trofejní kus a ráno snídat čerstvý kaviár a zapíjet ho vodkou.

Klíčem je vybavení

Kromě dvou deštivých dní, kdy ale zase brali lososi, jsme si zbývajících osm dní užívali sluníčka. Přes den se dalo chodit bez trička, pokud člověku nevadil vítr. Ten se nad řekou málokdy utiší. V srpnu zde prší jedenáct dní v měsíci, minimální průměrná denní teplota bývá okolo deseti stupňů, maximální pak osmnáct, pokud však svítí slunce, tak se vyšplhá jistě na pětadvacet. Zato kvečeru teplota výrazně klesala a nebylo výjimkou, že se v noci přiblížila nule. Ráno jsme se mohli brouzdat jinovatkou a sklepávat ze stanů námrazu.

Vysoké rybářské holínky a teplé, rychleschnoucí oděvy byly nutností. Velmi se osvědčila i kapesní řetězová pila. Problémem v celém Rusku se stává podrobná mapa. Náš průvodce ji zakoupil pod rukou kdesi v antikvariátu.

Byla to výtečná vojenská „kilometrovka“ z konce šedesátých let, bohužel menší vesnice a cesty v ní zanesené většinou již neexistovaly. Repelent je nutné pořídit přímo v oblasti. České přípravky sice odpuzují komáry, ale neúčinkují proti malým kousavým muškám, které prolezou i moskytiérou.

Oněga je místem pro každého, kdo má rád divokou přírodu severu, samotu a rožněnou rybu. Kromě několika peřejnatých úseků jde o relativně klidnou plavbu, záleží však na množství vody.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: