Starodávné rituální tance „čham“ jsou vznešenou podívanou plnou krásy, barev, pohybů a zvuků

Starodávné rituální tance „čham“ jsou vznešenou podívanou plnou krásy, barev, pohybů a zvuků Zdroj: Michal Filip

Žlutá symbolizuje lásku a duchovno. Každá barva má svůj skrytý význam. Masky čhamu představují dlouhou řadu hlavních budhistických božstev.
Starodávné rituální tance „čham“ jsou vznešenou podívanou plnou krásy, barev, pohybů a zvuků
Starodávné rituální tance „čham“ jsou vznešenou podívanou plnou krásy, barev, pohybů a zvuků
Starodávné rituální tance „čham“ jsou vznešenou podívanou plnou krásy, barev, pohybů a zvuků
Starodávné rituální tance „čham“ jsou vznešenou podívanou plnou krásy, barev, pohybů a zvuků
6
Fotogalerie

Oživené mysterium: Rituální tance „čham“ jsou vznešenou podívanou plnou krásy, barev, pohybů a zvuků

Po více než šedesáti letech od zákazu komunistickou vládou se v Mongolsku obnovilo mystické představení vycházející z buddhistické mytologie. Téměř zapomenuté umění dokázalo nabýt dřívější slávy a navázat na své bohaté tradice.

Stalo se tak v roce 1999, kdy klášter Gandan v Ulánbátaru znovu dokázal předvést svůj legendární čham. Taneční představení s maskami čham je pantomimická magická hra vycházející z buddhistické mytologie. Propojuje buddhistickou filozofii a dramatické, hudební i výtvarné umění. Kořeny čhamu sahají do Indie. Tady byla v dávných dobách pořádána představení, při nichž účastníci tančili v maskách a oděvech bohů a démonů. Mluvili při tom řečí bohů, démonů i lidí. Z Indie se tyto tance dostaly do Tibetu, kam byl v osmém století při založení kláštera Samjä povolán věhlasný mistr, znalec víry a démonů Padmasambhava.

Jeho úkolem bylo přemoci duchy, démony a místní pohanská božstva. Padmasambhava uspořádal mystický tanec bohů v maskách, doprovázený magickými zaříkávajícími formulemi, a tak zdolal pohanské bohy Tibetu, kteří pokořeni už nedokázali škodit buddhistické víře. Dokumentace k čhamu byla vždy určena pouze úzkému okruhu vyvolených a existovala jen v několika rukopisech. Pouze v devatenáctém století byl xylografií vydán spis tibetského učence Agvangchäduba, pojednávající o čhamu. Tento dokument byl však určen jen úzkému okruhu mnichů pověřených ochranou buddhistického učení.

Očistit místo a čas

Za původní mongolské náboženství se pokládá šamanismus, uctívání duchů přírody, kultu předků a Věčného Nebe. Buddhismus pronikal do Mongolska již od dávných dob (v časech hedvábné stezky, s Ujgury, v době Čingischánova impéria), ale až v 16. století vládce Altan chán přestoupil na lamaismus (jeden z buddhistických směrů) a tím úředně přijal buddhismus jako státní náboženství. První buddhistický klášter Erden Dzu byl postaven v roce 1586.

Kdy přesně se první čham v Mongolsku uskutečnil, není zcela jasné, neboť různé odborné prameny udávají odlišné letopočty. Nejednotnost pramenů je pro Mongolsko příznačná. V zemi kočovníků se velmi obtížně uchovávaly písemné památky, které by dnes potvrdily konkrétní datum. Svou roli sehrály i mohutné represe ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století, při nichž byly povražděny tisíce mnichů a ze 767 fungujících klášterů jich bylo 724 zničeno. Povětšinou se tedy historici opírají o ústní zdroje. Lze nalézt zmínky o uskutečnění prvního čchamu v šestnáctém, sedmnáctém, osmnáctém i v devatenáctém století.

Snad pro časovou blízkost je právě 19. století uváděno nejčastěji. V roce 1810 prý lama Chajdav, též známý jako Džadar Chamba, sepsal pravidla pro představení čhamu a o rok později hlava mongolské církve čtvrtý Bogdegén povolila předvést čham ve svém klášteře v Urze (dnešní Ulánbátar). Den pro představení byl astrology stanoven na patnáctý den posledního letního měsíce (tedy 15. srpna). Během devatenáctého století bylo na území dnešního Mongolska vybudováno mnoho klášterů, ve kterých se toto magické představení pořádalo. V každém ze sedmi set hlavních klášterů bylo odehráno aspoň jednou ročně. Pro mongolský čham je charakteristické jeho obohacení o prvky kouzelnictví a o pohanské zvyky nomádů. Některé prvky mongolského čhamu mají své kořeny v šamanském vymítání duchů, v očištění daného místa nebo času.

Lze tedy říci, že část kořenů mongolského čhamu sahá až do doby bronzové a tkví ve starých pohanských divadelních rituálech, jejichž vyobrazení se zachovala na skalních malbách v Tuvě a Zabajkalí. Na těchto malbách jsou patrné škrabošky, které si účastníci obřadu přidržují před tvářemi.

Dlouhé dny přípravy

Příprava čhamu je velmi náročná a vyžaduje dlouhé časové období. Zkoušky začínají obvykle několik měsíců před samotným představením pod vedením nejzkušenějšího a nejvyššího lamy. Mniši detailně studují taneční pohyby postav, vyrábějí a opravují masky, kostýmy i doplňky, jež jsou třeba. V tomto období je pro ně příprava představení každodenní a téměř neustálou záležitostí.

Některé historické scénáře čhamu přežily do dnešních dnů. Jde o rozsáhlá díla. Například scénář ke geser čhamu obsahuje devadesát čtyři jednání. Mimoto jsou v něm podrobně popsány kostýmy a masky a vysvětlena symbolika postav.

Den, kdy probíhá čham, je velkým svátkem pro celý kraj. U kláštera se scházejí lidé z širokého okolí. Přijíždějí v terénních vozech, ale i na koních. I v dnešní době zde potkáme pastevce, jejichž kočovný způsob života se po staletí téměř nezměnil. Většinou bývají oblečeni v tradičním mongolském hedvábném délu a na nohou mají jezdecké boty se zdviženými špičkami, zdobené raženou kůží.

Diváky tvoří zástupci všech věkových skupin. Jsou tu malé děti, které se účastní svého prvního čhamu v životě. Jsou tu i jejich prarodiče, z nichž někteří zažili i poslední čham před úředním zákazem, který se uskutečnil v Ulánbátaru na náměstí před klášterem Čojdžin lama v roce 1937.

Kostýmy a masky

Kostýmy a masky, které jsou k vidění v mongolském čhamu, se výrazně odlišují od těch, které jsou k vidění v jiných buddhistických zemích. Jsou velké a zřetelné (výrazně větší než v životní velikosti) a díky tomu mohou diváci jednotlivé postavy dobře rozeznávat. Vyobrazení všech masek podléhá striktním pravidlům stanoveným náboženskými i uměleckými kánony. Masky jsou mistrovská díla – bohatě zdobené a provedené tak, aby budily bázeň a pokoru k uctívaným božstvům. Vyrábějí se kašírováním a vykládají se korály, zlatem, stříbrem a drahými kameny. Kontury se dokreslují tuší a zbylé plochy jsou domalovány minerálními barvami.

Odstíny i barvy jsou sladěny v obdivuhodné harmonii. Jejich kombinace jsou detailně promyšleny pro dosažení požadovaného vjemu u pozorovatele. Kostýmy a masky se kolorují ostrými kontrastními barvami ve shodě s místním vkusem. Používají se především výrazné základní barvy. Předpokládá se, že v závislosti na přírodních a klimatických podmínkách (v Mongolsku celý rok září slunce, které v průzračném vzduchu osvětluje přírodu zřetelně a čistě) Mongolové upřednostňují barvy jasné a živé a polotóny užívají jen velmi zřídka.

Za „otce“ se považují tyto barvy: blankytná modř, zelená, kaštanová hněď, živá červená, oranžovočervená a pařížská modř. Za „matku“ je pokládána bílá, která se přidává do všech barev. Odvozené barvy nazývají Mongolové děti – například fialovou a další barvy. Za barvy „sluhy“, kterými výtvarníci zobrazovali ďábly, duchy a nečisté síly, se považuje popelavě šedá a černá. Každá barva má svoji symboliku: blankytná modř jako barva nebe zosobňuje věčnost a věrnost, žlutá a zlatá symbolizují lásku a duchovno, červená zase mateřství a radost, bílá pak značí čistotu a panenskost, naopak černá znamená nebezpečí a zlo. Nejvíce se oceňují kombinace živých tónů. Masek čhamu je několik tuctů a zobrazují hlavní buddhistická božstva.

Pozvednutí mysli

Na začátku obřadu jsou umístěny tři hlavní obětiny: pyramida (sor), figurka nahého spoutaného člověka s vystouplým břichem (lingha) a železný palác (čagchar). Sor (zbraň proti zlým duchům) je pyramida, do níž jsou zlí duchové vehnáni. Čagchar představuje podzemní sídlo duchů trpících věčným hladem a žízní. Lingha je zosobněním nepřátel víry a veškerých hříchů. Tito nepřátelé jsou do figurky nalákáni pomocí zaklínacích formulí. Čagchar, sor i lingha jsou na závěr obřadu spáleny v čase stanoveném astrology.

Účinkující v čhamu přejali starodávné rituální tance a výjevy ze života božstev a hrdinů. Pohyby a gesty postavy sdělují myšlenku věčného vítězství dobra nad zlem, života nad smrtí. Oděni v různobarevných maskách hrozivých ochranných božstev předvádějí dynamický tanec plný skoků a ladných pohybů. Vše je naplněno ideou o zahubení a pokoření nepřátel buddhistické víry ve všech podobách, ať již viditelných, či skrytých.

Mongolský čham je posvátná událost. Zážitek z přítomnosti na této události a pocit zapojení do děje se dají slovy jen obtížně zachytit. Čham je nabitý nejrůznějšími významy, plnícími mnoho různých funkcí. Je ukázkou umělecké i řemeslné dovednosti i systémem specifických kódovaných sdělení. Obsahuje řadu „mystických her“ vedoucích ke kořenům buddhistického chápání světa. Výrazovými prostředky čhamu jsou meditace, modlitby, hudba a tanec.

Tance čhamu jsou vznešená podívaná, plná krásy, barev, pohybů a zvuků, sloužící k uctění božstev, ale i k potěše obecenstva. Účinkující jsou chápáni jako prostředníci božských bytostí. Během slavnosti meditují, modlí se a tiše monotónně prozpěvují. Prostor prostupuje božská přítomnost přesahující pozemské vnímání času a prostoru. Čham je požehnání, událost uskutečňovaná k pozvednutí ctnosti mysli přítomných. Zážitek je tak sugestivní, že stírá hranice reálného světa a někteří účinkující i diváci se během představení dostávají do transu. Nabývají dojmu, že oni sami zápasí s démony i s duchy a klid a mír dokážou najít až poté, co projdou očistcem.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: