Město Banjarmasin na jihu Kalimantanu

Město Banjarmasin na jihu Kalimantanu Zdroj: Michal Šoch

Město Banjarmasin na jihu Kalimantanu
Město Banjarmasin na jihu Kalimantanu
Město Banjarmasin na jihu Kalimantanu
Město Banjarmasin na jihu Kalimantanu
Město Banjarmasin na jihu Kalimantanu
14
Fotogalerie

Indonéské Benátky: Vítejte ve městě Banjarmasin na jihu ostrova Kalimantan

„Hello mister!“ Slyším tuhle větu každou vteřinu. Jedu na lodi úzkými kanály obytné čtvrti a kolem je spousta lidí. Pokřikují úplně všichni: děti, které se koupou ve vodě, maminky peroucí prádlo i muži, co jen tak sedí na zápraží svých domů. Všichni mají z návštěvy turisty radost. Do jejich vodního království mnoho cizinců nezavítá.

Italské Benátky se pro nás, suchozemce z Evropy, staly symbolem města na vodě. Vydáme-li se do Asie, je situace trochu jiná. Díky mnoha veletokům zde lidé mají k životu na vodě blíž a najdeme tady města, která by se Benátkám vyrovnala. V Indonésii je ale život ovlivněn spíše mořem, vždyť je to největší ostrovní říše. Kdo se vydá na jižní Kalimantan a navštíví město Banjarmasin, určitě pochopí, proč se mu říká indonéské Benátky.

Banjarmasin se z větší části rozkládá v síti říčních kanálů, což zásadní měrou ovlivňuje život obyvatel. Město bylo založeno několik kilometrů od mořského pobřeží na řece Barito v místě, kde se potkává s řekou Kuin. Vznik města podpořily kolonizační snahy Britů a Nizozemců, kteří zde už v roce 1603 založili továrny a sklady. Ze strategických důvodů si vybrali místo na řece kus od pobřeží. Jak se Banjarmasin zvětšoval, pojímal do své rozlohy přírodní ramena řek, kterých je v tomto místě mnoho. Domy rostly na pomezí vody a souše. Přirozeně zde vznikaly vodní tepny, které místní používali k dopravě. V minulosti byly totiž jediným dopravním prostředkem lodě. Když nestačila přirozená ramena řeky, kopali místní lidé umělé vodní kanály. Vznikla hustá síť, která umožnila přepravu lodí mezi dvěma libovolnými místy ve městě.

Vodní kanály se staly pro život v Banjarmasinu naprosto nepostradatelné a zůstaly takové dodnes. Každý má u svého domu zaparkovanou loď, a když se někam chystá, nejčastěji pluje po vodě. Neznamená to ale, že by zde vůbec nebyly silnice. S postupem civilizace také vznikly, ale nejméně polovina města je na vodě. Kromě vodních kanálů jsou mezi nejbližšími domy zbudovány chodníčky ze dřeva, takže je možné se mezi domy pohybovat suchou nohou i bez lodě.

Pokrok na půli cesty

Domy zdejších lidí jsou postaveny na dřevěných kůlech, které jsou zatlučeny do dna řeky či bažiny. Indonésané používají tzv. „iron wood“, což je dřevo ze stromu, který se těží právě na Kalimantanu. Je nesmírně tvrdé a odolné, takže kůly vydrží bez problémů ve vodě desítky let. Na stavbu domu nad vodou se také používá dřevo, ale už nemusí být tak pevné, protože nad hladinou není nijak těžké libovolnou část kdykoli lehce vyměnit.

Pokrok se dostal už i do Indonésie, a tak už na kanálech neuvidíme mnoho lodí bez motoru. S technikou je život jednodušší. Stále ale jsou oblasti, kam ještě nezasáhla. Elektřina je samozřejmostí, ovšem rozvod vody, kanalizace či likvidace odpadků rozhodně ne. To jediné mi kazí projížďku mezi domy. Ve vodě kolem nich se povaluje spousta odpadků. Ale místním to nevadí. Nic si z toho nedělají. Pokřikují na mě, děti skáčou do vody a plavou za mou lodí, jen aby mi podaly ruku nebo zakřičely oblíbené „Hello mister!“

Atmosféra je neopakovatelná. Maminka ve vodě kanálu myje dítě, hned vedle někdo nabírá vodu na vaření. Kolem jedou domů holčičky v neckách. A co to tu je na vodě za divný domek? Na kraji kanálu u většího shluku domů stojí kadibudka. O jejím účelu nemám nejmenší pochybnosti. Jen nedokážu pochopit, že hned vedle si celá rodina nerušeně čistí zuby. A ve vodě se cachtají děti. No, jiný kraj, jiný mrav.

Obchoďák na hladině

Zmíněné rčení se hodí i na ranní plovoucí trh. Pro nás suchozemce je to věc nepochopitelná. Proč prodávat zboží na lodích na vodě, když ho můžeme pohodlně rozložit na pevné zemi? Tady to ale má svůj smysl. Těsně po svítání jedu lodí po malém toku řeky Kuin do jejího ústí do řeky Barito. Sem se po ránu sjíždějí prodavači a nakupující z celého okolí. Trh ožije jen na hodinu, poté se všichni rozjíždějí k domovu. Své zboží tu nabízejí hlavně farmáři. Při mé návštěvě byla asi sezona melounů. Několik lodí bylo touto sladkou pochoutkou naloženo po okraj. Úroda musela být opravdu dobrá.

Nakoupit se ale dá leccos. Samozřejmostí je široká nabídka zeleniny a ovoce, ale vidím i pojízdnou drogerii s kompletním sortimentem. Za ní následuje smíšené zboží, prodávající vše, co vás napadne, včetně drobné elektroniky. Je brzo ráno, a tak přijíždí i pojízdná pekárna, kde si kupuji několik koláčků a čaj. Místní na sladkosti moc nejsou, dávají přednost jinému člunu, kde žena prodává vařenou rýži s masem. Na celém trhu vládne pohodová atmosféra. Lodě mají vypnuté motory a líně se sunou po hladině. Někdo občas pádluje, někdo se přitahuje hákem pomocí okolních lodí. Spěch je náhle jakoby zapomenut.

Na druhém břehu řeky Barito kotví makasarské škunery (pinisi). Jsou to tradiční plachetnice, které se používají jako nákladní lodě. Jsou důležité i v dnešní době: vozí převážně dřevo z Kalimantanu na Jávu. Nazpět přepravují většinou cement a stavební materiál. Posádky vypadají, že se nudí. Čekají na náklad. Pak vyjedou směrem na Surabayu na východní Jávě. Cesta jim bude trvat dva dny. Moderní trajekt překoná tuto vzdálenost za dvacet hodin.

I já už jsem se půvabných indonéských Benátek nasytil, a tak se se zvědavostí vydávám na Jávu. Ale to je už zase jiný příběh.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: