Nejvyšší vodopád celé jihovýchodní Asie na 1422 metrů vysoké hoře Gunung Stong stříbrně svítí na míle daleko ze smaragdových kopců džungle Jelewang

Nejvyšší vodopád celé jihovýchodní Asie na 1422 metrů vysoké hoře Gunung Stong stříbrně svítí na míle daleko ze smaragdových kopců džungle Jelewang Zdroj: Petr Blahuš

V srdci NP Endau-Rompin, v džungli staré 260 milionů let a na konci úzké pralesní stezky, se dolů řítí vody 45 metrů vysokého vodopádu Buaya Sangkut
Malajsie je nejen rájem jeskyňářů, ale také těch, kteří milují vodopády (tento klesá z hory Stong)
Při túrách dusnou džunglí budete muset překonávat mnoho řek a spíše než přecházet přes tyto opičí lávky je budete muset brodit
Velkým zážitkem je cesta přes horské srdce této horké a divoké tropické země po původní úzkokolejce zvané Jungle Railway
Na Borneu je jen málo míst, kde můžete pozorovat ve volné přírodě orangutany. Jedno z nejlepších je Semenggoh.
24
Fotogalerie

Příroda Malajsie: Skutečný ráj pro milovníky divoké džungle i podmořského života

Největší jeskyně na světě, nejstarší pralesy na naší planetě, největší vodopád jihovýchodní Asie, ostrovní ráje jak z katalogů cestovních kanceláří. To všechno můžete zažít při objevování přírodních krás Malajsie, té opravdové Asie.

„Udělali jste dobře, že jste přijeli zrovna sem,“ usmívá se na nás ranger národního parku Endau-Rompin na kraji pralesní osady kmene Orang Asli v Kampung Peta. „Víte, každý cizinec zná jen Taman Negaru a pospíchá tam, ale naše džungle je mnohem zachovalejší, starší, a jak tak koukám tady do rozpisu, budete ji mít teď jen sami pro sebe. Na téhle straně parku teď budete chodit džunglí úplně sami. Tak vítejte v Malajsii,“ dodal typický pozdrav místních lidí usměvavý ranger. A má pravdu: zdejší prales v Endau-Rompinu je starý 260 milionů let, což znamená, že se zdejší krajina nezměnila od druhohor, a pamatuje tak nejen konec, ale i nástup éry dinosaurů. Park na rozhraní států Johor a Pahang o rozloze skoro 900 km2 je dodnes nedotčenou oblastí s vodopády a džunglí plnou zvěře. Tady není nic výjimečného narazit deset minut za osadou na stádo pralesních slonů a při troše štěstí z pozorovací věže nad brodem jen o kus dál sledovat ranní brodění tygra přes Sungai Jasin, zatímco nám kolem hlavy létají zoborožci.

Park má sice dva vstupy, ale dostat se do něj je i tak dosti náročné časově, a hlavně finančně. Což je také jedním z důvodů, proč sem zavítá i přes zdejší krásnou krajinu mnohem méně lidí než do Taman Negary. Navíc oba vstupy nejsou propojené, zůstávají mezi nimi desítky kilometrů panenské džungle, takže se návštěvník musí dopředu rozhodnout, kterou část parku chce spatřit. V obou směrech ale na poutníky čeká fantastická džungle (pravda, plná pijavic) a množství i několikastupňových vodopádů vysokých až desítky metrů. Zdejší skály se po dešti zajímavě blýskají, což je způsobeno složením hornin vzniklých po výbuchu obrovské sopky někdy před 260 miliony let; od té doby se zdejší krajina vůbec nezměnila.

Úzkokolejka džunglí

Pokud jste milovníky vodopádů, neměli byste vynechat přírodní park Stong ve státě Kelentan. Pyšní se totiž titulem nejvyššího vodopádu v celé jihovýchodní Asii – a to už něco znamená! Ale nejen proto sem lidé míří: láká je sem také mnoho žulových skal, které se nacházejí v těsné blízkosti vápencových kopců, porostlých původní džunglí, a šance najít v pralese raflézii, největší rostlinu světa. Jednou z originálních možností, jak se sem dostat, je legendární Jungle Railway. Tato sice oproti autobusům pomalejší, leč svou retroatmosférou pověstná úzkokolejka začíná v Tumpatu a končí v Gemasu. Kromě rychlíků na ní jezdí řada lokálek, které si na rozdíl od expresů rozhodně nedělají hlavu z dodržování nějakého jízdního řádu, a tak po dohodě s vlakovou četou lze zastavit prakticky kdekoliv – i uprostřed pralesa.

Kdo se však vydá za jedním z největších vodopádů Asie, musí vystoupit v městečku Dabong na břehu Sungai Galas. Do návštěvnického centra Perdana Stong Resort odtud vedou dvě cesty: najatým taxíkem nebo si zaplatit převozníka, přeplout řeku do městečka a odtud se těch pět kilometrů svézt najatým minivanem. Nebo těch posledních pět kiláků dojít ve vedru a tropickém dusnu pěšky, protože veřejnou dopravu tady neznají. Námaha se ale vyplatí: stát nad mraky, pokrývajícími dusnem dýchající džungli pod nohama, a poslouchat zvuky pralesa je zážitek, na který se nezapomíná.

Park se rozkládá na ploše 22 000 ha jen řídce osídlené, divokou zvěří oplývající džungle. Vévodí mu hora Stong, vysoká 1422 metrů, z jejíž obří žulové plotny padá vodopád pramenící na pralesní náhorní plošině. Od koloniální doby se tu moc nezměnilo, snad jen základna poblíž na úpatí vodopádu se přizpůsobila dnešním turistům. Kromě vodopádu lákají poutníky do této málo známé části Malajsie četné jeskyně v jeho vápencových kopcích. Nejznámější je Gua Ikan (Rybí jeskyně), ale největší adrenalin nabízí Stepping Stone Cave, což je vlastně 30 metrů dlouhý a úzký průchod stěnou, kterou se dostanete nejen do této jeskyně, ale také do sousední Kris Cave.

V samém srdci Malajsie

Mokro, vlhko, dusno a spousty pijavic, tak lze krátce popsat túry v Taman Negaře, obrovském kusu panenské džungle v samém srdci pevninské části Malajsie. Deštný prales tu na pomezí států Pahang a Kelantan roste nepřetržitě nejméně 170 milionů let, protože do dějin krajiny od té doby nikdy nezasáhla sopečná nebo horotvorná činnost. Pamatuje tedy dobu, kdy na Zemi vládli dinosauři, a díky tomu se zde poutník chvílemi ocitá doslova jako v druhohorním Jurském parku. V pralese žije komunita Bateků, původních domorodců ze skupiny přírodních kmenů Orang Asli. Nejvíce z nich se zdržuje kolem řeky Tembeling v několika osadách, kde jim vláda umožnila ze zákona žít původním sběračsko-loveckým způsobem života.

Džunglí Taman Negary vede hustá síť stezek, tedy alespoň poblíž správy parku a pozorovatelny divoké zvěře. Ale i v jejich těsné blízkosti lze spatřit vzácná zvířata. „Před několika dny sem přišla rodina z Johor Bahru a ptala se, zda tady žijí tygři. Řekl jsem po pravdě, že ano, ale že se tato vzácná zvířata zdržují spíše hluboko v džungli,“ říká mi před odchodem na třídenní trek do džungle sympatický ranger ze správy parku, kde se musí každý zapsat. „Za hodinu byli uřícení zpátky a ukazovali mi fotky dvou tygřích koťat, která se před nimi vybatolila z džungle tamhle na vršku kopce. Na maminku prý už raději nečekali,“ ukazuje nevzrušeně snědý chlapík na vršek Bukit Teresik, ani ne kilometr za správou parku v Kuala Tahanu.

Kromě už zmíněných tygrů lze v národním parku Taman Negara o rozloze 4343 km2, který už v roce 1938 navštívil britský král, spatřit také nosorožce sumaterské a divoké slony indické. I když u těch prvních už panují obavy, že zde vymřeli, protože tu nebyli dlouho pozorováni. Nám přeje aspoň částečně štěstí, když jsem při výstupu od řeky Tahan uklouzl a zadkem zapadl do otisku sloní nohy. Dosednout jen o půl metru vedle by bylo horší – přes cestu ležela slušná hromádka čerstvých sloních koblih. Během našeho nocování na pozorovatelně Bambun Tabing se nám také podařilo spatřit vzácného jelínka a stádo pralesních prasat. Další obyvatele pralesa jsme pozorovali při organizovaných nočních safari na druhé straně řeky Tembeling. Naopak jsme nezahlédli žádného ze zdejších asi dvaceti druhů hadů, což je možná dobře, protože většina zdejších plazů je podle rangerů smrtelně jedovatých do takové míry, že pokud s sebou člověk nemá sérum, je za pár minut po něm.

I kdybyste ovšem neměli tolik loveckého štěstí jako my, zcela jistě se každý – a to velmi zblízka – seznámí s místními moskyty, a hlavně pijavicemi. Těch zde žije hned několik druhů, z nichž ta tygří je bezkonkurenčně nejžíznivější – a bohužel také nejpočetnější. Na některých místech v Taman Negaře je jich neuvěřitelné množství, mnohem více než na Borneu. Tihle skuteční upíři prolezou i dírkou na tkaničku poctivě zavázaných bot a lidská krev jim opravdu chutná. No co, můžete se třeba utěšovat aspoň tím, že se ještě poměrně nedávno pijavicemi léčili i římští císařové…

Kdo je spíše než na divoká zvířata fanouškem botaniky a tropické flóry, může v tmavém pralese, plném neskutečně vysokých dvoukřídláčovitých stromů s obřími systémy kořenů, pátrat třeba po raflézii, největší rostlině na světě, dvoubarevných kapradinách, mnoha druzích orchidejí nebo zvláštních, ve tmě světélkujících trpasličích houbách.

Ať už sem ale poutník zavítá jen na krátké treky kolem řeky Tembeling, nebo na delší putování (třeba na nejvyšší vrchol pevninské Malajsie), rozhodně by si neměl nechat ujít procházku po skoro půl kilometru dlouhém visutém chodníku (Canopy Walk) v korunách starobylých stromů, až 30 metrů nad zemí. Je dobré sem přijít buďto ráno, kolem poledne, nebo pak až kolem třetí hodiny, kdy je zde nejméně lidí. Strážci navíc pustí na houpající lávku z důvodů bezpečnosti maximálně čtyři osoby najednou. Člověk má ale i tak jedinečnou možnost prozkoumat džungli z pohledu ptáků a opic – a navíc bez nebezpečí plynoucího ze setkání s létajícími hady nebo minimálně s obtěžujícími pijavicemi.

Ve sloní nemocnici

Víte, že chobot dospělého slona váží až 180 kilogramů a je v něm 40 000 svalů, tedy asi 16krát více, než kolik má člověk v celém těle? Nebo že svým chobotem slon dokáže přenést předmět o váze přes půl tuny, ale stejně tak si vezme díky malému „prstu“ na jeho konci z vaší ruky malý oříšek? Odpovědi na tyto a mnoho dalších otázek kolem těchto dobromyslných obrů se dozví každý, kdo váží nelehkou cestu do sloního centra v Kuala Gandahu, v srdci pevninské Malajsie, pod kopci pokrytými džunglí a doslova na konci všech cest. Tady totiž končí špatná asfaltka a začíná nekonečný prales. Pro vznik záchranné stanice slonů, jakési obdoby podobných záchranných center pro orangutany, kterými je proslulé malajsijské Borneo, se těžko mohlo najít lepší místo. Středem samotného areálu navíc protéká říčka mohutně dotovaná vodou z džungle, takže se sloni mohou skoro každý den koupat.

V Kuala Gandahu se rangeři a ošetřovatelé starají o slony svezené sem z celé jihovýchodní Asie. Zdejší zvířata byla buďto zraněna tak, že by se o sebe ve volné přírodě nedokázala postarat, nebo se jedná o osiřelá mláďata. „Takových tu máme několik. Včetně téhle samice,“ říká mi ošetřovatel, když ho upozorním, že jedno ze zvířat nápadně kulhá na pravou přední nohu a ve snaze odlehčovat ji má stále nadzvednutou. „Nejstarší samec v našem stádu k nám zase přišel před desítkami let z džungle v Taman Negaře, kde ho jako mládě těžce zranil tygr. Tihle predátoři si sice netroufnou na dospělé slony, ale na jejich mladé ano,“ vysvětluje mi trpělivě Malajec a dodává, že ty slony, které se tu podaří buďto vyléčit nebo vycvičit natolik, aby dokázali přežít sami v přírodě, pak odtud za logisticky složitých manévrů odvážejí do několika posledních ostrovů panenské džungle v Malajsii. Své životy pak tito tlustokožci v Kuala Gandahu dožijí jako svobodní tvorové.

I proto je počet slonů ve zdejším stádě kolísavý a pohybuje se kolem 12–15 kusů. Zrovna týden před naším příjezdem ale sloni o dva členy svého společenství přišli, když celou střední část Malajského poloostrova postihly obrovské povodně. Pršelo tu nepřetržitě několik dní za sebou, bez ohledu na oficiálně panující období sucha. Řeky se vylily z břehů a přišly obrovské povodně. Jedna ze zátopových vln zalila i záchrannou stanici a sousední osadu původních obyvatel pralesa Orang Asli. Zatímco však lidé stihli včas utéci, evakuace slonů byla o poznání složitější operací a ne všechny se podařilo zachránit. „Voda vzala starou, už nemocnou slonici a nejmladší slůně ve stádě. Byl to teprve několikaměsíční sameček, který se v tom zmatku oddělil od stáda a ztratil se nám. Dodnes jsme ho nenašli,“ říká mi smutně jinak usměvavý Malajec, zatímco se rozhlížím po stanici domorodců Orang Asli. Všude kolem sebe vidím stopy po nedávném řádění velké vody. „Stanice funguje teprve druhý den,“ říká ošetřovatel, jako by vycítil mou otázku. „Zdaleka jsme ještě nenajeli na plný provoz. Řada objektů je uzavřená, sušíme věci a kvůli stále vysoké vodě není možné, aby se návštěvníci vykoupali spolu se slony v řece.“

„Navíc se tady nedávno stalo několik drobných incidentů, kdy slon ve vodě nešťastnou náhodou stoupl turistovi na nohu a zlomil mu ji,“ vysvětluje mi jeho kolega, který páskou právě uzavírá přístupovou cestu k řečišti. Také projížďka na slonu je stále zakázána, protože zvířata jsou ještě částečně pod vlivem stresu a šoku, kterým nedávno během povodně prošla. Spolu s dalšími návštěvníky záchranné stanice tak můžeme jen závistivě koukat na tlustokožce, kteří se svými mahuty vesele řádí ve vodě. Rozvalují se v ní, stříkají choboty vodu na sebe, nebo dokonce sprchují své ošetřovatele. Těch pár mláďat dokonce šplhá na záda svých starších strýců a tetiček a doslova s labužnickým výrazem z nich skáče do vody. Jak říká známý liberecký cestovatel Miloslav Nevrlý, každý normální člověk v takových chvílích, kdy je doslova na délku nataženého chobotu od obrovských, a přitom vyloženě něžných divokých zvířat, musí mít v očích „slzy štěstí“, že něco takového mohl zažít na vlastní kůži. Napadá mne, že malí sloni jsou jako malé děti: strach, smutek a stres z nich spadnou mnohem dříve než z posttraumatickým šokem zasažených dospělých, kteří jsou schopni plně si uvědomit prožitou hrůzu.

Malajská Havaj

Pulau Tioman, velký ostrov u východního pobřeží Malajsie v Jihočínském moři, se vznáší v téměř polynéské atmosféře. Vděčí za to mimo jiné spoustě rozkvetlých ibišků na plážích s bělostným pískem, lemovaných palmami. Jiné zátoky jsou zase vyzdobené žulovými skalami, takže poutník má pocit, jako by byl na Seychelách – ovšem jen za zlomek ceny.

Na Tioman se dá dostat lodí ze dvou přístavů, Mersingu a Tanjung Gemoku u Endau, přičemž z více důvodů je snazší cesta z toho prvního. Samotná plavba je zajímavá tím, že cena lodních lístků do jakéhokoliv z malých přístavů na západním pobřeží ostrova je stejná. Protože si myslím, že by se správný cestovatel měl podělit o svá tajná a oblíbená místa, dám vám malý tip: nechejte se vysadit v Salangu na severním konci ostrova; dál už končí jakákoliv civilizace. V osadě je krásná pláž, orámovaná na jednom konci skalami jako ze Seychel, moře plné korálů a tropických ryb a v říčce vlévající se tady do moře žije nemálo varanů. Podle místních si už tito až dvoumetroví plazi troufli i na domácí zvířectvo. Mezi další rizika pobytu na tomto „konci světa“ patří tlupa zdejších makaků, jejichž oblíbenou zábavou je prohrabávání věcí turistů na pláži, zatímco se koupají v moři.

Tioman nabízí krásné šnorchlování a ještě lepší potápění. Hlavně u mysů na západním pobřeží, kdy zvláště za odlivu máme korálové věže a zahrady doslova na dosah ruky. Úplně nejlepší podmínky pro sledování podmořského života má ale Pulau Tulai na dohled od Salangu. Ne nadarmo se mu říká Korálový ostrov. Na Tiomanu si lze snadno a poměrně levně pořídit i potápěčský certifikát PADI.

Až se nabažíte krásy moře a zdejších západů slunce, můžete se vydat po úzké pobřežní stezce džunglí přes trefně pojmenovanou Opičí zátoku a Opičí pláž až do Teleku, který je „hlavním“ městem ostrova. Cesta je především za deště velmi kluzká, ale na rozdíl od dřívějška už lépe patrná. Z Teleku, pokud se na to budete stále cítit, můžete pokračovat do Juary na druhé straně ostrova, ať již (předraženým) taxíkem po nově vybudované silnici, nebo pěšky džunglí stoupáním kolem vodopádu. Druhá varianta je dost namáhavá a trvá asi tři hodiny, ale vyplatí se. Na druhé straně ostrova na nás čeká další vodopád, želví útulek, krásná pláž (byť s písečnými blechami) a o trochu divočejší moře než v západní části ostrova.

Málokdo ví, že na Tiomanu žije více zástupců divoké fauny než ve většině malajsijských národních parků. Snadno tu lze spatřit ratufy uzdičkové (veverky), osináky africké (dikobrazovitý hlodavec) nebo stromovou cibetu, ale také 25 druhů plazů. A to včetně kobry královské nebo smrtelně jedovaté krajty mřížkované. Večer nad hlavami poutníků krouží kromě netopýrů obrovští kaloni, živící se nejen moskyty, ale i místním, abnormálně krvežíznivým hmyzem nazývaným koutule.

Za předky člověka

Malajsie se rozkládá nejen na pevninském poloostrově, ale také na severu třetího největšího ostrova světa – Bornea. Zdejší krajina je možná ještě divočejší než na pevnině, ale vzdálenosti mezi jednotlivými body cestovatelského itineráře jsou logicky velké. Kdo však nemá dost času (nebo peněz) na létání přes Borneo k návštěvě jeskyňářského ráje v Gunung Mulu, může zůstat v klidu: jen kousek od pobřeží a transbornejské dálnice mezi Kuchingem a Kota Kinabalu leží národní park Niah. Také zde najdeme úchvatné jeskyně a třeba Great Cave patří se svou průchozí délkou skoro dva kilometry a výškou, resp. šířkou svého podzemního dómu kolem 60, resp. 250 metrů k největším jeskyním na světě. Zdejší jako ementál děravá vápencová krajina o rozloze 31 km2 v sobě navíc krom bujné močálovité džungle plné hadů, rudě červených stonožek a opic skrývá jedny z nejslavnějších a nejpůsobivějších přírodních atrakcí celého Bornea, protože na rozdíl od těch v Mulu jsou podzemní prostory v Niahu také proslulým archeologickým nalezištěm. V místních jeskyních podle archeologů žili předchůdci člověka už před 40 000 lety, což zdejší naleziště pasuje na vůbec nejstarší pozůstatky druhu Homo sapiens v celé jihovýchodní Asii. Navíc po roce 1958 nalezené malé rakve v podobě kánoí (tzv. lodí smrti) a dodnes částečně dochované malby na zdech jeskyní ukazují, že v Niahu používali pravěcí lovci jeskyně nejen jako svá obydlí, ale také jako pohřebiště.

Ovšem i pro milovníky současné, živé přírody jsou jeskyně v Niahu velmi zajímavé. Slouží totiž jako domov skoro půl milionu netopýrů a také jako hnízdiště ohromné, možná až čtyřmilionové kolonie salang rorýsovitých. Tento pták používá ke stavbě hnízd své sliny, které na vzduchu ztuhnou a vytvoří šedobílou hmotu. Tato hnízda – včetně chlupů, trusu a dalších delikates – jsou pak základní surovinou pro přípravu jednoho z nejdražších jídel na světě. Hlavně v Číně totiž lidé věří, že polévka z této hmoty je dobrá pro zdraví a sexuální apetit. Vývar z hnízd salang se využívá také v kosmetice pro vyhlazování pleti. Není tedy divu, že sem s vidinou dobrého výdělku i dnes vyrážejí lovci z kmene Penan na sběr hnízd: vždyť za kilo materiálu na výrobu polévky jsou překupníci ochotni vysolit na dřevo až 3000 dolarů. Ovšem aby to nebylo tak jednoduché, tak na výrobu tohoto jednoho kila salangové směsi je zapotřebí utrhat ze skalních stěn a štěrbin stovky hnízd. Pokud byste chtěli tyto hbité a odvážné lezce pozorovat, jak při své práci šplhají bez jakéhokoliv jištění na skalních stěnách a vratkých bambusových lešeních, hlavní sezona je mezi březnem a srpnem.

Nasbíraná hnízda se pak pečlivě očistí a před vařením se ještě naloží na dvě hodiny do vlažné vody (což způsobí jejich nabobtnání), načež se přendají do další, čisté vodní lázně. Do ní pak mistr kuchař přidá cukr, datle a vše pohromadě se pak vaří další hodinu. Na konci je z původně tvrdých a špinavých hnízd rosolovitá hmota, díky svému původu neuvěřitelně bohatá na proteiny, sacharidy a vlákninu. Kromě tohoto tradičního receptu si dnes zmlsaní Asiaté pochutnávají také na slané verzi polévky, nudlích se salangovými slinami, a dokonce existují i místa, kde prodávají rýžové koláčky s ptačími slinami.

Velkou výhodou NP Niah je také to, že přes jeho snadnou dostupnost a atraktivnost tu mimo období zdejších prázdnin hlavně v pracovních dnech oproti konkurenčnímu NP Mulu nepotkáte prakticky nikoho. Tak jako my, kteří jsme měli kouzlo Velké a Malované jeskyně úplně sami pro sebe. Pozorovat v osamocení uprostřed džungle, daleko od lidí, za soumraku vracet se jedním směrem do jeskyní miliony salang a druhým směrem z nich v tentýž čas vylétat statisíce netopýrů je pak věru silný zážitek.

Temné podzemní království Bornea

Jedna z nejcennějších přírodních památek Bornea se skrývá v podzemí horského, více než 2000 metrů vysokého masivu Gunung Mulu v malajsijském státě Sarawak na Borneu. Zdejší neuvěřitelné bludiště v sobě skrývá miliony let starý a druhý největší podzemní komplex na světě s největší průchozí jeskyní na planetě, takže je právem zařazené na seznam UNESCO. Je to temný svět, mimo jiné domov více než pětimilionové kolonie netopýrů, obývajících tyto nad lidské chápání obrovské jeskyně: například dóm jedné z nich, ztracené v panenské, miliony let staré džungli, má rozlohu větší než dvanáct fotbalových stadionů.

Status UNESCO ale nebyl Mulu udělen jen kvůli jeho pokladům skrytým ve vápencových útesech a štítech děravých jako ementál. Zdejší džungle na povrchu obsahuje rovných sedmnáct (!) různých vegetačních pásem, od nížinného celoročně zeleného pralesa až po jeho horskou variantu na vrcholovém hřebenu hory Mulu, vysoké 2376 metrů. Bez přehánění se tak jedná o jeden z divů světa.

Ovšem jako ke každému správnému pokladu sem vede nelehká cesta: národní park Gunung Mulu je odříznut od jakékoliv civilizace na stovky kilometrů, takže se sem dá dostat jen buďto několikadenní plavbou po řece, nebo hodinovým letem malého letadla na letiště vyklučené uprostřed džungle. Možná i pro svou nepřístupnost byl zdejší obrovský jeskynní systém až do roku 2005 považován za největší na světě. I když pak byly ve Vietnamu objeveny (jen o málo) větší jeskyně, Mulu si nadále udrželo prvenství v kategorii nejdelší průchozí jeskyně na planetě. Jedná se o krásnou podzemní prostoru jeskyně Jelenů, která má na délku dva kilometry a výška jejího dómu dosahuje neuvěřitelných 174 metrů. Rangeři, kteří jeskyní provádějí, nám ukazují skálu Abrahama Lincolna, jejíž tvar připomíná orlí nos tohoto amerického prezidenta. Kupodivu si ale nikdo při tom nevšimne napravo od ní skály obtékané za deště malým vodopádem, která má podobu jakési lidské postavy. S právem objevitele jsem ji tak mohl pojmenovat Strážce podzemí Styx.

V sousedství jeskyně Jelenů se nacházejí další podzemní prostory – jeskyně Lang. Ta je sice o něco menší, ale zato má bohatou stalaktitovou a stalagmitovou výzdobu. Na jejím konci, po překonání řady obřích hromad netopýřího guána, zůstane poutník v úžasu stát: kolem něj se ze všech stran tyčí vysoké vápencové štíty slepého údolí, ze kterých padá i v období sucha několik vodopádů do průzračných tůní, vhodných ke koupání. V období dešťů nebo při příchodu náhlého supermonzunu (jako se to vinou globálních změn klimatu uprostřed období sucha stalo nám) ovšem padají děravými stěnami a stropem jeskyně mohutné provazce vody. Ty mají sice teplotu teplé sprchy, takže zima poutníkovi rozhodně nebude, a na fotkách vypadají naprosto úchvatně, ale pro fotografickou techniku znamenají smrtelné nebezpečí. Tyto přívalové deště navíc často odříznou poutníka od východu z jeskyně, takže pokud chce z jeskyně vylézt, musí překonat broděním docela silný a hluboký proud, plný plovoucího ostře štiplavě páchnoucího netopýřího trusu. Zdejší pětimilionovou kolonii dvanácti druhů netopýrů považují vědci za největší na této planetě. Když jsem proti tmavnoucí obloze viděl, jak tito létající savci večer vylétají v obrovských hejnech (a přitom zcela bezhlučně) z obřího ústí jeskyně na noční lov, okamžitě jsem si vzpomněl na scény z Hitchcockova hororu Ptáci. Vědci spočítali, že zdejší kolonie každý den spořádá třicet tun hmyzu, a právě to má za následek obří hromady trusu – guána, které doslova pochoduje díky miliardám různých červů, ploštic, stonožek a jiných brouků, parazitujících na těchto netopýřích toaletách.

Stezka lovců lebek

Jinou oblíbenou „cave“ v Mulu jsou jeskyně Větru a Čistá voda, ke kterým je třeba plout několik kilometrů lodí po řece a pak šplhat do strmé stráně přes více než 200 kluzkých schodů, které slouží jako dálnice zdejším obrovským tropickým mravencům, obřím ještěrkám a hadům. Odměnou je ale možnost osvěžit se v podzemní řece. Na treku k dómu v jeskyni Štěstí se poutník po skoro kilometrovém brodění podzemní řekou pohybuje po visutých lanech. Dóm objevený v roce 1981 měří neuvěřitelných 700 m na délku, 400 m na šířku a na výšku se do něj vejde 25patrový mrakodrap.

Národní park Gunung Mulu je východištěm na legendární Stezku lovců lebek, asi 30 km dlouhý dvoudenní trek džunglí vedený po stezce, kudy kdysi útočily horské kmeny Orang Asli na pobřežní osady. V červenci 1945 po ní ustupovala od pobřeží japonská armáda, na niž zde útočila komanda tvořená lovci lebek a jejich britskými instruktory ze SOE. Strašný ústup, během kterého docházelo mezi vyhladovělými Japonci k případům kanibalismu, vešel do historie jako sarawacké peklo. Britové tehdy přišli na skvělý nápad, jak získat neutrální Dajaky na svou stranu: vrátili jejich bojovníkům právo uřezávat hlavy zabitých nepřátel, což jim před válkou koloniální správa zakazovala. Dodnes jsou u stropů náčelnických domů v některých osadách lidu Orang Asli vidět v proutěných koších uložené lebky japonských vojáků.

Zhruba v půlce trasy si lze od Campu 5 udělat celodenní odbočku k fantastickým, jako břitva ostrým skalním útvarům Pinnacles. Trasa tam a zpět sice měří ani ne pět kilometrů, ale kvůli převýšení 1200 metrů na 2,4 km, kde se prakticky neustále musí překonávat balvany, kořeny, lávky a ve finále i žebříky a šplhat po lanech, a tropickému podnebí je to opravdu úkol na celý den. Vyráží se ještě za ranního šera, a kdo se nedostane k ceduli označující nutnost dojít sem do 11 hodin dopoledne, musí se obrátit a vrátit, protože nemá šanci sestoupit z hřebene do tábora za světla. A chodit v bornejském pralese někde kolem Stezky lovců lebek za tmy, třebas i s čelovkou, je věru to poslední, co by vám místní Dajakové doporučovali.

Netopýři se ale sami stávají cílem útoků luňáků a sokolů, kterým se brání létáním v obřích hejnech, neustále měnících tvary. Každý odpadlík a solitér, který se oddělí od hejna, to má spočítané. Při sledování útoků těchto živých stíhaček člověk mimoděk svírá pěsti a jen čeká, kdy noční obloha ještě více potemní pod perutěmi pravěkých létajících ještěrů; takovou iluzi vytváří miliony let starý prales kolem, ve kterém se cítíme jako hrdinové slavného filmu Karla Zemana Cesta do pravěku. Tyto pocity navíc podtrhují desetimetrové vysoké stromové kapradiny, rostoucí kolem jeskyní.