nahoru

Nepálská hora Káčaňdžunga: trek do neznáma

Martin Úbl 9. ledna 2023 • 06:10
Nepálská hora Káčaňdžunga: trek do neznáma
foto: P. Lupač, M. Kalous a K. Toužimský

Navštívit Nepál a jít trek, který cestovní kanceláře ještě nenabízejí a zároveň za to stojí, se zdálo z tepla našich obýváků jako výborný nápad. Teď stojíme na cestě k hoře, jejíž jméno nedokážeme pořádně vyslovit, v místech, kam se skoro nedá dopravit, a vidíme, že člověk by měl být se svými přáními opatrný. Nepál má tendenci je plnit vrchovatě.

Káčaňdžunga, třetí nejvyšší hora světa (8586m), se nachází na samém východě země, na hranici s Indií a Tibetem (Čínou). Tento region je zatím ještě stranou civilizace, která i do této zemičky pomalu a neúprosně proniká. Pro nás jedině dobře, na druhou stranu je to poněkud organizačně složitější. Vzhledem k tomu, že se budeme pohybovat po posvátných místech, je zde povinností mít lokálního průvodce.

Složitá dostupnost tohoto treku je jedním z důvodů, proč zůstává stále ještě skryt. Na přejezd zvolíme lokální autobus a tento transport se stane jedním z nejsilnějších zážitků vůbec – stačí zmínit parametry cesty: 300 kilometrů za šestnáct hodin, z toho první čtvrtina mimo zpevněné cesty. Autobus vypadá, že by zvládl i převisy, řidič vůbec nemá bělmo v očích, jak neustále žvýká tabák, a v uličce je propanbutanová bomba opřená o barel s naftou. Zhruba v polovině trasy máte rozhýbanou krční páteř jako nikdy. Rozčileně mečící kozy přivázané na střeše snad ani není třeba zmiňovat.

Konečně se ale dostáváme do vesnice Tápledžung, která je naším startovacím bodem na samotný trek kolem Káčaňdžungy. Ten se dělí na jižní a severní větev, které jsou navzájem propojené, a každá z nich vede ke svému základnímu táboru pod horou. Dá se tedy jít oběma směry. My jsme se rozhodli začít severní větví, což je varianta, kterou můžu vřele doporučit.

Začátek není katalogový

Samotný trek máme naplánovaný na přibližně 21 dní s několika únikovými variantami, které – ač to ještě nevíme – budeme nuceni využít. První část začíná v 800 výškových metrech a vede nás přes krásně zbarvená rýžová pole do džungle. Cesta džunglí je opravdu pro pokročilé – vysoká vlhkost, pijavice, hmyz, déšť. Slunce se snaží prodrat skrz zeleň bující nad našimi hlavami, ale většinou neúspěšně. A navíc se cesta, místo aby šla slušně rovně, neustále vlní nahoru a dolů. Místní tomu se smíchem říkají „Nepali flat“. Stezka se nejčastěji vine údolím podél řeky Ghunsa a její profil je dán posledními sesuvy půdy.

Drobnou výhodou je, že vůbec nemá cenu oblékat pláštěnky, protože my i věci jsme neustále mokří. Jde jen o to, zde budeme více mokří zvenku, nebo zevnitř. Když si na džungli pomalu zvykneme a smíříme se s ní, vytáhne svoji největší zbraň: pijavice. Jeden den se po dešti vynoří z ničeho a nemilosrdně na nás zaútočí. Na nohy, na ruce, šplhají se po botách, jsou jich tisíce a nedají se setřást. Nejúspěšnější z nás jich pochytá přes třicet a dostává od svých kamarádů přezdívku Zoolog. Rány po jejich kousnutí se pak hojí i několik týdnů.

Než se konečně dostaneme na hranici tří tisíc výškových metrů, jsme velmi dobře rozchozeni, aklimatizováni na místní podmínky (pokud to jde) a působíme náležitě použitě. Po šesti dnech chůze dosahujeme jakéhosi centra treku, kterým je vesnice Ghunsa ve výšce 3400 výškových metrů.

V Ghunse je dotažena emancipace k dokonalosti – na polích pracují jen ženy. Krom toho se zde také dají sehnat potraviny na další část cesty a případně i zanechat nepotřebné věci. Trasa se vrací stejnou cestou, a tak zde platí, že všechny cesty vedou do Ghunsy.

Vrchol treku už katalogový je

Vrcholová část z Ghunsy do severního základního tábora je bezpochyby nejkrásnější částí celého treku. Začínáme aklimatizačním výstupem ještě ve vsi a další den se vydáváme do samého srdce hor. Počasí se vylepšuje jak mávnutím proutku a nám se pomalu začínají ukazovat krásné vrcholy v čele s asi nejzajímavější a nejkrásnější horou, majestátní Jannu, vysokou 7711 metrů.

Míříme do horské vesničky Khambačen (4145m), kde se ubytováváme v moderní lodgi. Je zde dokonce i něco jako společenská místnost s kamínky. Má to jen jednu chybu – od kamen nevede komín. To ale místní nezaskočilo: probourali strop a komín vyvedli vzniklou dírou… na verandu před dveře o patro výš.

Máme štěstí, právě zde probíhá jačí trh, a tak se nám naskýtá mnoho příležitostí seznámit se s těmito zvířaty. Je to něco jako obrovská chlupatá přerostlá kráva, která buď žere, nebo kouká. Místní pastevec nám o této skříni na nohách poměrně lakonicky sděluje: „Jak je kliďas, ale když se naštve, neutečete mu.“ Samec se jmenuje jak, dámská verze je označovaná jako mak, ale rozeznat se to nedá.

Z Khambačenu děláme druhý aklimatizační výstup k jezerům Nupču Pokhari, která leží ve výšce kolem 4800metrů. Počasí nemůže být lepší, a tak nevadí, že jezera vůbec nenajdeme, protože tam prostě nejsou. Od dnešního dne je trek reklamou na hory, a pokud jsme třeba někdy v džungli přemýšleli, co zde vlastně děláme, je to již dávno zapomenuto. Jsme uprostřed hor, které máme jen pro sebe, všude je blahodárné ticho a můžeme si užívat nezapomenutelných chvil a nádherných výhledů.

I zde je samozřejmě nějaké ale. To naše se jmenuje dálbhát. Jedná se o tradiční nepálský pokrm, kterým je rýže přelitá čočkovou polévkou. Někdy k tomu bývají ještě brambory s kari. Výhodou tohoto pokrmu je, že se přidává, dokud neřeknete stop. Nevýhodou je, že když ho jíte druhý týden v kuse, už ho nemůžete ani vidět.

Výhledy na Káčaňdžungu

Opouštíme tedy Khambačen, loučíme se i s domácími mazlíčky jaky a vydáváme se k posledním boudičkám schovávajícím se pod jmény Lhonak ve výšce 4792m. Zde jsou hygienické podmínky dotažené k dokonalosti, protože je tu například „Free Toilet“, což znamená jediné – o místě toalety rozhoduje pouze fantazie. Údolí vyplňuje obrovská moréna, která se táhne až od Káčaňdžungy a dle místních zde byl před třiceti lety ledovec.

Lodge, která je zde k dispozici na přespání, trpí drobnými nedostatky. Těmi se dají nazvat třeba třiceticentimetrové díry hned pod střechou, vyloupaná prkna a podobně. Výsledkem je, že nad ránem je v chajdě přesně o jeden stupeň tepleji než venku. Po cestě zpět zde již raději postavíme stany.

Poslední zastávkou a zároveň naším cílem je samotný Káčaňdžunga Base Camp ve výšce 5140 metrů. Stejně jako celou cestu i zde jsme úplně sami. Je tady jedna kamenná bouda, od které jsme si museli půjčit v Ghunse klíče, protože majiteli se sem s námi nechtělo trmácet. Stavíme stany a vychutnáváme si pohodu s výhledy na obrovskou Káčaňdžungu (8586m). Vaříme si večeři z vlastních zásob a vzhledem k tomu, že teplota po západu slunce rychle klesá, mizíme ve stanech.

Druhý den nás čeká jednak zamrzlý potok, ale také vstávání před pátou hodinou ranní. Nad námi se totiž tyčí také hora Dhormo Ri s 5960 metry. Vzhledem k tomu, že na ní není sníh, volíme ji jako výškový vrchol naší výpravy. Přestože jsme velmi dobře aklimatizováni a po tolika dnech chůze i rozchozeni, je zejména druhá část výstupu slušnou námahou spojenou s občasným hledáním plic. Na každý krok se člověk nadře, co chvíli visí na hůlkách či opřen o kolena přemýšlí o smyslu života. Nicméně po třech hodinách výstupu je zde sladká odměna v podobě vrcholu a nádherných výhledů všude dokola včetně tibetské hranice. Užíváme si všech pocitů, které s dofuněním na vrchol přicházejí, a snažíme se natáhnout tuto chvíli, co to jde. Ale nakonec otáčíme a klesáme zpět k našim stanům a zpět po vlastních stopách do Lhonaku. Moc se nám odsud nechce, dva dny jsme měli toto úchvatné místo jen pro sebe.

Jižní větev

Pomalu se vydáváme nazpět do Ghunsy a odtud putujeme přechodem na jižní větev celého treku – pochod vede přes tři sedla ve výšce kolem 4500 metrů a jedná se o další vrchol treku. Cesta pak pomalu klesá podél prvních malých potůčků, začínají se objevovat chatičky a vesničky. Místní nás ochotně zvou na čaj a my se na chvíli vracíme do dob výměnného obchodu. S ubývajícími výškovými metry se zvyšuje zalidněnost údolíček a my po třech týdnech na cestě pomalu docházíme k silnici, kde náš trek končí.


Máte na to?

Káčaňdžunga trek je poměrně náročný. Doporučil bych ho zkušenějším cestovatelům, ideálně pokud již mají v Nepálu něco za sebou. Obtížnost treku spočívá zejména v těžší organizaci a horší dostupnosti treku, ale nelehká je samozřejmě i samotná cesta a úroveň zázemí.


Náš trek Káčaňdžunga v číslech

  • 20 dní na cestě
  • 5 dní doprava po Nepálu
  • Nachozeno více než 240 km
  • Vystoupáno více než 15 000 výškových metrů
  • Přes 120 hodin chůze
  • Nejvyšší bod: Drohmo Ri – 5960 metrů
  • Spořádáno více než 20 dálbhátů (naneštěstí)

Martin Úbl




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země