Jsme tu! Mera Peak! Je devět hodin ráno a po závěrečném, šestihodinovém výstupu máme z výšky 6461 metrů na dosah ruky nejen blízký Everest, ale i úchvatné výhledy na čtyři další diamanty koruny naší planety: Čho Oju (8201m), Lhoce (8516m), Makálu (8463m) a Káčaňdžungu (8586m).
V tomto okamžiku vítězství všichni cítíme, jak se do našich zmožených těl vrací energie a všechna bolest a útrapy předcházejících dní odcházejí někam do pozadí. Jsme konečně na vrcholu, v této rozlehlé divočině, pokryté čerstvě napadlým sněhem. Ušli jsme opravdu dlouhou cestu… Mera Peak, dobrodružstvím vonící jméno, které roztáčí představivost na plné obrátky a vyvolává obrazy objevování, zdolávání strmých horských štítů a nebezpečných lavin. Jako kluk jsem měl vždy rád knížky a dokumentární filmy o Himálaji, horolezectví a poznávání dalekých zemí, a tak expedice na tento vrchol prostě jednou musela přijít. Mera Peak je jedna z těch jednodušších nepálských šestitisícovek a výstup na její vrchol zvládne v ideálních podmínkách každý zdatnější horal. Dlouhé řady turistů na mulách jako na populárním treku do základního tábora Everestu zde ještě nenajdete, ale díky blízkosti proslulého Tenzingova-Hillaryho letiště v Lukle se lze pod Mera Peak dostat během pouhého jednoho týdne. A to je důvod, proč sem v sezoně míří velké množství více či méně zkušených alpinistů, aby otestovali svoji fyzickou připravenost a štěstí při zlézání „Velké hory“.
Pozvolné začátky
Naše skupina to vzala od píky – z nížin jedné z největších nepálských řek, Arun, podél málo známého treku Arun Hunku Mera. Už během hodinového letu do městečka Tumlingtár je cítit změna oproti dříve absolvovaným himálajským trekům – poměr Nepálců a turistů v malém letadle je snad poprvé ve prospěch místních. Tumlingtár je centrem východního Nepálu, ale prašné cesty a všudypřítomné kozy pobíhající po ulicích připomínají spíše venkov, kde se zastavil čas. Díky absenci automobilů a ostrému subtropickému slunci se takřka před každým domem suší desítky keramických hrnců a nádob, jejichž výrobou jsou místní lidé z kmene Kumálů proslulí.
V nadmořské výšce pouhých dvou set metrů je vidina vysokých hor opravdu vzdálená. První kroky nejsou vůbec jednoduché. Teploty atakující třicet stupňů a dusno k zalknutí člověka propotí během okamžiku. K tomu těžké batohy a na nohou boty do zimních podmínek. Úzká stezka vede proti mohutnému toku řeky Arun. Tu podél písčitých břehů, tam přes terasová políčka rýže a z opačného směru k nám takřka celé odpoledne proudí desítky slavnostně oblečených Nepálců. Vyšňořené dámy v pestrobarevných sárí vesele mávají a jejich protějšky jen nevěřícně kroutí hlavou, kam že se ti „bílí“ trmácejí, když je čas svátku Manakámana, na který mají z okolních kopců namířeno. Prý nás za tři dny v horách cestou nazpět ještě dohoní. Na závěr z dálky na rozloučenou stihnou zavolat, že kvůli oslavám budou vesnice výše v horách poloprázdné, takže může být problém s ubytováním, a během chvíle zmizí v prachu cesty.
Ani za normálních okolností není tato oblast připravená na turisty tak jako populárnější nepálské treky. Horské chaty neboli lodge zde neexistují a ubytování je možné pouze po domluvě u místních. Okolo západu slunce přicházíme do osady Čevábeší. Deset domků podél bahnité cesty a nikde nikdo. Až po delší době se zjevuje dědeček, který hned ochotně pomáhá s noclehem. Většina vesnice odešla na oslavy do Tumlingtáru, a naše osmnáctihlavá hladová saň tak musí vzít zavděk pěti domy roztroušenými po vesnici. Na večeři se scházíme v jednom z nich a staré paní, překvapené z nenadálé návštěvy, všichni pomáháme vařit. Bílá rýže, čočka a placky rotý. Nic víc se pro tak velkou skupinu nenašlo, a jak později zjišťujeme, na následujících několik dní tohle bude naše pravidelná snídaně, oběd i večeře. Stejně tak i nocleh má k luxusnímu hotelu daleko – za zvuku kvákajících žab usínáme na tenkých rákosových matracích položených na podlaze z udusaného buvolího trusu. Samotný dům jsou vlastně jen čtyři stěny uplácané z bláta a rákosu s prázdnými dírami ve stěnách namísto oken. Ke spokojenému spánku však není nic víc potřeba.
Ztracení nosiči
První tři dny treku vedou v blízkém okolí mohutné řeky Arun a jejích přítoků. Stará kupecká stezka spojující Tibet s nížinami Nepálu sleduje svahy tři sta let starých terasových polí, na kterých dozrává rýže a pohanka. Každý den je na pořadu dne několik únavných výstupů z údolí řeky a zpět. Proto není divu, že nás postupně opouští většina nosičů, a jen horko těžko sháníme nové siláky ochotné k cestě až pod daleký Mera Peak. Asi nejnáročnější etapa celého treku je překvapivě hned na jeho začátku. Ze sluncem zalitého údolí Hongu a subtropického pásma vede náročný přechod přes Salpa La, 3349 metrů vysoké sedlo, do údolí Hunku. Brzký ranní odchod nás odměňuje dvěma milosrdnými hodinami chůze ve stínu hor. Schody, schody a zase schody! Desetitisíce vysokých kamenných schodů stoupají někam do míst, kde tušíme sedlo. Hodinu dvě je to ještě zábava. Následující tři hodiny už co nejčastěji hledáme důvod k odpočinku – tu nákup čerstvého ovoce u stařenky, tam zase kochání výhledy do údolí. Ve chvíli, kdy začnou známky civilizace řídnout a objeví se rododendronový les, víme, že to je ještě další předlouhá hodina stoupání. Skupina se postupně rozchází a nosiči s těžkým nákladem jsou v nedohlednu. Až konečně! Modlitební zídka, malá stúpa a kamenná útulna, kam se lze schovat před studeným větrem. Uvnitř dva pastevci popíjejí rýžovou pálenku rakši a vesele zvou poutníky, aby se přidali.
O čtyři hodiny později, už s čelovkami na hlavě, hladově bušíme na dveře první útulny. Vítá nás usměvavá majitelka a ne tak usměvavý Šerpa Dandu, vůdce naší skupiny. Noc je tu a on nemá žádné zprávy o dvou nosičích. Vysílačkám došly baterie už někde cestou a na dohled Salpa La nejsou vidět známky světel. „Ztratili se nám nosiči, jdeme jim naproti na pomoc,“ domlouváme zbylému nepálskému osazenstvu. – „To nejde, v lese žijí zlí duchové a medvědi, tam se nemůže,“ odporují. „Budeme je muset nechat jejich osudu…“ Dohadování pokračuje další hodinu, zatímco nosiči nikde. Nakonec se podaří přesvědčit alespoň jednoho nosiče, se kterým Dandu s tváří odsouzence na smrt odchází do temných hvozdů, zatímco česká část skupiny pomáhá v kuchyni s večeří. Dlouho po půlnoci se Dandu vrací s batohy, ale bez nosičů. V útulně v sedle je přemohla nejen únava, ale především rakši, v alkoholovém opojení zapomněli na celý svět okolo a usnuli. „Položil jsem vedle spáčů pár dolarů na cestu domů, ale to, zda si vůbec budou pamatovat, jak se z nížin dostali tak vysoko do hor a že měli nějaká zavazadla, to už se nikdy nedozvíme,“ vypráví ospalý Nepálec a jde spát.
U buddhistických Rájů
Rozlámáni z náročné etapy a rozladěni z dění předchozí noci jen neochotně vylézáme ze spacáků. Před ubytovnou poutníků svítí slunce a paní domácí zvesela roztáčí modlitebními mlýnky v blízkém čhörtenu. Klapání mlýnků, rozkvetlé louky obklopené amfiteátrem vysokých hor a do toho zvonění krav pasoucích se poblíž. Až teď si uvědomujeme, že jsme se překročením Salpa La dostali do míst obývaných kmenem Rájů, vyznávajících buddhismus. Himálaj se blíží! Pohodová atmosféra a ranní sluníčko vlévají celé skupině další energii do žil. Po několika hodinách chůze následuje šok! Civilizace! V osadě Gudel objevujeme první opravdový tea house. Dokonce i s vlažnou sprchou, internetem vyvolávajícím vzpomínky na dobu před dvaceti lety a nabídkou jídla obsahující více než dvě položky. Může za to blízkost nově otevřené cesty pro džípy, kterou zde nedávno postavila nepálská vláda na podporu rozvoje odlehlých horských oblastí. Po obědě se z tohoto moderního ráje už nikomu nechce šlapat dál a skupina se jednoznačně usnáší na potřebném odpoledním odpočinku. Následujících několik dnů je totiž ve znamení dalších nekonečných stoupání a klesání.
Hned za vsí stezka překračuje řeku Hunku. Se smíšenými pocity opatrně šlapeme po polorozpadlém závěsném mostě v takřka stejné nadmořské výšce jako tři dny nazpět před sedlem Salpa. Poté následuje tradiční odpolední kratochvíle nekonečného stoupání s jazykem na vestě. Ještě že ta panoramata stojí za to a každou chvíli potkáváme usměvavé Nepálce. Ohromí nás třeba pastevecká rodina, která si v nuzné boudě u cesty přivydělává vařením horké polévky pro nepříliš časté horaly. Ohniště, dva hrnce a slámové matrace uvnitř začouzeného přístřešku. I takto málo stačí ke štěstí, a ještě se o ně rádi podělí s příchozími a vymění novinky z velkého světa tam za sedlem. Ze Surke La je to vlastně už co by kamenem dohodil na klasickou trasu k hoře Mera. Ano, mohli bychom jít kratší a pohodlnější cestou, ale proč to naopak nevzít vyhlídkovou variantou přes další sedla? Pokračujeme tedy dál do hor a jako za odměnu v dálce uzříme sníh. Krajina se sedmým dnem pochodu mění před očima — čím výše stezka stoupá, tím začíná být vegetace řidší a sníh častější. Během jednoho dne postupně překročíme tři vysoká sedla a dosáhneme výšky 4450 metrů, aniž bychom se na mapě či od místních dozvěděli jejich jména. Útěchou nám jsou alespoň úžasné výhledy na hradbu zasněžených hor táhnoucí se od západu k východu podél celého obzoru, kterým dominuje 8586 metrů vysoká Káčaňdžunga v dáli na hranici s Indií.
Dva týdny pochodu
Po takřka dvou týdnech náročného pochodu jsme na hlavní trase pod Mera Peak, kde v osadě Khote vítá unavené poutníky několik typických tea houses s plným servisem — pokoje, sprcha, internet a pořádný steak z jaka. Majitelka nás rozmazluje jako malé děti. Sezona už je téměř u konce a na chatě jsme sami. Navečer z mraků konečně vykouknou i dva vrcholky Mera ve své plné nádheře – hlavní, kam míří většina expedic, a severní, 6476 metrů vysoký, kam se kvůli nebezpečným trhlinám a lavinám vydává jen málokdo. Následující dny konečně připomínají himálajskou expedici – pomalá chůze širokým ledovcovým údolím lemovaným mohutnými štíty hor. S rostoucí nadmořskou výškou a přibývající únavou z předchozích dní pomalu klopýtáme po cestě poseté balvany. Údolím Hinku se takřka neustále prohání ledový vítr. Ze snění nás jen několikrát probudí hřmění lavin a kamení padající ze svahů vysoko nad námi. A pak se za ledovcem Kjašar zničehonic objeví malá stúpa a hned za ní už osada Khare. Zde, v nadmořské výšce 4900 metrů, je třeba strávit alespoň dva dny aklimatizačními výlety a přípravou na samotný výstup. Dáváme sbohem zbývajícím nosičům a setkáváme se se Šerpou Namkhou, vůdcem výpravy na vrchol.
Nad pět tisíc metrů
První večer pobytu v Khare je na programu výstup nad pět tisíc metrů. „Kdo vyleze nejvýše, dostane večeři zdarma,“ motivuje Namkha. To už stojí za tu námahu! Soupeříme navzájem, kdo se dostane výš. Tělo trpí a plíce lapají po každé molekule kyslíku, kterých je v řídkém vzduchu tak málo. Mohutná ledovcová moréna nad horskou osadou alespoň jako útěchu poskytuje nádherný pohled na obrovskou rozlohu masivu Mera, pokrytého bělostnými ledovci. S posledními paprsky zapadajícího slunce se zasněžené štíty tohoto monumentálního představení začnou zbarvovat do mnoha odstínů oranžové barvy.
Další den je na pořadu cesta do starého základního tábora ve výšce 5300 metrů. Využívá se už pouze pro nouzové přespání v několika opuštěných stanech předchozích expedic. A hned vedle, jako obří skluzavka, sjíždí do údolí ledovec Mera, kde celé dopoledne trénujeme techniky, které se při výstupu mohou hodit. Zacvaknout jumar, co nejrychleji vyběhnout pár desítek výškových metrů po fixním lanu, přecvaknout se na traverz a po pár krocích slanit nazpět na začátek lanové dráhy. K tomu trénování pádu do ledovcové trhliny nebo zastavení na sněhovém svahu za pomoci cepínu.
Jdeme do finále
Předpověď hlásí tři slunečné dny před příchodem prvního letošního sněhu, a proto není radno vyčkávat. V tom nadšení nemá nikdo ani chuť na snídani, tak jen ještě poslední kontrola vybavení a už skupina stoupá známou cestou směrem ke starému base campu. Počasí nám hraje do karet, a pokud se nezkazí, nebudeme horolezecké vybavení a trénink z předchozího dne vůbec potřebovat. Stačí jen nazout na skelety mačky a vyrazit směrem do nebes. Spíše než cepín přicházejí vhod trekové hůlky, které dobře poslouží jako opora při mohutných poryvech větru, které nás sužují celou cestu ze sedla Mera La směrem k výškovému táboru. Po sedmi hodinách výstupu se za skalním převisem ve výšce 5800 metrů objevuje deset zářivých stanů a hrnek teplé polévky na přivítanou. Ve vzduchu poletují vločky zmrzlého sněhu a vrchol hory je zahalen v mracích. Pod námi, kam až oko dohlédne, je nedostupná pustina a mohutné ledovce obklopující masiv Mera. Je zima a i přes dechberoucí výhledy není nikomu příliš do řeči. Bez dalšího zdržování se tak zachumláváme do spacáků a snažíme se tělům dopřát zasloužený odpočinek na vrcholový den.
Na vrchol
Celou noc se táborem prohání silný vítr, který lomcuje stany sem a tam. Místo spánku cítím jen podivnou směs nočních můr a polospánku. Tělo by chtělo spát, ale nadmořská výška to zkrátka nedovolí. A pak se už otevírá stan a vysmátá hlava Namkhy hlásí, že jsou tři hodiny ráno a čas vyrazit. I pouhé nasazení maček a sedáku je na tomto místě a v tuto hodinu nadlidský úkon. Pro jistotu se všichni navazujeme na lano a pomalu odcházíme do noci. Na nebi jasně září hvězdy a pod nohama křupe tenká vrstva čerstvě napadaného sněhu. Po dvou hodinách chůze se začíná rozednívat, nebe se zbarvuje do odstínů růžové barvy a chvíli nato už první paprsky slunce dopadají i na nedaleké vrcholky. Počasí a výhledy jsou tak nádherné, že ani nevnímáme, že jsme postupně zdolali dlouhé sněhové pole, přešli vrcholový hřeben a najednou stojíme pod strmou ledovou stěnou, ne více než deset metrů vysokou. „To je naše poslední překážka,“ volá Namkha a zkontroluje fixní lano. Po něm se neochotně vyšvihneme, krátce vydýcháme a jsme v cíli! Mera Peak!
Konečně je čas slézt z vrcholu. Po dvaceti vítězných minutách se začnou opět ozývat unavená těla, hlad a chlad. Cesta nazpět do high campu zabere pouhé dvě hodiny a za další tři hodiny už jsme u kamen v pohodlí chaty v Khare. Zalézám do spacáku a užívám si zasloužený odpočinek. Pomalu usínám a přemýšlím o všem, co se událo za uplynulých dvanáct hodin. Ty poslední čtyři dny treku, které jsou ještě před námi, už jsou nic oproti tomu, co jsme prožili.
Arun Hunku Mera Trek
- Jeden z nejméně chozených treků v Nepálu. Může za to kombinace klimatických podmínek (subtropické pásmo až oblast věčného sněhu a ledu), délky (170 km), velkého převýšení (15 000 m), a hlavně nedostatečného zázemí pro turisty.
- Z Tumlingtáru až pod Mera Peak zabere cesta minimálně 14 dnů, kdy překonáte pět horských sedel. Odtud lze dále pokračovat na samotný vrchol Mera Peak (čtyři dny) a přes 5778 metrů vysoké sedlo Amfu Lapča do oblasti pod Everest (osm dnů) nebo jednodušší cestou, přes 4600 metrů vysoké sedlo Zetra (čtyři dny) do Lukly.
- V první polovině treku je třeba počítat s velmi omezenými možnostmi stravování a ubytování. Až na výjimky zde neexistují klasické horské chaty (lodge) ani hospůdky (tea houses) a je vhodné si pro jistotu nabalit i dostatečné zásoby jídla a stan. Na klasické trase pod Mera Peak je vybavenost chat podobná jako na jiných nepálských trecích. Jsou však otevřené pouze v lezecké sezoně (konec dubna až začátek června a konec září až začátek prosince).
- Na trek si můžete v Káthmándú nebo Tumlingtáru najmout místního nosiče (od 30 USD/den), který vám pomůže s objemným a těžkým vybavením. Jestliže však neplánujete výstup na Mera Peak, lze trek pohodlně zvládnout i bez nosiče.
- Před cestou je třeba vyřídit pojišťovací kartu TIMS (20 USD) a povolení pro vstup do NP Makálu Barun (30 USD). Za zvážení stojí i služba znalého nepálského průvodce. Se zařízením všeho potřebného vám pomůže jakákoliv cestovní agentura v Káthmándú. Osobně však mohu doporučit Utmost Adventure Treking.
Trekingové vrcholy v oblasti Khumbu
- Vedle klasické vysokohorské turistiky může být vaším dalším cílem i zdolání některého z 18 tzv. trekingových vrcholů (trekking peaks). Ty jsou jistým mezistupněm mezi klasickou turistikou a horolezectvím a všechny spojuje blízkost některého ze známých himálajských vrcholů i ohromující výhledy na nejvyšší pohoří naší planety.
- Kromě dobré kondice nejsou potřeba žádné předchozí znalosti ani zkušenosti z vysokých hor. Nicméně Himálaj nejsou Krkonoše, a proto je třeba k němu vždy přistupovat s respektem a pokorou. To platí nejen pro výstupy na vysoké hory, ale i pro zdánlivě jednoduché treky.
- Oblast Khumbu je domovem více trekingových vrcholů. O něco obtížnější než Mera Peak, avšak stále dostupné i pro běžného smrtelníka jsou Island Peak (6189m) a Lobuche East (6119 m), které najdete v blízkém okolí Everestu.
- Z důvodu aklimatizace na vysokou nadmořskou výšku je před každým výstupem třeba strávit dostatečný čas v horách – na některém z mnoha úžasných nepálských treků. Na všechny vrcholy je třeba dopředu zařídit povolení (asi 300 USD) a místního průvodce (350 USD za tři dny). Veškeré specializované vybavení je možné zapůjčit ať už v Káthmándú, nebo s vysokohorskou přirážkou přímo „pod horou“.
- Expedice na trekingové vrcholy nejsou nejjednodušší na organizaci, a tak je nejlepší obrátit se na některou z místních cestovních agentur.
